Introitus: 
Pozdrav: 
Vstupní modlitba: 
1. čtení: 
2. čtení: Matouš 11, 2–15

Ježíš a Jan křtitel byli příbuzní. A to sice přes své matky, Marie a Alžběta byly příbuzné. A my se můžeme domýšlet: Zvláštní události kolem narození obou chlapců jistě zůstaly v rodinné paměti. Vzpomeňte: Zacharijáš měl při své kněžské službě vidění — anděl mu ohlásil, že se jeho neplodné ženě Alžbětě narodí syn. Protože mu Zacharijáš nevěřil, oněměl až do Janova narození. A když se Panna Maria vydala po setkání s andělem za svou příbuznou, pohnulo se radostí dítě v Alžbětině těle — malý Jan Křtitel. Na takové věci se nezapomíná a tak se na ně, alespoň v náznaku, jistě vzpomínalo při různých rodinných setkáních i mimo ně.

Takže malý Jan asi už odmala věděl, že je nějak výjimečný. Vždyť mu tatínek už jako nemluvňátku říkal: „Ty, synu, budeš nazván prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů, pro slitování a milosrdenství našeho Boha, jímž nás navštíví Vycházející z výsosti, aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje.“ Asi ale i věděl, že jeho bratránek Ježíš je ještě výjimečnější. Čekalo se od něj v rodině mnoho, zvlášť teta Marie byla vždycky taková záhadná, jako by věděla ještě víc, než ostatní. A pak tu byla ta historka, jak se Ježíš ztratil v Jeruzalémě. Totiž, každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma. „Také když mu bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem. A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli. Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými. Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě. Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí. Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: ‚Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.‘ On jim řekl: ‚Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?‘ Ale oni jeho slovu neporozuměli.“ Teta Marie si to nicméně dobře pamatovala a občas tu historku vyprávěla. Což o to, Ježíš byl opravdu Janovo z celé rodiny nejmilejší a docela si rozuměli.

Ale přes všechny tyhle rodinné historky a tajemnou pýchu rodičů na své děti se nějak nic nedělo. Oba kluci už měli přes dvacet a pořád se nic nedělo. V Janovi to dlouho hlodalo, až se jednoho dne rozloučil s rodinou a odešel na poušť. Tam přece Bůh mluví ke svým vyvoleným. Pravda, bylo to trochu staromódní, trochu romantické, ale nic jiné řešení, než vzít Boží slovo vážně, Jana nenapadalo. Jen tak posedávat někde v jeskyni by asi moc k ničemu nebylo a tak si Jan s sebou vzal svitek s proroctvím Izaijáše proroka a ještě jiné knihy Písma. Tam se přece mluví o zaslíbeném služebníku. A tak Jan v poušti pilně studoval tento svitek.

Jen on a ta kniha. V žárem sužované pustině. Obraz slunce se zachvíval v horkém vzduchu nad horizontem. Jan hledí do jeho záře, cloníc si dlaní oči. Přemýšlí o tom, co právě četl. A pak zase čte dál. A zase přemýšlí. Má už slušné vousy. Ve spojení s jeho mladou tváří působí poněkud zvláštně. Vlasy už mu sahají někam na lopatky. Přestal se stříhat a holit, protože to vyčetl z řádu nazírů — božích zasvěcenců, v třetí knize Mojžíšově. Víno, na rozdíl od bratránka Ježíše nikdy nepil — to mu rodiče důrazně zakázali na celý život — je přece boží zasvěcenec. Tak si na to zvykl, nakonec mu i přestalo vadit stranit se různých oslav. Časem odložil staré oblečení, beztak už dost potrhané a oblékl plášť z velbloudí srsti — říkalo se, že tak za starých časů chodívali oblečení proroci. Moc pohodlné to tedy nebylo, ale zvykl si. Mezi lidi si odvykl chodit — jak podlý a sprostý byl svět lidí oproti kráse světa Písma. Ale jak přežít v poušti bez zásob z města? V poušti žila jen samá nečistá zvířata. To snad přišel do pouště, aby tu porušoval Zákon. Zkoumal tedy, co v zákoně přesně stojí. A vida, některé druhy kobylek označil Bůh za čisté. Chvíli chtěl celé to pouštní dobrodružství vzdát, ale pak si na ně zvykl. Přátelé a příbuzní se mu ztratili z dohledu, tam, ve světě lidí. Dokonce i ten Ježíš, co si od něj všichni tolik slibovali. Proč tu není na poušti se mnou? Ale to je jedno. A tak Jan dál studoval písma, ve stínu skaliska, zády opřený o rozpálený kámen. Zvykl si na samotu, lidé už mu moc nechyběli, stačil mu krásný svět Písma.

Ale Písmo je přece plné výzev: Nyní tedy vstaň a přejdi s veškerým tímto lidem přes tento Jordán do země, kterou dávám Izraelcům. A Jan pořád jenom seděl a četl. Začalo se mu to pomalu zajídat. Písmo přestalo být krásné, stala se z něj výčitka. Ale co mám dělat, ptal se Jan. Jsem vůbec ten vyvolený, Boží zasvěcenec? A pak, po jedné promodlené noci, se Jan za úsvitu s chvěním rozhodl. Vždyť už přece dávno vím, co kázat. A vydal se k Jordánu, tam, co Izraelci kdysi přešli suchou nohou do zaslíbené země. I začal procházet celé okolí Jordánu a kázal: Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů,jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: „ ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží.‘ Zástupům, které vycházely, aby se od něho daly pokřtít, Jan říkal: ‚Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: Náš otec jest Abraham! Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.‘ Zástupy se Jana ptaly: ‚Co jen máme dělat?‘ On jim odpověděl: ‚Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.‘ Přišli i celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se: ‚Mistře, co máme dělat?‘ On jim řekl: ‚Nevymáhejte víc, než máte nařízeno.‘ Tázali se ho i vojáci: ‚A co máme dělat my?‘ Řekl jim: ‚Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.‘ Lidé byli plni očekávání a všichni ve svých myslích uvažovali o Janovi, není-li on snad Mesiáš.“ Po čase samoty na poušti byl Jan náhle obklopen kruhem učedníků.

„Když se ho poslové, vyslaní z Jeruzaléma, ptali ‚Kdo jsi?‘ Nic nepopřel a otevřeně vyznal: ‚Já nejsem Mesiáš.‘ Znovu se ho zeptali: ‚Jak to tedy je? Jsi Eliáš?‘ Řekl: ‚Nejsem.‘ ‚Jsi ten Prorok?‘ Odpověděl: ‚Ne.‘ Řekli mu tedy: ‚Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?‘ Řekl: ‚Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně — jak řekl prorok Izaiáš.‘ Ti vyslaní byli z řad farizeů. Otázali se ho: ‚Proč tedy křtíš, když nejsi Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?‘ Jan jim odpověděl: ‚Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte — ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi.‘ A hned druhý den na to za ním přišel Ježíš, aby se dal také pokřtít. “Jan ho nejdřív nepoznal, byla to už doba, co se viděli naposledy. Ale pak mu svitlo! Teď je ta chvíle! „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já. Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby ho poznal Izrael.“ Dost ho ale zarazilo, že se od něj Ježíš chtěl nechat pokřtít: „ ‚Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.‘ Tu mu Jan již nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: ‚Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.‘ Druhého dne tam byl opět Jan s dvěma ze svých učedníků. Spatřil Ježíše, jak jde okolo, a řekl: ‚Hle, beránek Boží.‘ Ti dva učedníci slyšeli, co řekl, a šli za Ježíšem.“ Jan je nechal, byl už klidný — konečně se něco začalo dít. Občas ho něco zarazilo — třeba že se Ježíšovi učedníci nepostí. Ale nechával to být. Dál svědomitě kázal — už ne roztřeseně a v rozpacích, získal svědomitost a píli člověka, který ví, že se podílí na velké věci. A tak zcela přirozeně začal kárat i Heroda, že si vzal manželku svého bratra a za spoustu jiných špatností. Ale jednoho dne se u Jordánu objevili Herodovi vojáci. Surově se ho chopili a odvlekli ho do vězení — Jana, který na poušti zcela odvykl lidskému doteku.

A tak byl Jan zase sám. Zase jako na poušti. Mrzuté, ale venku je přece Ježíš, už TO brzy začne. Ale čas plynul a nic se nedělo. Občas sice za Janem donesli jeho učedníci zprávy o tom, co velkého Ježíš učinil, ale Jan dál seděl ve vězení. Občas si ho přišel poslechnout Herodes, ale jinak se nedělo nic. Zase se nic nedělo. Na Jana padla únava ze všech těch let. Nezdálo se mi to všechno? Často mě přece napadalo, že je to vše, co dělám, nějaké divné. Hlas z nebe jsem slyšel jen jednou, to když jsem křtil Ježíše. Ale i to se mi přece mohlo zdát. A nakonec Ježíš přece nevypadá jako Boží zasvěcenec. Vždyť pije víno, někteří dokonce říkají, že až moc. Proč mě odtud nedostane? A tak na příští návštěvě posílán Jan své učedníky za Ježíšem. Se zoufalou otázkou, která je zároveň i trochu výčitkou: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťování, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ Odpovídá Ježíš a jeho napomenutí „blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží“ je pro Jana i povzbuzením. A když už jsou Janovi učedníci na odchodu, dodá ještě: „Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel; avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on. Ode dnů Jana Křtitele až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají. Neboť všichni proroci i Zákon prorokovali až po Jana. A chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který má přijít. Kdo má uši, slyš.“

A tak se stalo dvojí: Jan se dozvěděl, čemu si ani sám netroufal věřit: Ano, to on je ten Eliáš, který má přijít. Bůh sám potvrzuje, že je opravdu ten vyvolený. Ale musí přijmout i to, že království boží vypadá trochu jinak, než si představoval. „Království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají.“ I sám král bude umučen. A to po vzkříšení pochopí ti, kterým Ježíš otevřel své království. A tak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli Jan. Je tu tedy dvojí: Čest, v kterou Jan ani nedoufal. Ano, on je největší z Proroků, o kterých jen četl v poušti. On je Eliáš. Ale z vězení se nedostane — království boží trpí násilí.

A i pro vás platí tyto dvě věci: Opravdu jste boží vyvolení, nemýlíte se. Šli jste správnou cestou, vy jste boží proroci! Ale váš král byl v tomto světě králem trpícím a poníženým. I vy tedy musíte snášet trápení. Jednou však, až se Kristus vrátí soudit svět, vyjde vaše vyvolení najevo a vy se ve slávě setkáte s Pánem, i s tím, který mu připravoval cestu. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 
Požehnání: