Introitus: 
Pozdrav: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Vítám vás, bratři a sestry, na bohoslužbách 12. neděle po Trojici
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Izajáš 57, 15–19
2. čtení: Matouš 12, 46–50

Vyznáváme „věřím v Ježíše Krista … Pána našeho“. Ježíše jmenujeme jako Krista Pána, jako Pána Ježíše. A tak o něm mluvíme správně, protože je to Syn Boží a Bůh sám.

Přes to, Ježíš sám řekl, že je náš bratr. Řekl to i před vlastní rodinou, kterou měl nepochybně rád. Protože kdo miloval víc, než Ježíš. Člověk pak obvykle přirozeně nejvíce miluje svou rodinu; pokud tedy ho tedy nepotká jedna z nejtvrdších zkoušek, tedy když vlastní rodina nemiluje jeho.

Nevíme však o Ježíšově rodině, že by se k němu chovala nějak špatně. Znovu tedy, Ježíš nejspíše svou rodinu miloval. Ale i před ní dokázal říci „kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka“. Před vlastní rodinou řekl, že i někdo jiný je jeho rodina. Ježíš nebyl lehkovážný, takže měl dobrý důvod. Myslel ta slova vážně. A tak první, co plyne z dnešního čtení je, že my všichni zde jsme skutečně Ježíšovi příbuzní. Jeho bratři, sestry a matky. Ježíš nemluví na prázdno a i my bychom toto měli vzít vážně.

Nebudeme ale zastírat, že Ježíš neřekl tato silná slova jen tak z čista jasna. Jak jsme slyšeli v předchozích nedělích, Ježíš zde kázal. A o dost vážných věcech. A ve svízelné situaci, kdy byl svými protivníky důkladně zkoušen, kdy byla zpochybňována jeho autorita. Musel také užít velmi silných slov, mluvil dokonce o hříchu, který nejde odpustit. A po tom, co tak mocně mluvil, někdo mu klepe na rameno s takovým tím „nerad ruším, ale máš tu maminku a bratry“.

A to je útok na Ježíše. Nevíme od koho. Dal si někdo zlomyslný záležet a když viděl, že venku jsou Ježíšovi příbuzní, kteří by možná i počkali, až bude sám, hned k němu běžel, aby ho shodil? Nebo sami Ježíšovi příbuzní podlehli pokušení činit si na Ježíše nárok?

Musíme říci, že rodina tohle někdy dělá. V rodině někdy podléháme tomu klamu, že o svých příbuzných víme úplně všechno. Známe je od plenek, do jsitého času každou minutu jejich života. Pamatujeme si na momenty, kdy se nečeho báli, když s něčím zápasili, když byli v úzkých. Jsme stále v pokušení říci: Vždyť ho znám, vím o něm všecko. Nezapomínejme ale, že i když jsme bratři, sestry, matky, otcem každého je Bůh. A že i v každém, kdo je naší krve, je něco, o čem nevíme, co je jen od Boha. Co je jen mezi Bohem a naším příbuzným.

A na posledy, mohlato být také nešťastná shoda náhod. Ježíš byl zkoušen a zpochybňován protivníky, Ježíš promluvil mocně – a najednou se tam zrovna přimotají ti, kteří ho znali jako nemluvně v plenkách, kteří mu třeba říkají nějakým domáckým jménem nebo přezdívkou.

Tak si představte, že se jmenujete třeba Blahoslav Dubský. Zní to vznešeně. A třeba se ve společnosti horlivě zasahujete o něco správného, třeba o zákaz hazardu. Proti vám stojí takoví ti podlí, všeho schopní, ale elegantní mafiáni, jací vlastní hazardní podniky. Snaží se vás shodit, ale vy mluvíte mocně, už už máte veřejnost na své straně. A tu přijde vaše maminka a řekne: „Blážo, synáčku, moh by si sem na moment?“. A najednou je z vás legrační, umanutý podivín, žádný bojovník.

A tak by se dalo říci, že některé situace nastrojil sám ďábel. Stane se totiž člověku, že se náhle potkají lidé ze dvou úplně jiných prostředí, ve kterých se pohybuje. Oboje má rád, ale jaksi nejdou dohromady. Mladý člověk je s kamarády a najednou se tam obejví jeho bratr, sestra nebo matka. Mluví s nimi jinak, než je potřeba mluvit s kamarády. S přáteli se člověk stále oťukává a hecuje, jedná s nimi drsněji, než s rodinou – ve světě je potřeba být o něco ostražitější a bojovnější, než když je člověk doma, v hnízdečku, obklopen důvěrou. Přátele má člověk přeci jen dál od těla, než rodinu – ale také proto je má člověk rád, že je nevidí tak často. Nemusí se jim přizpůsobovat a také jej na nich člověka tolik nezlobí a nedráždí, protože s nimi nebydlí. Jsou to dva světy. Ale když se ty dva světy náhodou sejdou a protnou, jak má člověk vystupovat? Má si nechat říkat „Blážo, Pepíku, Péťo, Davídku“ a shodit se ve vnějším světě, nebo má drsně odehnat rodinu, svoje útočiště?

Ježíš řeší tu chvíli geniálně. Řekne: Tohle je taky moje rodina. Pokud mi tady někdo chce říkat „Pepíku, Samíčku, Davídku“, tak konec konců může. Ale všude půjde o jednu věc: O Boží vůli. Ta se musí plnit v rodině, mezi přáteli i na veřejnosti.

inak si říkáme doma – většinou nějakou zdrobnělinou nebo přezdívkou. Je legrační, že někomu doma říkali úplně jinak, než jak se jmenuje. Jinak si říkáme mezi přáteli – když je někdo Josef, tak ne zrovna Pepíčku, ale třeba Pepo, ale pořád ne tak, jak to máme v občance. A jinak na veřejnosti, tam je slušné každého oslovova příjměním, nebo alespoň jménem v původním tvaru. Jsou to jiné úrovně, ale všude jde o tu samou spravedlnost.

Proč se lidem na různých úrovních říká různě, je na snadě. Nemá právo vám říkat Pepíčku, kdo si vás nebere domů a nepřinese vám do postele čaj, až budete mít chřipku. Nemá právo vám říkat Pepo, kdo za vás neodveze autem, když zrovna máte smůlu a potřebujete se nutně někam dostat. A zas nemá smysl, aby vám lidé, kteří pro vás už něc udělali, nesměli říct Pepo. A když pro vás hodně udělali, když vás ani nesmí nikdy v životě opustit, tak když se takto zavázali, je divné, kdyby vám nesměli říct Pepíčku nebo třeba ty kluku ušatá. Důvěrnost se vždy stupňuje podle odpovědnosti, kterého jsme za druhé schopni přijmout.

Ježíš nás tedy prohlásil za svou rodinu. A tak: Když děláme něco správného, můžee si připadat úplně sami a jako úplní hlupáci. Nikdo to nevidí, nikdo to neocení. Jistě, někde vysoko na nebi Ježíš jako král. Ale mezi lidmi si připadáme jako hlupáci. Není to tak, když jednáme správně, jsme Ježíšovi příbuzní. V rodině druzí po Ježíši, druzí po Bohu. Kdo dělá něco správného, je druhý po Bohu. Jen si musí pamatovat, že až druhý. Musí si to pamatovat, ale není to málo. Je to oprvadu hodně, být po Bohu druhý. A to je velké povzbuzení pro každého, kdo je v dobrém vytrvalý, nezlomný a neústupný. Jsme stejné tělo, stejná krev, jako Ježíš. Buďme hrdí a odhodlaní.

A ještě poslední věc zbývá říci: Když jsme jedno tělo, jedna krev s Ježíšem, tak jsme jedna krevm jedno tělo i s ostaními věřícími a dokonce i s každým, kdo jendá spravedlivě. Různé stupně důvěrnosti – to opravdu má svůj smysl. S někým se jedná hodně na blýzko, s někým míň, s někým s odtupem. Jak jsme řekli, podle stupě odpovědnosti za druhého. Ale pokud jde o pravdu a spravedlnost, tak se i tohle musí přejít. A tím, kdo koná něco správného, nesmí pohrdat nikdo, i kdyby o něm věděl kdejakou důvěrnost. Za spravedlivého se má každý brát jako lvice o svoje mláďata a jako matka o svoje děti. A i když bychom člověka znali jako své boty, e své duši bychom mu měli říkat „pane/paní“, pokud stojí za věcí správnou. Jeden je Otec v nebesích, vy pak všichni jste bratři. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 
Požehnání: