Introitus: Joel 2, 15–18
Pozdrav: Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce i od Ježíše Krista, Syna Otcova, v pravdě a lásce budiž s vámi! Amen Vítám vás, bratři a sestry, na Bohoslužbách druhé postní neděle.
515, 1–7
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, náš Otče! Stojíme zde před tebou v pokoře, abychom slyšeli tvé slovo. Neboť ty jsi vše stvořil, vše ti patří. Tvá je všechna moudrost a ty určuješ, co je dobré a zlé. Ty jsi svatý a my před tebou stojíme v bázni, ve svých hříších. A přece jsi skrze svého Syna i naším milostivým Otcem. Prosíme, přijmi své děti do své náruče, když k tobě nyní vztahují své ruce. Modlíme se k tobě v důvěře, neboť jsme poznali tvého Syna. Jemu byla dána všechna sláva, moc, moudrost i důstojenství. A přece s námi měl slitování jako s nerozumnými dětmi. Dej nám, Věčný Bože, této chvíle svého Ducha, ať každého dne rosteme k duchovní dospělosti a usilujeme o dokonalost v Ježíši Kristu, našem Pánu. Amen
1. čtení: Izaiáš 40, 1–11
440
2. čtení: Marek 9, 30–37

Učedníci se dohadují, kdo z nich je největší, protože nerozumí Ježíši, když mluví o své potupné smrti. Když sám syn Boží dopadl ve světě takto žalostně, když svůj pozemský život prohrál, má smysl se bavit o tom, kdo je největší?

Ježíš je největší ze všech lidí po všech stránkách: Je nejbohatší, protože je skrze něj vše stvořeno a vše mu tudíž patří. Je nejmocnější, protože Bůh mu svěřil vládu nad světem. Je nejmoudřejší, protože všechno dělá podle svého Otce. Je nejmravnější, nejvíc lidí mu vděčí za záchranu života — je největším hrdinou. A tento je na vrcholu své kariéry opuštěn většinou příznivců, po té zrazen jedním ze svých nejbližších, pak zcela potupen, odsouzen církví i státem a ponižujícím způsobem popraven. Jemu nebylo lidmi přiznáno nic z toho, co mu právem patří. I Bůh sám jej nechal vyset na kříži jako proklatého. Takže, když to takhle je s tím, kterému právem náleží sláva a čest, jak to asi zase je s těmi, kterým se naopak sláva, čest a úcta přiznávají? Má někdo z lidí uznání právem? Tváří v tvář Ježíši asi těžko. Když lidé mluví s posvátnou úctou o duchovních, učencích, lékařích — ba dokonce o umělcích, je to k smíchu. Mnozí lidé si zaslouží pochvalu a úctu, to jistě ano. Ale posvátná nedotknutelnost nenáleží nikomu z lidí, ač je mnohým prokazována.

A tedy zpět k naší otázce: Když uvážíme, jak dopadl Ježíš, má smysl se bavit o tom, kdo je největší? Tak se přece baví ti, kteří nerozumí Ježíšově oběti. A opravdu, lidé, kteří neustále přinášejí velikou oběť pro lásku a povinnost ke svým bližním, ti většinou neuvažují o prvenství. Přemíra trápení jim takové myšlenky ani nedovolí. A vlastně to známe také: Když se hodně bojíme o někoho blízkého nebo když nám samým jde o život, když velmi trpíme, vůbec nám nezáleží na tom, zda jsme velcí nebo malí. A možná bychom v takových chvílích raději byli malí. Jako děti, o které se přece někdo musí postarat, které jejich Otec přijde zachránit. Kdo nese rány Kristovy, ten také chápe jejich tajemství.

Jenže, kdo z nás je stále takový? Nechci popírat, že někdy se opravdu právem cítíme jako Kristus, když trpíme, aniž bychom na tom měli nějakou vinu. Jenže to skoro u nikoho není stálý stav. Utrpení si nikdo nevybírá, to by byl blázen. Je to vyznamenání trpět jako Kristus. A vyznamenání si nikdo nedává sám. A vyznamenání se neuděluje denně. Takže většinu času nechápeme tajemství Kristova kříže stejně jako učedníci. Většinu času nechápeme a ani nemůžeme chápat, že velikost v tomto světě nic neznamená, když sám Boží Syn byl zcela ponížen a zostuzen. A tam má i pro nás smysl se ptát, kdo z nás je největší.

Ano, každý Kristův učedník chce být první a největší. Mám podezření, že když někdo nechce být největší, je to jen proto, že se za největšího už dávno pokládá. Člověk má chtít být největším křesťanem. Písmo samo nás vybízí: Usilujte o vyšší dary, usilujte o dokonalost.

Přejděme proto ke kristově radě: Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech. Tímto pravidlem máme poměřovat velikost vlastního života. Je to tajemství slávy a velikosti. Proto je čtěme pozorně, nebuďme zbrklí. Samo se nám vnucuje, řekl bych, že Ježíš mluví o službě společnosti. Buď služebník všech, píše se tu. Takže nás asi v první řadě napadne práce v nějaké dobročinné organizaci, v nemocnici nebo v ústavu. Nebo jiná veřejná služba. Všechna tato práce je jistě velmi důstojná a záslužná. Ale obdarování pro ni má jen málo lidí. A je to tak dobře zařízené: Nemůžeme být všichni pečovateli nebo zdravotními sestrami, protože kdo by pak třeba pekl chleba? A nakonec, takový pekař, vždyť ten je také služebník všech! Správně proto reformovaná církev učí, že každá poctivá práce je Bohoslužbou všedního dne.

Ale tajemství slávy a velikosti člověka musí být hlubší než toto. Nakonec, kdo z těch, kteří slouží společnosti, je opravdu poslední, nejmenší? Vždyť pečovat o druhé znamená zároveň také moc. Například lékaři si téměř nikdo nedovolí odporovat. Pozoroval jsem nedávno v nemocnici, jak lidé ke zdravotní sestře, jež pravidelně vycházela z ordinace, přistupují lidé se svými předpisy a zprávami v mírném předklonu. Ani si to neuvědomovali. Také pečovatel, sociální pracovník, je svým svěřencům nadřazen. Oni jeho péči potřebují a musí se tudíž podřídit. Oni si nevědí rady, proto musí poslouchat jeho rady. A je to tak správně. A nakonec i ten pekař má nad lidmi moc. Pokud vstoupí do stávky, co budou lidé jíst? Budou tak nuceni vyslechnout jeho požadavky. Zkrátka, ten, kdo slouží lidem, má nad nimi také moc. A většinou je to tak i správně, aby byl ve věcech nějaký řád a služba byla účinná.

Ale tajemství slávy a velikosti člověka musí být hlubší než toto. Osvětlují nám je následující Kristova slova: „Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich, objal je a řekl jim: ‚Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.‘“

S dětmi je těžká řeč. Na složité věci jdou příliš jednoduše, jednoduché věci řeší příliš složitě. Když jim má člověk rozumět, musí se znovu naučit uvažovat jako ony. Musí se znovu naučit uvažovat jako dítě. A to už dávno zapomněl. Když jim má člověk rozumět, musí začínat od nuly. Když se člověk snaží porozumět dětem, je oproti nim vlastně v nevýhodě. Děti samy od sebe uvažují dětsky, nedělá jim to potíže. A my, když s nimi mluvíme, se teprve učíme myslet jako oni. Jsme menší, než oni. Nejmenší, poslední ze všech.

A tak jsme na tom vlastně s každým, koho bereme vážně. Druhý si uvažuje po svém a přijde mu to naprosto přirozené. Ale my, když ho bereme vážně a chceme mu rozumět, musíme se teprve pomalu a s obtížemi učit myslet jako on. Služebník je ten, kdo poslouchá a snaží se porozumět. Služebník je ten, kdo se vzdává vlastního chápání, vlastního myšlení a snaží se myslet jako jeho Pán.

A to je velký rozdíl oproti službě potřebným. Protože za lékařům, pečovatelům, jakýmkoliv odborníkům jsou svěřeni lidé, kteří si sami nevědí rady. Proto se svěřují moudřejším a povolanějším. Kdo si neví rady, kdo sám sebe neuzdraví, sám o sebe se nepostará, sám si neudělá nějakou práci, musí poslouchat povolanější. Jinak mu není pomoci. Sloužit lidem ve světě znamená nad nimi panovat. Jinak to být nemůže a je to tak správné.

Ale být služebníkem v církvi, být služebníkem bližním — tedy těm, které osobně známe, funguje docela jinak. V osobním, důvěrném vztahu, je služebník ten, kdo druhé bere naprosto vážně. Kdo se ve styku s bližními vzdává vlastního pochopení skutečnosti, vlastního způsobu myšlení, ten se opravdu pokořuje. Ten je opravdu poslední a služebník všech.

Modlitba po kázání: 
446
Ohlášení: 
232
Přímluvná modlitba: Laskavý Otče, v důvěře tě dnes prosíme za všechny, kteří nenacházejí porozumění a laskavé slovo. Za děti opuštěné a děti nehodných rodičů. Za ty, které postihla duševní choroba a každý se jich děsí. Prosíme tě i za ty, kteří jsou osaměli pro svou moudrost a učenost, které ostatní odmítají, protože jsou svědky tvé Pravdy. Prosím tě za všechny, kteří pro lidskou obec konají náročnou službu. Za pečovatele a zdravotní sestry, za ty, kdo pečují o chudé a ztracené lidi. Za lékaře, soudce, policisty, hasiče. Prosímě tě za vládce, aby žili v bázni Boží. Poctivým dej vytrvalost a úspěch, nepoctivým ukaž soud, který čeká bezbožné aby už více neškodili a napravili se. Prosíme tě za všechny služebníky církve, aby měli tiché a pokorné srdce, vlídnou tvář, chápavou mysl a aby byli rozhodní v tvé svaté věci. Vše ostatní v důvěře vkládáme v modlitbu tvého Syna
Poslání: 1. Korintským 9, 19–25
Požehnání: Izaiáš 40, 28–31 Požehnej vás Všemohoucí
250