Introitus: Žalm 25
Pozdrav: Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí, ve známost jim uvádí svou smlouvu! Vítám vás, bratři a sestry, na Bohoslužbách masopustní neděle.
25
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Izaiáš 55
507
2. čtení: Marek 9, 14–29

Před Ježíše předvedli vážně nemocného. A on dává najevo, jak jej lidské starosti, lidské stesky obtěžují. To je velmi nezvyklé; toto místo je v evangeliu výjimečné. Porozumění Ježíšovu hněvu nijak nepomáhají okolnosti té nemoci. Právě naopak. Jedná se o nemocné dítě. Už jen to, že nemůže mluvit. Naslouchat dětem je přece velká radost rodičů. Skrze své děti mají znovu možnost nahlížet svět, druhé, sami sebe, dětskýma očima. Přímočarým, prostým, jasným pohledem, pohledem plným zájmu. Pohledem do široka otevřených dětských očí. Syn muže z našeho podobenství však nemůže mluvit. A nejen že nepřináší rodičům zmíněnou radost. Naopak, přináší jim jen starost. Protože zlý duch se ho kdekoliv zmocní, povalí ho třeba do ohně nebo do vody. Takže zbývá jen starost.

Vidíme to tak, vztahy mezi lidmi mají svá pro a proti. Máme s někým v něčem trápení, ale on nám to zase v něčem vynahrazuje. Ale pro tento náš názor nemáme moc důkazů, moc opor ve skutečnosti. Lidské vztahy bývají častěji spíše nerovné. Jeden se stará, vydává své síly. Druhý jeho péči přijímá a moc na zpět nevrací. Nakonec i zdravé děti berou od rodičů víc, než jsou do konce života vůbec schopné splatit. Co teprve tento posedlý, který nemůže mluvit a ještě je potřeba ho stále úzkostně střežit, aby nespadl do ohně nebo do vody. Přemýšlím o jeho rodičích. A říkám si, že kdo takto nezištně vydává své síly, aniž by dostával něco zpět, jako by skoro dospěl k takovému jednání a uvažování, jaké má sám Bůh.

Ale Ježíš nahlíží věc jinak. Právě se vrátil z hory, kde byl proměněn do božské podoby. Kde se zjevil v království Božím. Kde s ním mluvili proroci Mojžíš a Eliáš. Před chvílí byl v Boží blízkosti, byl u Boha. A když se vrátil do našeho světa, lidské starosti v něm vyvolávají hněv. Ježíš se hněvá. A my si máme opět uvědomit, že Bůh je opravdu zcela jiný, než my. Neuvažuje jako my. O to větší div a radostná událost je, že se Bůh v Ježíši stal člověkem, že s námi jako člověk jednal a tak jsme mohli porozumět jeho slovům. Ale když Bůh přišel v Ježíši na zem, ještě to neznamená, že zmizel z nebe. To ještě neznamená, že u Boha je najednou všechno stejné jako na zemi, že Bůh uvažuje jako my a musí uznat naše argumenty. Ježíš se hněvá, protože je Bůh. Ale protože je to i člověk, můžeme pochopit jeho důvody.

Na koho se tedy hněvá? Když přišli k ostatním učedníkům, spatřili kolem nich veliký zástup a zákoníky, kteří se s nimi přeli, čteme hned na začátku. Hněvá se na zákoníky a na zástup. Již více než půl roku čteme z Markova evangelia. A za tu dobu jsme slyšeli o tolika zázracích, bezmála každou neděli. O tolika uzdraveních, která se odehrála pře zástupy svědků. A pořád je jim to málo; pořád nám je to málo. Protože tohoto jednoho chlapce Ježíšovi učedníci uzdravit nedokázali. Tak také naši současníci, ba my sami, my všichni umíme velmi rychle poukazovat na nezdary. Svět se svými chytrými řečmi ignoruje církev. A přitom se mezi námi děje tolik dobrého!

Máme jistotu, že každou neděli můžeme přijít do tohoto shromáždění. Nejen my, ale každý člověk z tohoto města. Je jisté, že zde někdo bude. Je jisté, že tu každý příchozí bude srdečně vítán. Je jisté, že zde uslyšíme vlídné Boží slovo, že se nám dostane požehnání. Je jisté, že zde není nikdo sám, že si navzájem pomáháme a staráme se jeden o druhého. Kde jinde najde člověk takovou jistotu a takové přijetí? Kde jinde je jasně vidět Boží působení, než zde?

Ale na každém prstě napočítáme tucet chytráků, kteří nám budou vyprávět, že není Boha, protože jsou války a zemětřesení. Říkají to většinou lidé, kteří ani žádnou válku ani žádné zemětřesení nikdy nezažili. A navrch je to celé nesmysl, protože války vedou lidé a ne Bůh, zemětřesení dělá příroda a proti přírodě by naopak nikoho ani nenapadlo mluvit. Ježíš se hněvá. A právem. Protože lidé vynaloží všechno úsilí a důvtip na to, aby ve světě zadusili naději. Boží působení ve světě je skrze církev a životy věřících jasně patrné, ale svět a po hříchu i sami věřící se to vší silou snaží zpochybnit. A k čemu je to dobré? Jen aby naději mohli nahradit vlastním chytráctvím, vlastními zaručenými návody jak si to ve světě dobře zařídit.

Už jsme naznačili, že Ježíš se hněvá i na své učedníky. Protože ti tváří v tvář démonům tohoto světa a nevěřícím zástupům znejistěli. Hádají se se zákoníky, snaží se nějak vysvětlit, proč chlapce neuzdravili. A přitom Všechno je možné tomu, kdo věří. Vůbec se nemají co hádat, když chlapce neuzdravili, jen tím Ježíše zostouzejí.

Ježíš se ale hněvá i na otce toho posedlého chlapce. Ten řekl: Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám. Ježíš mu řekl: Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří. Proč se ten otec o chlapce vůbec staral, když nevidí žádnou naději? Já jsem řekl, že kdo takto nezištně vydává své síly, aniž by dostával něco zpět, jako by skoro dospěl k takovému jednání a uvažování, jaké má sám Bůh. Ale tak to není.

Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.

Protože všechno, co Bůh koná, také dovede k cíli. Bůh nedělá nic zbytečně, nic marně. Tragédie je pohanský žánr. Právě divadelní hry pohanských Řeků vyprávějí o beznadějném obětování pro lásku. Jejich příběhy jsou dojemné, lidsky jímavé, ale beznadějné. My ale nejsme pohané. Ta největší oběť pro lásku, Ježíšova oběť na kříži, nekončí beznadějně. Tak končí vzkříšením. A vzkříšením teprve všechno začíná. Kdo se jako otec toho posedlého chlapce nezištně o někoho stará, ten musí mít naději. Pokud je někdo tak spravedlivý, tak milující jako tento otec; pokud je někdo svou láskou tak blízký Kristu jako tento otec, pak je opravdu k vzteku, když nemá naději. Pak je k vzteku, když svou lásku sám popírá. Když nevěří, že tato láska nakonec přinese výsledek a uzdravení již v tomto časném životě nebo navěky v království Božím. I laskavý a spravedlivý člověk se může Bohu protivit, když jedná bez naděje. Ale nakonec se ukazuje, že takovému stačí jen napovědět, protože chlapcův otec v zápětí rychle vykřikl: Věřím, pomoz mé nedověře.

Nás všech se, bratři a sestry, nejvíce týká Ježíšův hněv vůči učedníkům a ještě více to, co jim řekl později, sice: Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou. Protože opravdu platí, že všechno je možné tomu, kdo věří; v Písmu je to řečeno hned několikrát. A na druhou stranu, my mezi sebou po léta vidíme mnoho nemocných, ba sami máme lecjaké neduhy. Proč je nedokážeme uzdravit a proč sami nejsme uzdraveni? Protože jsme na tom jako ti učedníci. Žijeme ve světě, který víře nepřeje. Co víc, náš vlastní hřích, naše viny, brání naší víře. Vidíme kolem sebe nezdar, nemoci, trápení. Co máme dělat? Máme je předhazovat Bohu? Máme se hádat, že tu vlastně nejsou? Máme snad dokonce sprostě obviňovat ty, kteří mají nějaké trápení, že si za ně mohou sami? Že se špatně modlí? Nebo si snad máme myslet, že svou vlastní silou můžeme svou víru vycvičit tak, že bude hory přenášet. Rozhodně ne, právě toto vše probouzí Kristův hněv; tehdy pod horou i dnes.

Máme být jako ten chlapcův otec, který rychle vykřikl: Věřím, pomoz mé nedověře. Naše víra většinou není tak velká, že bychom dokázali uzdravovat jako Ježíš. Ale je dost velká na to, abychom viděli všechno dobré, co Bůh mezi námi koná. Naše víra je dost velká na to, abychom měli naději. A proto se máme bohu otevřít v modlitbě. Proto máme říci Bohu: Věřím. Ale pomoz mé nedověře. Věříme tolik, abychom měli v Bohu pevnou naději a zároveň abychom poznali, jak slabá je ještě naše víra. Někdy dokonce už v tomto čase dokáže naše víra zázraky, to nejde zamlčet. Ale i tehdy, když nedokáže, je naše víra stále dost silná na to, aby v naději a modlitbě očekávala od Boha uzdravení a šťastný konec všeho, na čem nám záleží.

Modlitba po kázání: Věříme, Pane Ježíši, pomoz naší nedověře. Amen
274
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Jakub 1, 12–27
Požehnání: Bože, vykup Izraele ze všeho soužení! Požehnej vás Všemohoucí
448