Introitus: Žalm 49, 2–7
Pozdrav: Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí, ve známost jim uvádí svou smlouvu. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 19. neděle po sv. Trojici.
189
Vstupní modlitba: Mocný Bože na nebesích, náš Otče, stojíme zde před Tebou v pokoře, protože jsi nám zjevil nesmírná tajemství, která mnozí hledali a nemohli nelézt. Tvůj Syn sám nám přišel zjevit tajemství věčného života, On je ten život. Prosíme Tě o přítomnost tvého svatého Ducha, abychom nabyli pozorné mysli a pokojného srdce. Zbav, Pane, toto shromáždění všech vin a učiň je čistým, abys přijal naši píseň chváli. Slavá Otci i Synu, i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky, na věky. Amen
1. čtení: Izajáš 55, 1–9(13)
274
2. čtení: Matouš 13, 44–53

Když jsme slyšeli, že zákoník, který se stal učedníkem, vynáší z pokladu srdce nové i staré, jistě nám hned přišel na mysl Starý a Nový Zákon – a napadlo nás to správně.

Přes to, co je nového na Novém Zákoně? Byl přece sepsán již před dvěma tisíci lety. Pyšnit se něčím novým je vždy trochu pošetilé. Možná znáte tu veselohru z první republiky, kdy mladí trempové vezmou mezi sebe důstojnou babičku. Film se nám snaží naznačit, že babička mezi trempy omládla. A ukáže se to na tom, že se v závěrečné scéně babička převlékne do tepláků, jako ostatní trempi. Když se na ten film díváme dnes, řekneme si: Teď teprve vypadá jako stará bába, předtím to byla úpravná zralá žena. Mladí muži se ve starých filmech odlišují od starců vlasy ulíznutými dozadu – přesně takový účes měla už generace mých rodičů spojený se stářím. Ještě celkem nedávno byly symbolem nespoutaného mládí dlouhé vlay – pro mou generaci je takový účes znakem někoho, komu táhne na padesát. Vše nové zastará úplně nejrychleji.

Pokud tedy Nový Zákon nahradil Starý (a stalo se to už před dvěma tisíci lety), co brání tomu, aby byl sám nahrazen zase něčím novým? Takovému nebezpečí se totiž vystavuje všechno a každý, kdo chce staré nahradit novým – že totiž bude sám časem nahrazen. A tak se na Krista a celé křesťanství po pravdě řečeno dívají nevěřící: Ve své době nové a přínosné, dnes dávno překonané. Vsadit na novou kartu je vždy nakonec záruka neúspěchu.

Když se má říci něco hezkého o nějaké staré věci, říkají se v zásadě dvě věci. Buď: Na svou dobu dobré. Tedy ano, chápeme, že se to někdy mohlo někomu líbit, ale nám už to nic neříká. A nebo řekneme: To je nadčasové, platí to stejně dneska, jako tehdy.

Právě takový je Starý Zákon. Pro mnohé je těžko stravitelný, protože jeho příběhy jsou samá chtivost, závist, vražda a nevěra. Je pro mnohé těžko stravitelný, protože říká starou pravdu o světě, o člověku, o každém jednotlivém z nás. Je velmi drsný – ale většina světa od počátku až podnes je drsná. Stačí se podívat na zprávy. Chceme tedy snad místo pravdy slyšet milosrdnou lež? Pro mnohé je Zákon těžko stravitelný, protože říká velmi zřetelně, jak by měl člověk jednat, takže nikdo nemá výmluvu, že vlastně neví, co si počít. Starý je pro to, že na něm není potřeba nic měnit. Nebo, které přikázání by se mělo vypustit? Nebudeš mít jiného Boha? Nebudeš zneužívat Boží jméno, nebudeš vraždit, cizoložit, křivě svědčit, zabíjet? Co z toho by se mělo vyhodit nebo přepsat? Změnu těch přikázání si může přát jen ten, kdo má zlé srdce, kdo nechce dělat něco dobrého.

Starý Zákon je starý proto, že mluví o věcech, které se od založení světa nezměnily. Které se nemění ani teď a které se nezmění do konce světa. Proto je Starý, že, jak moudře řekl Kazatel: „Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.“

Když Ježíš začíná kázat, říká jen: Čiňte pokání. Neříká nic jiného, neříká nic nového. Zákon znáte, víte co máte dělat. Proroky znáte, víte, že to neděláte. A teď už je skoro pozdě něco dělat. Už je skoro pozdě, ale přece ne úplně pozdě – čiňte pokání.

A Ježíšovu učení nemůže rozumět nikdo, kdo pokání nečiní. Uzdravenému chromému říká Ježíš: „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!“ A ženě hříšnici „Jdi a už nehřeš!“. A toto je právě to nové! Chromý i žena hříšnice dostali šanci, která se nemusí a možná nebude opakovat. Že je jim teď odpuštěno, že jsou teď uzdraveni, je jisté. Ale není to pravidlo do budoucna. Neznamená to, že od teď budou už všichni chromí uzdravováni – ve většině případů nebudou. A není to pravidlo, že se od teď už bude všem odpouštět cizoložství.

Jsou takoví, kteří by chtěli Krista nahradit, jako je časem nahrazována každá nová věc. Jedni fanatici by chtěli uzdravovat každého, kdo jim jen přijde pod ruku. Jako by každé zázračné uzdravení nebylo proto zázračné, že na něj nikdo nárok nemá a že jej tedy nemůže nikdo čekat – proto je tak veliké překvapení a tak veliká radost, když někdy opravdu nastane.

Druzí fanatici – a zdá se, že ti nyní ovládli svět – chtějí z odpuštění udělat povinnost. Vzít všem bezbranným to poslední, co jim zbývá. Tedy právo odpustit a zároveň právo neodpustit, zůstávat ve spravedlivém hněvu. Jako by to nebyl veliký div, že je za prvé vůbec sto někdo opravdu uznat svou vinu. Naplno, bez vysvětlování, bez různých „ale“, bez různých podmínek. Jako by to nebyl veliký div, že je někdo schopen přijít za druhým a upřímně říci: Velmi se stydím za to, co jsem udělal a nemám pro to omluvu. Jen na tobě je, zda mi to můžeš odpustit. Jako by nebyl ještě větší div, že někdo na tohle dokáže říci: Dobře, už o tom nemluvme, pojďme se bavit o nečem jiném. Taková chvíle nikdy nemůže vzniknout z povinnosti, ale jen mocí Ducha svatého. Taková chvíle nemůže nastat bez bolesti a ovšem hlavně bolesti toho, kdo odpouští. Vždyť odpuštění nepřináší hned úlevu, ale nejdříve bolest, tak jako Kristův kříž. Bolest, která se podstupuje dobrovolně, tak jako Ježíš na sebe vzal kříž dobrovolně.

Právě proto bude evangelium vždy nové, protože takové věci se většinou nedějí. Příběhy jako je vláda krále Saula nebo Achaba, zničení nekajícího Jeruzaléma – takové věci se dějí v dějinách stále. To je stará a osvědčená pravda. Ale skutečně vážné rány a křivdy si lidé většinou neodpouštějí, i když tvrdí opak. Už to tak dobré nebývá, jako to bývalo. Stejně tak z opravdu vážných nemocí se lidé většinou neuzdravují. Pokud se z něčeho skoro každý uzdraví, přestává to být vážná nemoc.

A přesto na světě je skutečné odpuštění, přece se dějí divy a lidé se uzdravují z nemocí těla, duše i ducha. Takové věci však nejde vykázat ve statistice, nejde je používat jako důkaz Boží existence, nikdo si na ně nemůže činit nárok. Jsou zde – ale jsou dobře ukryté.

Jako na tom poli leží pravý poklad – ale zahrabaný do hlíny a do hnoje. I když je celý od špíny, neztratil tím svou cenu. I kdyby tam ležel kdo ví jak dlouho, pořád to bude poklad. I když o něm vůbec nikdo z lidí neví, přece tam je. Šťastlivec, který ho našel, se zachoval proti zákonu – poklad patří majiteli pole; nebo v dnešním právu státu. Ale to tak! Taková šance se podruhé v životě neopakuje. Kde kdo, třeba jako dítě, třebas do dnes, sní o tom, že se mu takhle podaří najít díru v systému. Náhlým trikem okažitě zbohatnout. Že se mu podaří objevit, o čem nikdo neví. I v životě se to některým podaří; jsou skutečně případy, kdy lidé najdou zlatý poklad. Ale kdo by na takovou věc spoléhal? To se vám prostě musí přihodit. Ten člověk nebyl lepší než ostatní lidé. Spíše podle toho že poklad ukryl, to byl nějaký vykuk, nějakých takový chytrák. Ale tu šanci využil, dal za ní všechno.

Evangelium, Boží odpuštění, věčný život se zvěstuje všem. Ale kupodivu, třeba na tomto místě je slyšelo jen těch pár, kteří jsou nyní shromážděni v Lounských kostelech. Zasloužili si to více, než druzí? A čím pak? Jsou lepší, než druzí? To by bylo odvážné tvrdit. Není tedy nespravedlivé, že oni uvěřili a jiní ne? Ale takhle už se nedá uvažovat. Víra, to není nějaký nárok a nějaké pravidlo. Z lidského pohledu se to, že někdo uvěří, jiný ne, jeví skutečně jako náhoda. Jen Bůh sám ví, proč se tak děje, jak jen Bůh sám ví, proč někdo najde ukrytý poklad. Ten poklad tam opravdu je. Je skutečný. Stejně tak, jak už jsme řekli, děje se i skutečné odpuštění, skutečné obrácení, skutečná změna života. Jistě, právěm jde říci „většinou se to neděje“. Jako lidé většinou nenacházejí na poli poklady. Ale že se většinou něco neděje, neznamená, že se to neděje vůbec. A co se nedá opakovat každý den, jako třeba pravé smíření a pravé uzdravení života, je cennější, než co se stále opakuje a o čem se může každý přesvědčit. Království Boží se nevejde do pravidel tohoto světa, proto je stále nové. Nové je to, co se neopakuje, s čím se nedá dopředu počítat, co lze jen zažít na vlastní kůži.

Většina z nás k víře zřejmě nedošla rozumem, ale daleko spletitějšími cestami, jako onen člověk k tomu pokladu. Přesto jsou lidé, kteří Boha sami od sebe hledají. A dosahují nesporně pozoruhodných výsledků. Mluvíme tedy o těch, kteří chtěli Boha upřímně najít, nikoliv o hereticích jako byl Markion, Mohamed nebo Šabataj Cvi, kteří jednou poznanou pravdu překroutili. Ale byly a jsou národy, ke kterým nedorazilo evangelium a přece poznali překvapivě mnoho o Bohu i o tíži života. Už ve starém Sumeru nacházíme dobrého krále Gudeu, tvůrce pokoje, ochránce vdov a sirotků. Jeho slova často připomínají slova samotného Šalomouna. Slušnost a čestnost najdeme i v Konfuciových slovech a… Mohli bychom jmenovat mnoho pohanů, jistě Platona, Aristotela, Seneku. Mohli bychom se vydat do tajgy i do pralesa za různými šamany a našli bychom hlubší a upřímnější duchovní život, něž má věština našich současníků.

A tak mnozí lidé mnohou upřímným hledáním objevit mnoho pravdivého o Bohu i o světě. Ale celou pravdu, pravdu, kteá vede k životu, může člověku dát poznat jen Bůh. Vzpomeňme na Augustina, který byl velmi vzdělaný a poznal mnohé filosofie své doby – k obrácení ho však nakonec vedlo prostinké napomenutí k spořádanému životu z epištoly, které si náhodou přečetl. Žádný velký filosofický rozhovor. A tak, i když různé národy nabyly značného poznání o Bohu, když se člověk setká s evangeliem, nemá osobně žádný důvod zajímat se o to, na co přišla jiná náboženství – poznal celou pravdu, která všechny dílčí pravdy daleko předčí a činí je zbytečnými. Křesťané, kteří poznali pravdu, mohli s lehkým srdcem odložit všechno nepodstatné, na čem tolik záleželo pohanským filosofům.

Mluvili jsme tedy o obrácení člověka, který Boha nehledal a byl jím nalezen. Mluvili jsme i o obrácení člověka, který Boha hledal, ale také jeho musel nejdříve najít Bůh, aby pravdu poznal. Máme jistě rádi příběhy obrácení jednotlivců. Neměli bychom ale zapomínat, že značná část křesťanů od počátku až podnes se do církve prostě narodila. A nebo se stala křesťany ze dne na den, protože víru přijal jejich náčelník či král. Tváříme se někdy, že to není to pravé obrácení.

Poslední dnešní podobenství o rybářské síti nás varuje před takovou příkru vybíravostí. Jako se nám lidsky jeví, že člověk našel náhodně poklad, jako obchodník při svém hledání náhodně našel vzácnou perlu, tak i mnohokrát v dějinách církev do svých řad jakoby náhodně zahrne najednou spoustu lidí. Bývá v tom politika, kterémusi knížeti či náčelníkovi se prostě najednou hodí být křesťanem. Ale i takto přichází víra, i touto cestou roste Boží králosvtví. Když jsou v některé zemi všichni křesťané, tak jistě někteří z pouhého prospěchu, někteří proto, aby je společnost brala. Ale někteří také z upřímného srdce. A poslední podobenství tak říká: I když za některým obrácením stojí politika, přece se potom slovo káže, přece se opravdu křtí a vysluhuje Večeře Páně. A to jistě v skrytu u některých přináší užitek a působí skutečnou proměnu.

Neodpustím si tu zmínit, co nyní někteří předpovídají, sice budoucí obrácení Číny. Mluví o něm opatrně lidé po světě i v Číně samotné. Co když se takto časem vychílí misky vah a naši dnešní nepřátelé budou stejné víry jako my? Bude to stejné, jako kdysi v Evropě: Někteří budou prospěcháři, někteří budou zlí, ale někteří budou opravdu upřímnými křesťany. A opět nejde říci nějakou poučku nebo pravidlo, opět nejde předpovídat, jen to je jisté, že slovo Boží se nakonec nikdy nevrací s prázdnou.

Na závěr tedy zpět ke starým a novým pokladům. Starým pokladem je poznání Boha a člověka ze Zákona, poznání Boží vůle i lidské hříšnosti. Novým pokladem je poznání, že i když se svět nemění, i když se nemění to, jak to na světě chodí, přece se vnitřně proměňují někteří lidé a zázračně se uzdravují mezilidské vztahy. Že to na společnosti, na celku světa, není vidět, neznamená, že se to ve skrytu neděje. Ač skrytý v běhu dní, to je ten poklad nejcennější, ta vzácná perla a ten dobrý rybolov.

Modlitba po kázání: Ó Kriste, děkujeme Ti, že jsi pro nás podstoupil zápas a dal nám poklady skryté a netušené za dědictví. Dej, ať jsme ve světě pravým odleskem tvé slávy. Amen
289
Ohlášení: 
232
Přímluvná modlitba: Pane náš, Zachránce všech, pravý Pastýři, prosíme Tě dnes za všechny, kteří Tě hledají. Dej, ať tě naleznou a ať tě naleznou natomto svatém místě, kde jsi dal přebývat svému jménu. Dej, ať jsme v tomto světě pravým světlem. Ať se na nás zračí Tvá láska, Tvá dobrota, Tvá pravda i Tvá veliká moc. Dopřej nám zdaru ve všem našem počínání. Prosíme Tě za všechny tvé církve v tomto našem kraji, podpírej tyto naše sestry a veď je přímou cestou. Prosíme Tě za nádcházející jednání konvantu, buď zde přítomen svým duchem mírnosti i rozhodnosti. Pamatuj na všechny naše nemocné a chudé, podpírej je každého dne. Modlíme se jeden za druhého i za věci, které jsou před každým z nás… Voláme k tobě Otče náš…
Poslání: Flipským 3, 7–16
Požehnání: Žádná zbraň vyrobená proti tobě se nesetká se zdarem, každý jazyk, jenž proti tobě povstane na soudu, usvědčíš ze svévole. Toto je dědictví Hospodinových služebníků, jejich spravedlnost je ode mne, je výrok Hospodinův. Požehnej vás Všemohoucí…
244, 1–3