Introitus: Žalm 65, 1–5
Pozdrav: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 1. neděle po sv. Trojici.
65
Vstupní modlitba: Mocný Bože, ty jsi nás stvořil ke svému obrazu, k Tobě přicházíme, abychom sami sebe poznali. Prosíme Tě nyní, dej nám poznat pravdu, otevři naše oči, probuď nás z klamu. Přispěchej nám na pomoc, abychom se nehroutili pod tíhou našich vin a slabostí. Dej nám v tuto hodinu nové srdce, místo srdce z kamene srdce z masa. Učiň z nás nové stvoření, abychom byli hodni tvých dobrých darů a vešli v tvé království na konci světa. Amen
1. čtení: Malachiáš 3, 14–24
690
2. čtení: Matouš 11, 7–19

Jak vidno, o Jana byl zájem. Ostatně lidé si ve všech dobách rádi chodí poslechnout tvrdé kazatele. Když takové neslyší v kostelech, zapnou si místo toho nějakého moderátora a jeho pořad, který bude lidem klást skandální otázky, švihat je ostrými šlehy. Nebo nějakého komika, který bude drsně žertovat o nemocech, stáří, o životním nezdaru a zklamání – o vší lidské slabosti.

Drsné kazatele lidé rádi poslouchají. Protože jinak vás všude lidé chválí, protože od vás něco chtějí, nebo vám alespoň neřeknou své výhrady na rovinu, protože kdo si chce dělat nepřátele? Také když vám chce někdo něco prodat, co vám má říci jiného, než: Máte na to, zasloužíte si to. Jenže občas člověk cítí, že na to nemá. Dost často, že si něco nezaslouží. Ale ani říct to nikomu nemůže, hned mu to budou všichni vymlouvat, protože smutné společnosti se každý snaží vyhnout.

Takže je vlastně docela úlevné zajít do pouště a konečně se naplno dozvědět, že jste Zákon prostě nenaplnili. A mít konečně nahlas potvrzeno, co za vámi šlo jako stín, co ve vás hlodalo jako červ pochybnosti – že jste na cestě do pekla. Špatná zpráva je nakonec vždy snesitelnější než neustálé nejasné tušení, že se něco stane. Než nejistá pochybnost, že možná to se mnou není tak v pořádku, jak si namlouvám.

Aspoň co vím, většina kazatelů je překvapena, že drsná kázání sklízejí povětšinou ten největší úspěch. Děsí je na tom to, že zrovna ti, kterých se drsná slova týkají, bývají přesvědčeni, že kazatel míří na jejich souseda. A nebo jiná věc: Lidé vyhledávají tvrdé kazatele, ale když jdou domů, říkají s pousmáním: Ten nám zase vynadal. Je jim to lání a kárání příjemné, sami možná neví proč, ale zároveň se utěšují, že přece nebude tak zle.

Do toho promlouvá Ježíš: Proč jste vyšli na poušť? Jistě proto, že nehledáte nějakého kejválka, který má pro všechny vaše cesty pochopení. Který vám řekne „Bůh tě má rád takového, jaký jsi“. Sami dobře víte, že to nemůže být pravda. Vždyť i člověk sám, méně spravedlivý než Bůh, ve chvílích upřímnosti sám sebe nesnese. Dosud proroci kázali proti někomu a proti něčemu. A nezjevili tu nejhlubší, hroznou pravdu Zákona, protože vykupitel byl ještě daleko. Daleko by byla i naděje. Nyní je vykupitel zde. A tak je Jan největším z proroků, protože ohlašuje Boží hněv proti všem, proti každému člověku, tak jak je. Proti mě a proti tobě. Protože Bůh je nekonečně spravedlivý a nestrpí nic zlého. Myslíš, že tě Bůh miluje takového, jaký jsi? Takového, jaký jsi, Bůh nenávidí. Čiňte pokání, a čekejte proměnu!

Člověk nemá právo na své výmluvy, na své důvody. Člověk nemá právo na Bohu něco vyžadovat. Nakonec za každým lidským hříchem můžeme najít nějaké přesvědčivé odůvodnění. Nikdo nehřeší jen tak. Ale každý má pocit, že má právo na štěstí a když nepřichází, vezme si ho sám na úkor druhého. Zní to hezky, právo na štěstí, když nevíme, na čí úkor se děje. Jan si toto právo nenárokuje. Ví, že žádné takové nemá. Podle toho také žije, bere si jen, co nikomu nepatří a co ani nikdo nechce: Kobylky a med lesních včel. Dává nám tím příklad: Co člověk nemůže mít, aniž by jednal, jak se jednat nemá, prostě mít nemůže.

Bratři a sestry, před Janem musím umlknout každé naše: Jaký bych to měl život a Kam bych přišel. Protože, vidíme, tento Jan se narodil z ženy a dokázal, že člověk nemusí mít nic, že na nic nemá nárok. Ať jde o peníze, činnost, která člověka naplňuje, nebo vztahy. Na nic z toho nemá ani nejmenší nárok.

A tohle zůstane vždy úvodem, ano cestou k pochopení Krista. Kristus k nám přijde, jen pokud nebudeme mít pro své viny a hříchy žádné odůvodnění. Kristus je jen pro ty, kteří se nemohou sami obhájit.

Ale proč je i nejmenší v království Božím větší než Jan? Jistě se tím nemyslí, že by Jan měl jen půl pravdy. Že by to viděl moc černě a s člověkem by to nebylo tak špatné. Pak jsme nic nepochopili a jsme zas na začátku. Ne, s člověkem je to tak špatně, jak káže Jan. Kdyby každý člověk nebyl hoden smrti, nemusel Kristus naši smrt vzít na sebe. A je trestuhodné si představovat, že Jan, mučedník, bude jednou v nebi stát v koutě a nechápavě kroutit hlavou, kdo že se to všechno dostal do nebe. Opusťme takové dětinské představy.

Jan je pouze v tu chvíli menší, za svého pozemského života. Jeho kázání i jeho životní styl je teď ještě menší. Protože s Kristem přichází ještě víc, než se proroci nadáli. Naplnění zaslíbení musí být ještě větší, než co bylo zaslíbeno. Jako tušení dárku před vánoci je sice slastné, ale je menší než chvíle, kdy dárek pod stromečkem skutečně rozbalíte. Bůh vždy dává víc, než by se člověk nadál.

A tak se v Kristu stal přímo člověkem. Přišel Syn člověka, jí a pije. Protože Ježíš je člověkem bez hříchu, musí se v jeho pozemském životě naplnit, co Bůh pro člověka zamýšlel. A také se naplňuje. Kdo stvořil člověka, ne-li Bůh. A všechny tužby a potřeby člověka, třeba ta touha po dobrém jídle a pití, kde se vzala? Zda-li ji člověku nevnukl sám Bůh při stvoření? A tak se obnovené stvoření v Kristu, obnovený člověk v Kristu projevuje tak, že Ježíš chodí po svatbách a po hostinách. Dokonce do domu hříšníků může chodit. Protože vzdoruje hříchu, špatná společnost jej nemůže zkazit. Nebude druhý den říkat „udělal jsem sice chybu, ale to jen proto, že mi tam moc nalévali“. Ježíš i uprostřed hříšníků přijímá věci, které Bůh stvořil, aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a kdo poznali pravdu.

Kristus ví, že v základu toužíme jen po věcech, které nám sám Bůh chce dát. Plně spoléhá na lásku Boží. Ví, že jen tehdy věříme, když Boha známe jako dobrého. Když od něj očekáváme vše dobré, co si dovedeme představit. A tak Ježíš neodmítá pozvání na svatbu, neodmítá pozvání na hostiny v domech farizeů, ale dokonce ani na hostiny v domech hříšníků. Kristus nezná žádné „malé hříšky“, nezná nějaká soukromá potěšení, které má člověk jen pro sebe a nechce, aby o nich Bůh věděl, tak jako je ke své škodě známe my. Jak řekl Augustin z Hippo: „Hledej dál, co hledáš, ale hledej to jinde.“

Člověk, hříšník, vyhlašuje svá nezadatelná práva. Má právo na úspěch, na štěstí, na blahobyt, na lásku. A když přijde člověk od Boha, který mu řekne prostou pravdu „Na nic z toho právo nemáš!“, který sám pro sebe žádná taková práva nežádá, řekne se – to je blázen. A když přijde Syn Boží a Syn člověka v jedné osobě, a bere v důvěře od Boha, co Bůh dává, když to nebere jako své právo, ale jako dar, řekne se „to už je zase moc“. Za tím vším je lidská umanutost, touha si všechno zasloužit, aby do toho nesměl Bůh mluvit, aby se mu za to nemuselo děkovat.

Plyne z toho pro nás tento praktický závěr: Žádná chudoba, prostota, neformálnost, sebeponižování – nic z toho není dobré samo o sobě. Žádné odříkání v jídle a pití, odříkání nádhery, zábavy – nic z toho není dobré samo o sobě. Protože Kristus sám je příkladem toho, že Bůh stvořil člověka k radosti, důstojnosti a vznešenosti. Kristus sám jedl a pil. Z příběhu ukřižování víme, že nosil luxusní kněžské roucho, z jednoho kusu utkané, které bylo hotové terno vyhrát losem. Při pomazání v Betánii se nebránil, řekněme v nadsázce, užívání luxusní kosmetiky, oleje za několik měsíčních platů. Mluví o sobě jako o Mistru a Pánu a svým učedníkům slibuje, že zasednou na trůnech a budou soudit dvanáct pokolení Izraele. To je to nové stvoření a cíl ke kterému se směřuje, naplněné lidství. Boží rukou nasycený člověk, který skrze nižší dary poznává dary vyšší. Ostatně jako už dnes, člověk po dobrém nedělním obědě, svobodný od povinností, přemítá nikoliv zas o jídle, ale o tajemstvích Boží dobroty.

Tento cíl stvoření, tedy že Boží záměr s člověkem je krása, zdraví, plnost a sláva, se nám nikdy nesmí ztratit ze zřetele. Až dojde všechno naplnění v království božím, právě tyto věci se spolu všechny sejdou a v nich budeme patřit na samého Boha. A ani v tomto čase není Bůh oslavován samoúčelným odříkáním, odporem ke všemu krásnému, škarohlídstvím.

Přesto i Kristus mnoho o pokání mluví a pokání je jistě potřeba. Ale pravé pokání, zcela jednoduše je: Nehřešit. Nebo se o to alespoň snažit. Pokud nemohu dosáhnout respektu jinak, než za cenu ponížení druhých, tedy se raději smířit s tím, že si mě nikdo neváží. Pokud nemohu být bohatý jinak, než za cenu lakoty, tedy se raději smířit s chudobou. Pokud nemohu dosáhnout svého štěstí než na úkor toho, že někoho raním, tedy se raději smířit s vlastním bědným životem. Nemyslet si, že byť jen jedné věci musím dosáhnout i Bohu navzdory, to je pokání. Nemyslet si, že nějaký můj důvod je lepší, než důvody Boží, to je pokání.

Čekat od Boha do budoucna dobré a být proto trpělivý a ledacos snášet. To je pravé pokání, jaké předvedl Jan. Nikdy však nezapomínejme, že cílem toho všeho je plnost všech dobrých věcí, všech slastí a všech radostí – cílem toho všeho je plnost Boží.

Modlitba po kázání: O Kriste, který jsi pro nás trpěl chudobu a ponížení v tomto světě, který jsi byl zohaven na kříži, dej nám dojít té nebeské plnosti, věčné radosti a blaženosti. Amen
505
Ohlášení: 
373
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, ty jsi obstál v tomto světě a ty jsi zvítězil, ty jsi přijal místo na trůnu v nebesích. Prosíme tě za všechny, kteří procházejí zkouškami. Za bratry a sestry, kteří zápasí s nemocemi a tu především za tvého služebníka Jana Veselého a jeho rodinu. Za všechny, které sužuje nouze a kteří nemohou najít práci. Za všechny, kteří musí těžce pracovat. Za ty, kdo mají náročnou a odpovědnou službu – za soudce a policisty, za naše vojáky v Afghánistánu, za hasiče, záchranáře, lékaře a zdravotní sestry. Především za naše vládce prosíme, aby byli spravedliví a čestní, rozhodní ve všem dobrém. Kéž tvé slovo zní ve světě a odhaluje každý klam a svod, kéž jsou lidé osvobozeni od falešných nauk a lží. I za sebe prosíme, aby si nám ráčil dále žehnat, aby si nám dopřál své dobré dary, všeho, čeho je nám zapotřebí a co slouží naší radosti. Modlíme se, jak si nás ty sám naučil: Otče náš… Amen
Poslání: Židům 9, 22–28
Požehnání: Žalm 20, 2n.5.8n
378