Introitus: Žalm 139, 1–4.12
Pozdrav: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 2. neděle po sv. Trojici.
164
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Malachiáš 1
515, 1–3.8–10
2. čtení: Matouš 11, 20–30

„Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky…“ Co ovšem bránilo tomu, aby Kristus zavítal do Týru a Sidónu, který je mimochodem jen kousek od místa, kde právě teď káže? Než se na cestu k pohanům vydají apoštolové, ještě chvíli potrvá; nebude to ani hned po vzniku církve. Když je tak důležité obrátit s hned, jak Ježíš sám káže, proč nejde do Týru a Sidónu, když by tam podle vlastních slov lépe uspěl?

Tu poznáváme, jak výjimečné, speciální je Ježíšovo poslání. Není tomu tak, že by to Bůh s lidmi nejdříve zkoušel po zlém, pomocí zákonů a trestů. A pak by se rozmyslel a řekl si: Dělal jsem to celou dobu špatně, teď to zkusím po dobrém.

Protože sám Zákon Boží je dobrý. Neříkáme snad sami, že láska je naplněním Zákona? Co je krutého a přísného na přikázáních nezavraždíš, nezcizoložíš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš závidět? Necítí nakonec každý, i bez znalosti Zákona, dokonce i bez víry v Boha, že takto by se mělo jednat?

Mělo by se, jenže! Když se nikdo nedívá, někdy se k cíli holt musí jít kratší cestou. A nejvíce se hřeší prostě proto, že správná cesta je méně pohodlná. Ani ne hlad, zima, bolest, ale spíše nepohodlí, nepříjemnost, nuda, otrávenost – tyhle lehčí újmy vedou člověka k volbě zlé cesty namísto dobré. Protože se nikdo nedívá.

Ale Bůh to přeci jen vidí. Tento kalkul člověku nevyšel. Bůh to viděl. Není příliš přísný ani krutý, když odsuzuje za takové jednání. Naopak je zvláštní, že si přeci jen vabral jeden lid a tomu se zjevil na hoře. A svým zjevením mu potvrdil, že co se má dělat, opravdu se dělat má. Protože je na nebesích někdo, kdo to bude vyžadovat. Už to by mohlo stačit.

Protože jsou to lidé, kteří svým jednáním vyvolávají na světě beznaděj, ne Bůh. Bůh se staví za právo, spravedlnost a milosrdenství; ve chvíli, kdy už jej vzdávají i lidé poctiví. A tak už vydání Zákona je velká, nečekaná milost. A právě Zákon je tím pravým vysvobozením z Egypta, z představy, že na dobrém nikomu nezáleží. Mělo by to stačit. Ale ani to nestačilo.

Snad kdyby z těch, kdo Zákon poznali, přece jen někdo váhal, jak to tehdy na Sinaji bylo, zda se Bůh opravdu dívá, přichází Bůh ve svém Synu sám. A musí být poznat, že je to Bůh. Proto Ježíš uzdravuje, vymítá démony a utěšuje.

Protože to je těžší. Na uzdravení, na to, abyste dali věci dohromady, musíte být důkladně obeznámeni s tím, jak fungují. A kdo to ví lépe, než jejich tvůrce. Činy, které koná, se Ježíš prokazuje více jako Bůh, než kdyby ničil. Sami víte, že úraz se stane hned, ale léčení je vleklé. Sami víte, že urazit a ranit je lehké, ale najít pozvubuzující slovo bývá někdy až nemožné. Na to musí člověk trochu vědět, jak člověk a svět vnitřně funguje. Proto si také třeba nikdo rozumný nechodí pro rady a slova útěchy k dětem, ale přeci jen k někomu o něco staršímu a zkušenějšímu.

Ničit ve velkém nění tak těžké. Dokonce i konat dobré ve velkém není zas tak těžké, stačí rozdat pár miliard. Ale všímat si cíleně těch, které všechna velká společenká dobra míjejí, to je to nejtěžší. Není zase tak těžké dobře vládnout. Jsou země, kde se to naučili a kde i celkem špatná vláda nepřinese úplnou katastrofu. Ale i v zemích s nejlepší vládou a zákony někdo nezapadne do všech dobře míněných opatření. A je mu docela zle a nikoho víše postaveného z toho ani vynit nejde. A právě takové navštěvuje Kristus. A kde není naděje žádná, pořád si celkem hravě ví rady ten, skrze koho je vše stvořeno a tak ví, jak na to.

Ale ani to nestačí. Bůh přesvědčuje dobrem. Všem lidem vložil do srdce jakési povědomí o tom, co je dobré – proto mají všechny národy v mnohém podobné zákony. Jednomu lidu prokázal zvláštní milost, když se uprostřed něj za své zákony postavil a znovu jim je jmenovitě vidal. Mezi méně váženou část toho lidu, mezi Galilejce, do nepostatného Kafarnaum nakonec přišel osobně a prokázal svou moc. A i to je málo. Všimněte si, okruh solovených se nám stále zužuje.

Zužuje se tím, že Bůh musí přicházet blíže a blíže, aby víc dál na jevo: Ano, má se plnit Zákon. Celý zákon. Není to opravdu tak, že kdo nekrade a nezabíjí, nemá si rpoč dělat výčitky. Má proč, protože na tyhle dvě věci se dobré jednání neomezuje. Nebo není to tak, že kdo vykonal jednu věc dobrou a záslužnou, o ostatní přikázání nemusí dbát. Víte třeba dobře, že mezi lidmi se velkým dobrodincům odpouští nepěkné chování k rodině či přátelům. Ale ne, není to v pořádku. Poslední čin, který završí Boží přibližování, naléhavost jeho slov, byl tento: Ježíš na vlastním těle ukázal, jak dopadne hříšník. Že neujde trápení a smrti, jako sám Syn Boží přijal hrozný trest hříšníků, odsouzení ode všech, muka na těle i na duši. Dál už zajít logicky nejde. Kříž znamená hlasité Boží ANO zákonu, spravedlnosti a milosrdenství. A trvalý důkaz, že Bůh se stále blížil až tu před námi stál docela jsou ta Ježíšova slova: Vezměte, jezte, to je mé tělo. Víc už logicky nejde.

Kará tedy ta města. Bezvýznamná, provinčí města. Která si necení toho, že právě k nim přišel Bůh sám se spásou, zatímco hlavní města, metropole Týr a Sidón vynechal. Protože na tom se projevuje skutečná láska, láska, jako mezi lidmi hledáme a po které toužíme: Že bude mít zájem někdo o nás, právě jen o nás a ty ostaní pro tu chvíli nechá stranou. To je podstata manželství, rodiny, blízkého přátelství i každé svorné obce, sboru. Jen na tom rodzílu se to projevuje. Ježíš kárá ty města. Ale káráme toho, u koho si přejeme nápravu, koho máme rádi.

A tak se zvuk celé řeči náhle překvapivě mění: V ten čas řekl Ježíš: „Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.“

Chorazim, Betsaida, Kafarnaum. Kafarnaum znamená „Nahumova vesnice“, tedy něco jako „Nahumov“, Betsaida znamená „dům ryb“ a Chorazim něco jako „Polesí“. Nahumov, Rybákov a Polesí – přijde vám to jako jména měst proslulých moudrými a rozumnými? Jsou to jen prosté vesnice. Kristus ale dobře věděl, proč jde právě k nim a sám jeho Otec jej tam poslal. A tak ta slova kárání nejsou ze slosti, ale z lásky. A zároveň je v nich ta pravda: Tady skutečně jde o život, mějte rozum!

Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám

odpočinout. Nehrajte si na moudré a rozumné tohoto světa. Nenechte si vnutit to myšlení, že všechno důležité se odehrává ve velkých zemích, ve velkých městech a ve vysoké společnosti. Ano, ono to tak je. A tak se i musí velké věci rozhodovat, že někdo vždy ostrouhá, že na někoho malého se zapomene a ponese všechnu tíži. Ono to jinak nejde. Kdyby někomu z vás, někomu z nás byla svěřena vláda, jistě vyrobíme také dost lidí odstrčených a ubohých. Ale budeme smýšlet takto: Když to jinak nejde, tak je to tak i dobře?

A ta se učte ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce. Kristus za nás pokorně nesel kříž směrem ke Golgotě. A my se máme naučit zase jiné pokoře. I když se někdy naše jednání neobejde bez toho, že někoho raníme – a ne úplně právem – stejně si nemáme říci: Tak je to i v pořádku. Nemáme mít hned připravena slova: Ale jinak to přece nešlo. Nemáme mít hned připravno srovnání, kdy s námi druhý také nejednal nejlépe. I když něco není v naší moci, přece nám každého člověka, který zůstane uražen či zaražen na naší cestě, má být líto.

Být tichý a pokorného srdce. To netlačí a netíží. Jde jen o to umět se občas vícekrát nadechnout nebo se opláchnout studenou vodou. Jde jen o to poznat, že po nás přece nikdo nechce, abychom se vždy uměli dokonale obhájit. Že děláme i neúmyslně a nezaviněně chyby, třeba to není v naší moci a přece tím škodíme. A ne vždy lidem, ale mnohem častěji Bohu. Ten se na rozdíl od většiny lidí neozývá hlasitě, ale přece vidí. Ale, znovu, není na nás umět se dokonale obhájit. Ale být tišší a pokorného srdce. Vědět, že na naše slova omluvy a lístosti se čeká a že budou vyslyšena. Můžeme být viníky a přece ne odsouzenými. Nést své chyby a viny netíží a netlačí, protože nás to nestojí spásu. Právě to je cesta ke spáse a k odpočinutí našich duší. Amen

Modlitba po kázání: 
260, 1–5
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: v rámci VP
Poslání: Jakub 5, 12–18
Požehnání: A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen.
260, 6–7