Introitus: Žalm 70
Pozdrav: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 5. neděle po Trojici.
170, 1–3
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, před Tvou tváří jsme se shromáždili ve Tvůj den. Kéž je známo Tvé jméno po vší zemi, mezi všemi národy Tvá spása. Kéž poznáme, že Tvé dílo mezi námi začíná právě zde, v tuto hodinu. Abychom Tě poznali, prosíme Tě vroucně, aby si nás zprostil vší viny, aby nás ďábel již neměl ve své moci, ale abychom stáli před tvou tváří svobodně. Smiluje se nad námi, dej nám čisté srdce. Tobě, Otče, Synu i Duchu svatý, Tobě sláva od věků na věky! Amen
1. čtení: Leviticus 19, 9–18 (30–37)
371
2. čtení: Matouš 12, 1–8

V sedmý den, a jako sedmou počítáme neděli, se opravdu nemá pracovat. Sám Bůh se ve své nekonečné vůli a moudrosti rozhodl odpočívat sedmý den. Pro Boha neexistuje nic jako nutnost. Něco, co by prostě musel udělat. Bůh ke svému jednání nemá nic takového, čemu mi říkáme důvody. Jeho jediný důvod je On sám. Dělá, co chce, jen proto, že to prostě chce. Vidí najednou vše, co bylo, co je, i co bude. A nejen vidí! To vše se děje jen proto, že on chce a že on to dovoluje.

Bůh samozřejmě žádný den odpočinku nepotřebuje. A přece odpočívá. Celý svět stvořil slovem. Ve zprávě o stvoření čteme: „Řekl – a bylo.“ Ale v den odpočinku odpočívá sám. Co to jen může znamenat, než že odpočinek ke stvoření neoddělitelně patří, že je součástí jeho podstaty? Člověk je stvořen šestý den, spolu se zvířaty. Sedmý den, na vrcholu stvoření, když má přijít to hlavní – přichází odpočinek.

Jistě nevystihneme tajemství toho sedmého dne celé, ale přece:

Za prvé se ukazuje, že všemu, co Bůh tvoří, se rozhodl dát pocítit své dobrodiní. Vrcholem všeho stvoření je klid. Klid, který má jen Bůh, kterého nikdo k ničemu nedonutí. Bůh se nemusí strachovat o zítřek, o budoucnost. On sám ji tvoří. On sám je budoucnost. A tohle největší dobrodiní, sama sebe, dává Bůh pocítit každému tvoru.

Ze stvořeného světa nějak odpočívá úplně vše. Všichni obratlovci někdy spí, dokonce hmyz snad spí. Rostliny odpočívají dlouho ve svých semenech. Neživá příroda, sklály a hlubiny země, odpočívá po většinu času a jen občas se nějak vzedme. Celému stvoření je aspoň po část jeho života známa chvíle: Nyní nemusíš. I každému člověku, byť by byl sebevíc utlačený.

Ale stejně tak Bůh nestvořil svět, aby přestal být Bohem. Ale stvořil svět, aby byl jeho Pánem a Králem. Proto v celém stvoření zní stejně tak: Nyní nemůžeš. Celé stvoření pociťuje, že je slabé vůči Bohu. Že vůči Bohu je jaksi malátné. Že je vůči Bohu daleko méně živé.

Ale Bůh takto nejen stvořil svět. Také vyhlásil odpočinek jako přikázání svému lidu. Nejen, že Bůh svět stvořil se sedmým dnem odpočinku. Ale také chtěl, aby o tom člověk věděl, aby stvoření pochopil a porozuměl. Takže sedmý den znamená: nemusíš, nemůžeš a do třetice také nesmíš. Jednou za sedm dní nic nemusíš, jako Bůh nic nemusí stále, prostě protože je Bůh. Pracovat stále nemůžeš, nejsi jako Bůh, proti Bohu jsi méně živý, musíš si také odpočinout. Do třetice, musíš si odpočinout, protože to Bůh prostě nařídil.

Nejdříve poslechni, pak se ptej. Nejdříve pracuj, pak odpočívej. Pak poznáš, že jeden den jsi skoro jako Bůh. Nic nemusíš a žiješ chvíli podobně, jako žije sám Bůh. Proto se právě ve dni odpočinku konají bohoslužby. Protože ten den jsme na tom nejvíce jako Bůh. A jako Syn Boží, který v ten den vstal z mrtvých a ani smrt už nad ním nemá žádnou vládu. Ani umřít už nemusí.

Člověk nemá život sám ze sebe. Musí jej čerpat z Boha, právě v jeho den. A i když je práce údělem člověka, ne náhodou je Kain právě zemědělec – pole totiž nepočká, neděle neneděle. Svod k neustálé práci je u Kaina větší, než u jeho bratra – pastýře. A přece po dlouho část dějin byla většina křesťanů právě zemědělci a čas pro den v nedělních šatech, kdy se jde do kostela, si vyšetřit bez velkých potíží dokázala. Přišel věk továren, ve kterých se pracuje i v noci, sedm dní v týdnu – v tom čase se začala menšit i církev. Náš věk je lepší v tom, že už k nedělní práci nutí přeci jen méně lidí. Práce bez volného dne ubírá člověku lidskosti. Právě Egypt, odkud Bůh Izraele zachránil, měl sedmidenní pracovní týden. Člověk, který stále pracuje, si za chvíli nemá s druhými o čem povídat, ztrácí přátele a zdraví. Den odpočinku nám připomíná, že nemáme svůj život sami ze sebe, ale že máme od Boha očekávat dobrodiní, dobré dary.

A když jsme toto vše řekli, vidíme, že na třetím přikázání není nic zlého, ale že je dobré. Že z něj plyne člověku život a svým způsobem je nejdůležitějším přikázáním vůbec, jak soudili někteří reformátoři. Ani Kristus toto přikázání neruší. A dalo by se podobně říci, že v neděli všeho nechat a jít do kostela, je to nejlepší, co tak člověk může v běžném životě udělat. Farizeové mají pravdu v tom, že na dni odpočinku trvají.

Ale jakým způsobem! Vždyť jejich námitka je naprosto svévolná a falešná! Už jen to: Kdo řekl, že mnout obilí z klasů je práce? Když si v neděli někde v lese utrhnete borůvku, je to snad práce? Nebo oloupat vajíčko si člověk v neděli smí? V neděli jistě bylo zakázáno dostávat zrní z klasů – to znamená mlátit obilí. A to je jistě v pořádku – málo co je asi víc práce, než se ohánět nad hlavou těžkým okovaným cepem. Vymnout si pár zrníček z klásku s tím jde jen těžko srovnávat. A kdo přece srovnává, proč to dělá?

Farizeové žádají dodržování Zákona úplně bez ohledu na jeho smysl. Neplní přikázání, protože je přijali jako dobrá. Ale aby se jimi mohli obrnit proti Bohu, kterého snad v skrytu dokonce mají za svého nepřítele. Přikázání jsme splnili, co po nás ještě chceš, Bože?

Žádné přikázání by v nás však nemělo vyvolávat úzkost. Každé přikázání musíme brát jako splnitelné. A to za normálních podmínek splnitelné bez nějakých větších obětí. Když se na příkazy Zákona v Mojžíšových knihách podíváte, většinou jde o věci, které se všeobecně považují za správné. Pro pochopení některých si člověk musí umět představit, že druzí lidé také něco cítí. Že mohou být stejně raněni a uraženi, jako bychom byli na jejich místě my. Ať se to zdá samozřejmé, člověk si to občas opravdu musí doslova v hlavě představit, než něco udělá. Mnoho ze Zákona není nic jiného než pravidla pro dobré sousedské vztahy.

Ježíšova připomínka slov „milosrdenství chci, a ne oběť“ ale nejde vyložit tak jednoduše, jak se to někdy dělá. Totiž, že co nikomu neubližuje, je v pořádku. Jednak lidé mají většinou poměrně podhodnocenou představu o tom, co druhým ubližuje. Co neublíží hned, může totiž ublížit časem. Každý z nás si možná vzpomene na nějakou maličkost, ze které časem povstala velká zloba a trápení. Člověk není vševědoucí, aby uměl vždy odhadnout, jaký budou mít jeho činy dopad.

A ještě důležitější je, že ne všechna přikázání se týkají pouze lidí. Jsou věci, u kterých neumíme najít žádnou lidskou oběť. Ale Bůh, Stvořitel, ví k jaké podobě člověka stvořil. A přikazuje i věci, které se týkají jen člověka samotného a třeba už vůbec lidí kolem něj. Je mnoho věcí, do kterých nám nikdo nemá co mluvit – ale Bůh přece může. A nebo ještě jednodušší věc: Ublíží člověk někomu, když se nebude modlit? Ublíží člověk někomu, když nebude chodit do kostela? Ublíží někomu, když nebude číst bibli? Jistě ne. A přece si nemůžeme říci, že když se vůbec nemodlíme, je to jen naše věc.

A tak Ježíš říká, že je Pánem i nad Sobotou. Ale říká to o sobě, ne o nás. Neříká, že se člověk má řídit jen srdcem, že nemá žádné povinnosti, že neplatí žádná pravidla. Připomíná Davida, který jedl posvátné chleby – ale ne proto, že měl na ně chuť, ale proto, že žádné jiné jídlo nebylo. Za normálních okolností i David dodržoval ten zákon, že posvátné chleby smí jíst jen kněží. A o kněžích v chámu říká, že sobotu porušují. Porušovat se dá jen to, co platí. Přikázání o sedmém dni tedy platí. A přece jsou kněží bez viny.

Nemusíme mít strach a úzkost před žádnými přikázáními. Nemusíme a nemáme mít dopředu strach, že selžeme – pokud ovšem nechceme selhat, pokud už nejsme rozhodnuti selhat. Nemusíme se bát, že by Ježíš nepochopil, co uděláme z nezbytí. Pamatujme, že Bůh je vždy milosrdnější, než my sami. Nekřivdí. Z výjimek však nelze dělat pravidlo. Pravidla jsou dána z dobrých důvodů. Co je pochopitelné a správné jednou, podruhé už může být jen čirá svévole. Proto vždy smýšlejme jako ti, kteří pravidla dodržovat chtějí, kteří si žádné přestoupení nevolí jako svůj cíl. Amen

Modlitba po kázání: 
162
Ohlášení: 
379
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, Ty jsi poznal bídu člověka, ty jsi nesl naše viny v potu a Krvi a zvítězil jsi. Svět Tě nemá ve své moci, ty nyní přebýváš ve věčné radosti a blaženosti na pravici Otce. Proto Tě dnes prosíme za všechny, kdo těžce pracují. Za ty, které do úmorné práce nutí vlastní nouze a lakota druhých. Postav se nad světem jako soudce, přiveď všechny chtivé a lakotné k pokání, dej, ať dají spravedlivou mzdu všem, kteří pro ně pracují. Vysvoboď utištěné z moci lichvářů, překaz dílo všech podvodníků, kteří lákají nezkušené a prosté do pasti. Prosíme Tě za to, aby náš svět zaplnila prostá radost. Dej, ať se lidé dovedou radovat ze svých rodin, ze svých potomků, ať mezi manželi vládne sladká svornost. Utišuj všechny spory a sváry, dej vítězit pravdě. Dej, ať tvá církev najde zalíbení ve tvém učení, ve tvých příkazech, ať všichni touží po vyšší poznání a nesetrvávají v samolibé nečinnosti Ducha. Voláme k Otci, jak jsi nás naučil: Otče náš… Amen
Poslání: 1 Janova 5, 1–4
Požehnání: Žalm 29, 10n
450