Pozdrav: Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, kéž nad námi rozjasní svou tvář! Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 1. neděle v půstu.
98
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, náš Nebeský Otče, Ty jsi nás přivedl dohromady, ty v lidech působíš vše dobré. Prosíme Tě, požehnej tomuto shromáždění. Očisti srdce jednoho každého z nás od hříchů a vin, proměň toto shromáždění v radostnou slavnost a tento den, který jsi oddělil jako svatý, projasni svým vnitřním světlem. Pro zásluhu svého Syna nás navštiv svým svatým Duchem. Sláva Tobě, Otci, Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, tak i nyní, i vždycky, navěky. Amen
1. čtení: Exodus 34, 10–15
159
2. čtení: Matouš 10, 5–15

Kde je člověku lépe než mezi těmi, které dobře zná. S kterými mu třeba stačí jen si vyměnit pohled a už vědí. S kterými může mluvit otevřeně a svěřit jim i to, co jinak skrývá.

Jenže, na druhou stranu: Málokde se člověk cítí tak nesvůj, jako když nějakým souběhem okolností musí pobývat v cizí domácnosti, nebo když nějaký čas pobýt se dvěma zamilovanými, nebo když je nový mezi lidmi, kteří už se dlouhá léta znají.

Ti, kteří jsou uvnitř uzavřeného kruhu, cítí se v něm bezpečně a útulně. Ten pocit na chvilku zmizí, když přijde někdo nový. Když zas odejde, zase se bezpečí a útulnost vrátí.

Měly by se lidé cítit dúvěrně, útulně a bezpečně v církvi? To bych chtěl vidět, kdo by toto popřel. A má být církev otevřena všem? Tak to se říká ještě častěji. Ale vzpomeňme na úvod: Útulný je vždy jen uzavřený kruh. A zároveň, do uzavřeného kruhu je těžké proniknout. Jak tedy může být církev obojím najednou?

Proto ta Ježíšova slova: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Ježíš je pravým člověkem s pravými a upřímnými lidskými city. Neříká nějaké vznosné mylšenky, vzdálené běžné zkušenosti. Ví, že pokud to Boží království má být místem, kde na člověka čeká úleva a vysvobození, místem, odkud se člověku nechce, musí to být uzavřený kruh. Neposílá učedníky hlásat nějakou nauku, jako je třeba zdravá výživa: Něco, co se člověk naučí pro sebe a s menším či větším úspěchem, s menším či větším prospěchem to také sám provozuje. Posílá je hlásat království. Posílá je hlásat blízkost, důvěrnost, bezpečí. Uzavřený kruh. A kde je takový uzavřený kruh, tak jsou nutně také lidé mimo ten kruh – pohané a členové samařské obce.

Ježíš je ale také pravým Bohem. Často se sice říká, že Bůh všechny přijímá. Skoro jako by to byla jeho povinnost, jako by byl Bůh podroben nějakému antidiskriminačnímu zákonu. Jenže když je vás někdo povinen přijmout, necítíte v tom žádnou něhu, žádnou vřelost. Přijmout vás musí na úřadě, svézt vás musí autobusák, když mu zaplatíte. Ostatní vás přijmout mohou a také nemusí. Když vás přijmou, zahřeje vás to u sdrce, protože si řeknete: Ocenili mě, něco ke mě cítí.

A radujte se, právě takto vás, právě vás z mnohých, přijal Bůh. Protože přesně takto, z mnoha nesčetných národů, si vybral pouze Izrael. „Nikoli proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid, přilnul k vám Hospodin a vyvolil vás. Vás je přece méně než kteréhokoli lidu. Ale protože vás Hospodin miluje…“, píše se v Zákoně. Prívě vás, právě mne si vybral – protože jiné ne. Jako žena pozná, že je milována, protože muž se dívá jen na ni a ne na jiné, jako muž pozná, že je milován, protože žena se dívá jen na něj, ne na jiné, tak mi poznáváme jak Bůh miluje z toho, že si vyvolil Izrael a jiné národy zavrhl. „Zamiloval jsem si vás, praví Hospodin. Vy však se ptáte: Kde je důkaz, že náš miluješ? Což nebyl Ezau Jákobův bratr? je výrok Hospodinův. Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua však nenávidím.“, jak praví prorok Micheáš.

Když už si člověk někoho zamiluje, tak chce, aby to s ním klapalo. Když se s ním pohádá, nepošle ho k vodě. Ale vydá mnoho sil na to, aby všechno bylo jako dřív, i když se k němu třeba předtím ten člověk choval jako nepřítel. Rychlejší a méně náročné by jistě bylo najít si nové přátele. Zvláště dnes navazují lidé přátelství dosti rychle. Ale co když to zase nevyjde? Najdeme si zas jiné přátele. Ale kde je potom ta láska. Láska, něco, co dokáže přemoci i smrt – to nemůže být něco, co se člověku přihodí jako slunečný nebo deštivý den, jindy tak, podruhé onak.

Proto Ježíš svým učedníkům říká: „Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.“ Nechoďte jinam, ale raději mi jakoby „opravte“ ty, které mám rád. A představte si, že jě někdo posedlý démonem! Stačí mít jen přátele s obyčejnou duševní nemocí, stačí mít příbuzné, kterým stáří zcela zakalil rozum. Stačí mít vážně němocné přátele – i ti jsou skoro k nepoznání. Ale pokud má láska trvat, pořád jsou to ti „naši“, i když jsou změněni k nepoznání, i když jako by z nich zbyla jen prázdná skořápka. Ne, nebudeme si hledat nové, „neopotřebované“ přátele, raději mi opravte ty staré, praví Ježíš učedníkům.

„Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasku; neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl, neboť `hoden je dělník své mzdy´“, říká Ježíš dále. Pro potřebu dnešní neděle možná shrnu krátce: Nechystejte se na to moc. Lidé od pradávna rádi čtou knihy jako „Jak získávat přátele a působot na lidi“, nebo „Tajemství šťastného manželství“. Každý se učí spoustu fíglů a hned na to také způsoby, jak různé fígle prokouknout.

Jako duchovní jsem během studia, praxe, i od vždy tak četných rádců dostal nezpočet zaručených rad. A vždy zcela protichůdných: Žijte s lidmi, otevřte jim svou domácnost. Držte si lidi od těla, zachovejte si profesionální odstup. Provokujte lidi k rozhovoru. Držte rozhovor na uzdě. Je tohle opravdu potřeba? A jak se budou v nějaké té galilejské vesnici dívat na učedníky, když tam přijdou v plné polní? Jdete domů, jdete ke svým, říká Ježíš. Hoden je dělník své mzdy, oni vás nějak přijmou.

Už jsem to kdysi říkal: Pořádají se různé Noci otevřených kostelů, basketbalové turnaje, kde by se pak mělo zvěstovat evangelium, až se všichni osprchují atd. Ale málokdo řekne svému bližnímu: A tak pojď se mnou také jednou do kostela a uvidíš sám. Opravdu, nechystejme se na lidi, neberme tu hůl do ruky. Každý je dnes připraven na to, že na něj různí obchodníci chystají různé fígle, každý se, už od mala učí být na tyhle věci opatrný. Čím lákavější bude naše nabídka, tím bude podezřelejší. Protože rozumný člověk ví, že v každé lákavé nabídce je nějaký háček. Když se Ježíše ptali při prvním setkání jeho učedníci „Mistře, kde bydlíš?“, Ježíš neřekl nic chytrého, ale jen: Pojďte a uvidíte. Pojď se mnou pak ber, nebo nech být. Neboť:

„Když přijdete do některého města nebo vesnice, vyptejte se, kdo z nich je toho hoden“. Také to je důležité, že misie je vždy od úst k ústům, od člověka k člověku. Nás možná zahanbují příběhy misionářů, kteří se vydali k Indiánům, lidu temné řeči a úžasných zvyků, do cizí země a jim kázali. Jenže tihle misionáři, pokud bylo jejich dílo co k čemu, měli své indiány rádi. Řekli si, stejně jako si máme říct my: Pro ně je to to pravé.

Já si, bartři a sestry, také často říkám: Potřebovali bychom nějakého boháče ve sboru. Pokrýt náklady by pro něj byla hračka, problémů by moc neměl a kdyby měl – jaké potíže mívají boháči než docela legrační. A uměl by v tom všm chodit, poradil by nám. A protožeje bohatý, jistě by měl i manželku a děti a to poslušnou manželku a děti, protože síla peněz je velká a také peníze mívají obvykle silní lidé. Ale pak si říkám: A potřebuje on to? Stačil si do teď, ať si pomůže i dál, ví-li jak. Ale je tu mnoho jiných, kteří procházejí těžkými zkouškami. Nemají ani moc peněz, ani sil na to v něčem radit či něco organizovat. Ale slovo evangelia, to přesně sedí do jejich situace. Jsem snad hloupý, abych toto přehlížel a neviděl? Snad někdy, ale ne napořád. Ať si boháč poradí sám, raději ať slyší evangelium těch pár lidí, na prstech jedné ruky bys je spočítal, všemožné trápení jim i často brání přijít do kostela. Ale vnitřně je to táhne ke Kristu, Lékaři duší, a ti jsou toho hodni, ať si stojí v očích lidí jak chtějí. A od těch nemůžeme odcházet.

Tím neříkám, odpustíte-li my trochu hrubost, že jsme nějaká charita. Hoden je ten, kdo chce evangelium slyšet, ne ten, kdo je na tom špatně. Obvykle ho chce spíš slyšet ten, kdo je na tom špatně. Ale to je pouhá zkušenost a zkušenost mate. Až bude chtít slyšet evangelium někdo bez velkých těžkostí – a že i takoví jsou – ať má přednost i před tím, kdo má těžkosti, ale nic slyšet nechce.

Každopádně jisté je, že pokud nechytračíme, nemůžeme se dost dobře nikdy shodit. Mistr řekl: „Když vstoupíte do domu, řekněte: `Pokoj vám.´A budou-li toho hodni, ať na ně přijde váš pokoj. Nebudou-li toho hodni, ať se váš pokoj vrátí k vám.“ Buďte přímí a nikdy nebudete za hlupáky! Kdo nemá žádný plán, kdo nehraje žádnou hru s druhým ale jen se drží zásad, ten se nemůže shodit. „Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo. Ani nemajetnému nebudeš v jeho sporu nadržovat.“ My tu kážeme evangelium. Každý ho může buď přjmout nebo odmítnout. My máme hranice. Ale jsou to hranice právě tohoto evangelia. Nejde o to, zda my vyhrajeme nebo proděláme. Ale o to, zda někdo chce slyšet nebo nechce. Pokud chce slyšet, pak máme právo klást nároky evangelia. Říkat věci jak jsou a neohlížet se na nic než na běžnou lidskou citlivost. Pokud někdo nechce slyšet, tak proč za námi přišel a proč se vůbec ptá? Ať nic nepředstírá a raději rovnou řekne, co chce. Pokud se někdo ptá na evangelium, opravdu v tu chvíli má jít jen o evangelium. Pokud chce nějakou laskavost, ať nesměšuje; skutky milosrdenství konáme ke všem lidem, ale jindy a jinak.

A je zde závěr. Závěr, který vám dlužím: Je evagelium je pro úzký kruh, nebo pro všechny? Apoštol říká: „Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval mír, mír vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí.“ Jde o to, že Kristus zemřel za to, co má nějakou cenu: Nepřátelství pohanů a věřících smysl má, je to spor o zásadní věci. Kdo řekne „je to jedno“, pak je ještě hodně dalek tajemství, za které má smysl i zemřít.

Ježíš svým vzkříšením porazil ďáblovu říši a tedy i všechny pohany. Vždyť Ježíš byl Žid, dnes jsme viděli, jak moc se k tomu hlásil. Takže terpve jako vítěz podává ruku k smíru. Tvůrce pokoje je jen ten, kdo má svou stranu, ale přece podává ruku k smíru – nejvíce tomu poraženému. Tvůrce pokoje není ten, kdo s rukama založenýma říká, že je všechno jedno. Ježíš si vybral svou stranu, stranu Boží. A nezměnil nic z toho, co bylo v Zákoně. Věci Boží dál patří jen lidu Božímu a Ježíš, který i nad tebou zvítězil, se právě tebe ptá: Chceš patřit k tomu království? A dobrá věc je, že ví, koho vyvolil a kdo ta slova slyší, již neváhá: I já patřím k tomu království. Amen

Modlitba po kázání: 
426
178
Přímluvná modlitba: Mocný Bože, Dárče pokoje, prosíme Tě nyní o svornost a bratrskou lásku v tomto sboru i ve všech sborech naší církve. Dej, ať všichni křesťané vědí a cítí, že k sobě navzájem patří. Pamatujeme nyní na naše bratry a sestry v Arábii, buď jejich stráží, dej, ať je bouři dní nestihne nic zlého. Dopřej těm zemím spravedlivé vládce, lepší, než byli ti před tím. Ať nikdo nich nebrání životu víry ani šíření evangelia. Prosíme Tě o pokoj v tomto městě, o dobré vztahy mezi sousedy, o dobrou vůli mezi těmi, kdo stojí v čele a mají spolu pracovat k prospěchu všech lidí. Prosíme Tě, ať v naší zemi vládne právo, modlíme se za všechny, kteří usilují o spravedlnost a poctivě stráží zákon. Dej, ať jsou všichni takoví spravedliví, dej jim i lidskost. Prosíme za všechny, kdo se v církvi připravují ke křtu, za všechny naše nemocné, chudé a slabé. Prosíme za všechny, kteří Tě poctiě hledají, abys Ty sám je nalezl a dal se jim poznat. V tichých modlitbách prosíme jeden za druhého i za své starosti a přání… Otče náš…
Poslání: 2. Korinstkým 5, 14–21
Požehnání: Hospodin na nás pamatuje, on nám žehná: žehná domu Izraele, žehná domu Áronovu, žehná těm, kteří se bojí Hospodina, jak malým, tak velkým. Hospodin ať vás rozmnoží, vás i vaše syny! Požehnej vás Všemohoucí…
486