Introitus: Žalm 15
Pozdrav: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 6. neděle po Trojici.
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože Hospodine, ty jsi naše světlo. Když ty k nám promlouváš, probouzíme se ze sna a poznáváme pravdu. Tvé slovo je pravda, ty nám dáváš dech našich úst, v tobě žijeme. Tvůj Syn zvítězil nad smrtí a vší lží světa, my Tě prosíme, aby si nás probral z našeho spánku smrti, aby si nám dal poznat naše viny a lži, které sami sobě říkáme. Aby si nás v tuto hodinu osvobodil k pravému životu, posvětil a požehnal. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky. Amen
1. čtení: Přísloví 1, 20–33
2. čtení: Matouš 12, 9–33

Co člověk získá, když se mu povede někoho nachytat? Když se mu podaří vyhrát spor, ale pravda sama mu unikne? Jak nás znechucuje ta scéna při sobotním shromáždění v synagóze, o které jsme na začátku slyšeli! Stojí tam ve shromáždění člověk s odumřelou rukou. Cítíme úplně ve vzduchu, že ten člověk v skrytu duše doufá, že by snad mohl být uzdraven. Říká to jen očima, ale všichni to cítí – dnes by mu konečně mohlo být pomoženo.

Ale farizeové vidí jen příležitost – teď se to hodí, abychom Ježíše nachytali. Ale až s Ježíšem vyhrají svůj spor, až bude muset ustoupit a říci: Dnes se uzdravovat nesmí – co jim zůstane? Zase člověk s odumřelou rukou, který nemůže přiložit ruku k dílu, který je odkázán na pomoc druhých. Tak co vyhrají? Upevní snad svou vládu nad Božím lidem. Ale s tou mocí si stejně nebudou vědět rady. Stejně nebudou vědět, jak člověku s odumřelou rukou pomoci.

Když s někým vyhrajeme ve sporu, vůbec to neznamená, že jsme získali pravdu. Člověk by si neměl vyloženě přát vyhrát každý spor. Protože každý, kdo vyhraje, musí také vědět, jak dál. Pokud někdo vyhraje čestně ve sporu či v rozhovoru, nutně musí vědět, co dělat dál. Má-li kdo pravdu, nemá ji náhodou. Pravda vždy dává smysl, protože pravda je Boží. A jak správně řekl vědec Einstein, Bůh nehraje v kostky. Pravda není náhoda, vždy ví, jak dál. Takže na každého, kdo vyhraje nějaký spor, je naložena odpovědnost. Dobrá, vyhrál jsi. Ale teď musíš také říci, jak dál.

Jak nám ukazuje Kristus, křesťan nemá mít zálibu ve sporech. A to ne proto, že by mohl prohrát. Ale spíš proto, že by mohl vyhrát. Vyhrát je vždy nebezpečné. Vítězi vždy hrozí, že pravdu zašlápne. Umlčel protivníky a tak už ho nikdo nehlídá, jestli na pravdu nezapomíná. Každý vítěz si musí pak sám dát pozor, jestli je k sobě upřímný, jestli pravdu neválcuje. Protože platí to přísloví: Dějimy píší vítězové. A tak má každý vítěz velikou odpovědnost.

A tak by se každý křesťan a přítel pravdy měl řídit radou jednoho filosofa: Když člověk vede s někým spor, neměl by si vybírat slabá místa jeho myšlenek. To koneckonců dovede každý, někoho nachytat. Ale když s někým vedeme spor, měli bychom si vybrat to nejlepší a nejsilnější z toho, co říká. Měli bychom si vybrat to, v čem cítíme, že má nejvíce pravdu. A pokud naši protivníci řeknou něco neobratně a nešikovně, jejich myšlenky bychom měli ještě vylepšit a vyspravit, než se s nimi začneme přít, než je začneme vyvracet. Pokud máme skutečně pravdu, pozná se to na tom, že dokážeme naše protivníky porazit právě v tom, v čem jsou nejsilnější.

Je to možná, jako když se kluci ve škole perou. Tak to nejspíš musí být. Ale oceníme jen takového kluka, který si vybere protivníka stejně silného, jako je on sám; nebo dokonce silnějšího. Ale kdo se pere se slabším, toho si právem nikdo neváží.

Podívejte, jak vedou spor farizeové a jak sám Kristus. Farizeové nepřímo říkají, že v sobotu se nesmí uzdravovat. Ale už neříkají nic o tom, co udělat s tím postiženým člověkem. A Kristus by mohl snadno říci: Žádná sobota neplatí, to je jenom obřad, obřady nic neznamenají, důležité je něco udělat pro lidi. Ale to Kristus neříká. Říká jen: V sobotu je dovoleno činit dobře. A po tomhle setkání už raději uzdravuje tajně, aby to nevypadalo, že jeho cílem je rušit sobotu.

Ježíš ve sporu s farizei vyhrává, protože ví, o co mu jde. Je mu líto nemocných, chce jim pomáhat, pokud je na tomto světě a ví, že času na to nemá zrovna mnoho. Ale také vidí dál a nechce rušit sobotu. Protože – dobrá, člověk se uzdraví. Ale pro co pak bude žít? Na co se bude těšit? Naše doba zrušila skoro všechny svátky a zvyky – a stal se tím život člověka šťastnějším? Když lidé nechodí v neděli do kostela, tráví místo toho neděli navštěvováním nemocných a osamělých, rozdáváním almužen chudým, zápasem za spravedlnost těm, kterým bylo ukřivděno? Ani náhodou, místo kostela prostě lidé chodí nakupovat. Kdežto návštěva kostela nezabere nikomu tolik času, aby už neměl žádný na to činit dobře. Lidé jsou dnes daleko zdravější a bohatší než dříve – a přesto docela často slyšíme stesky po dobách, kdy rytmus života určovaly různé svátky a masopusty a kdy vsí chodil Mikuláš a potom Tři králové. A tak se různé obřady a svátky nijak nestaví do cesty konání dobra. Neděle a svátky umožňují člověku stále se na něco těšit. I když už je dospělý a žádný velký životní zlom už ho nečeká.

A tak Ježíš odpověděl farizeům celou pravdou, když řekl: V sobotu je dovoleno činit dobře. To se nijak smyslu sedmého dne nepříčí. A potom už raději uzdravuje tajně, aby to nevypadalo, že sobotu ruší. Ježíš nijak netoužil o sobotu se přít. To jeho protivníci chtějí ze soboty udělat něco, co rozděluje. Chtějí do toho Ježíše dotlačit. A v tom je další poučení z dnešního příběhu pro nás: Od nikoho bychom se neměli nechat dotlačit do extrému. Naše řeč má být sice jasná – ano ano, ne ne. Ale to neznamená, že se hned musíme v jakékoliv věci přidat k bojovnému táboru příznivců nebo odprůrců. A přitom je mnoho otázek, ve kterých vás lidé ani nenechjí domluvit a hned si vás zařadí do nějakého tábora. Dobře to v jednom rozhovoru řekl lotyšský evangelický biskup Vanags, který ve své církvi přestal ordinovat ženy za farářky: Na západě mi všichni říkají, že jsem moc konzervativní. A v mojí vlastní církvi si zas myslí, že jsem až příliš svobodomyslný. Ale kdo zastává pravdu, musí se smířit s tím, že jej budou mít za protivníka všichni, jen každý z jiného důvodu.

Náš příběh však ještě pokračuje. Ježíš uzdravuje dále a nechce vyvolávat spory. Jak čteme, nechce se přít ani rozkřikovat na ulicích, nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí. Farizeové nezvítězili ve sporu o to, kdy se smí uzdravovat. A tak nyní zaútočí na samotné Ježíšovo uzdravování. Řeknou totiž, že Ježíš vyhání démony ve jménu knížete démonů. V Ježíšově odpovědi se ukazuje to, co už jsme řekli dříve. Pravda není náhoda. Není to něco, co bychom občas mohli použít ve svůj prospěch. Pravda dává vždy smysl – a je v zájmu každého člověka se pravdě podřídit. Nechat se jí třeba porazit, třeba i trpět ostudu, která se občas musí pojit s tím, že jsme se mýlili. Ale stojí to za to se pravdě podřídit, protože pravda si ví rady a vede dál. Pravda je vždy v našem zájmu.

A tak Ježíš ve své odpovědi ukazuje, že ať by to bylo jakkoliv, jeho uzdravování přináší prospěch. I kdyby vymítal démony ve jménu knížete démonů, tak by to alespoň znamenalo, že se ďábel hádá sám se sebou, takže nemůže obstát. Dokonce i to by přece bylo prospěšné, tak co vám vadí? A kromě toho, nejsem jediný, kdo vyhání démony. Když já je vyháním ve jménu Belzebula, jestli jde jménem ďábla vyhánět ďábly, tak to tak asi musejí dělat i vaši žáci. Farizeové zradili věc, o kterou jim šlo. Jejich žáci jí ale stále věří. Uvěřili, že farizeům jde o dobro, prospěšné všem. Ještě nejsou tak otrlí, jako farizeové, kteří využívají pravdy, jak se jim hodí. A tak ti zrazení, oklamaní žáci farizeů budou jejich soudci.

Ježíš zakončuje svoji řeč jedněmi z vůbec nejtvrdších slov celého Písma: Kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku, ani v budoucím. Již mnoho lidí z těch slov zachvátila mučivá sklíčenost: Nejsem to snad já, nebyla to snad má slova, která byla rouháním proti duchu svatému? Četl jsem dobrou odpověď, nemám ji ze své hlavy: Pokud se takto ptáte, pokud ještě dovedete se nad sebou zamyslet, pokud ještě dovedete cítit vinu, pak jste se Duchu jistě nerouhali. Kdo se rouhá Duchu, ten se nedovede starat o svou vinu, tomu ani na mysl nepřijde, že by dělal něco špatného.

A tak tato Ježíšova slova nesporně jsou tvrdá a drtivá – ale kdo říká, že by Písmo muselo být stále měkké a laskavé. Bratři a sestry, byli jsme všichni pro své hříchy odsouzeni, ale zadarmo jsme dostali milost. Pro nás zadarmo, Bůh sám musel dát jediného Syna, Syn Boží pro nás trpěl a zemřel. Ale mi máme všechno to zadarmo. A odpouštějí se nám nejen minulé viny, ale i do budoucna máme záruku Božího odpouštění, jak je stvrzuje Večeře Páně. Všichni víme, že co člověk dostává zadarmo, toho si neváží – ale Bůh dává zadarmo, protože zaplatit by nedokázal jediný člověk. A tak, když jsme skoro vše dostali zadarmo, je správné, aby nad námi vyselo toto jediné ostré slovo. Abychom se vždy jednou za čas dovedli nad sebou zamyslet a říci si: Už dlouho jdu špatnou cestou, už dlouho sám sobě lžu, chci se teď pokořit před pravdou, protože v ní je život a prospěch pro mne. Jedno jediné msto v Písmu nám ukazuje, že Bohu se nikdo posmívat nemůže, nikdo ho neobelstí. Když už nás jinak celé Písmo utěšuje: Opust svou špatnou cestu. Přibliž se k Bohu a Bůh se přiblíží k tobě. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Všemohoucí Bože, prosíme Tě za všechny, kteří nám vládnou. Dej, ať dokáží odložit svou pýchu, ať dovedou ve sporu jednat klidně a konají ve prospěch všech lidí a společného dobra. Požehnej a posilni všechny, kteří tak již činí. Dej, ať spravedliví dojdou uznání, ať lidé v naší zemi neotročí lži. Ujmi se všech předáků své církve, otevři jim oči a dej jim čisté srdce. Ať v celé tvé církvi, u malých i velkých, vyraší pravda, spravedlnost a milosrdenství ať si podají ruce. Dej poznat svou pravdu všem v tomto městě, které jsi vyvolil, přiveď je na toto svaté místo. Dej růst našemu sboru, dej nám spatřit Tvé vítězství, zastaň se nás a zahrň nás nadějí. Voláme k Tobě, jak nás naučil tvůj Syn: Otče náš…
Poslání: Jakub 1, 17–27
Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Požehnej vás Všemohoucí…