Introitus: Žalm 147, 7–20
Pozdrav: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 4. neděle po Epifanii.
219
Vstupní modlitba: Bože, náš Otče, stvořiteli všeho viditelného i neviditelného, vzdáváme Ti díky, neboť jsi vše učinil k radosti člověka. Vzdáváme ti díky za vše líbezné, co jsme viděli, za vše pravdivé a libozvučné, co jsme slyšeli, za vše lahodné, co jsme ochutnali, za každou podmanivou vůni, za každý vřelý dotek. Ty jsi stvořil naše smysly, ty jsi dárcem každé radosti. Dej nám, Pane, čisté srdce, abychom všeho dobře užívali. Neboť před Tebou vyznáváme své hříchy, každý nevděk za tvé dary. Vyznáváme vše, co Tebe uráží a bližnímu bere radost. Smiluj se nad námi pro svého Syna, který se pro nás stal člověkem, měj s námi trpělivost. Sešli z nebes svého svatého Ducha, aby napravil naše cesty, abychom se ti líbili, abychom se připodobnili obrazu Krista, našeho Pána. Amen
1. čtení: Genesis 9, 1–17
373
2. čtení: Matouš 15, 10–20

Ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje. Mám za to, že Ježíšova slova znamenají, že člověk přišel na svět především jako přijímač. Vždy více přijímá, než dává. Už ve stvoření: Člověk přijme zemi, přijme zahradu, do které je postaven, přijme vládu nad všemi tvory, přijme ženu, jako pomoc sobě rovnou. Víc se od něj nečeká. Jen aby zahradu obdělával a střežil. Tedy aby nebyl lhostejný k tomu, co dostal. Tutam aby prořezal stromek, ještě tenký proutek opatřil kůlem, tutam zahnal nějakého škůdce. To nějak sám o sobě dá člověku rozum, to sám čas nějak přinese. Ale jinak měl život plynout v pohodě a příjemnosti, jak nám příběh stvoření, to velké tajemství, líčí. Člověk nepřišel na svět, aby se bál, ale aby vše sloužilo k jeho radosti.

Potíž přichází, když se v srdci Adama a Evy zrodí zlá myšlenka: Ne jen přijímat, ale aktivně brát. Ne jen přijímat dobré, ale poznat i to zlé.

A tak, do chvíle, kdy se člověk těší z toho, co se samo dává, nemusí žít v obavách. Zpozornět by měl, když sám něco chce. Ne že by člověk neměl nic chtít, že by neměl mít touhy a přání. To je naopak jedna z nejpodstatnějších ctností, vědět, co chci. Ale právě, to je ta věc: Skutečně vědět, co chci. Dokázat si představit, jestli mé přání skutečně povede k něčemu dobrému.

Protože — a tím se dostáváme už k Ježíšovu výkladu — lidské nitro není nijak zvlášť tvůrčí. Jsme skutečně stvořeni spíše ke spotřebě, spíše k přijímání, než k vydávání. Když je v malé místnosti více lidí, za chvíli je tam vydýcháno. Když v letních měsících jedete přeplněným autobusem, nevoní to tam zrovna vábně, protože všichni se mocně potí, vychází z nich spousta vodních par a solí. Člověk je svým způsobem roztomilý tvor, ale spíše když přijímá. Musí se nějak taktně, mlčky přejít, že z něj většinou neleze moc vábného.

Ježíš se ve výkladu svého slova uchyluje k nezvyklé přímočarosti. Snad můžeme ve způsobu jeho řeči zahlédnout jistou vyčerpanost lidskou nechápavostí. Podívejte, co jíte, to z vás pak vyleze na záchodě. To je přirozené, každý tam chodí, na nikoho se proto nezlobíme. Břicho se nedá ovládat. Ale není to nic na chlubení, člověk se s tím chodí schovat.

A teď si vezměte srdce. Tím už člověk přeci jen vládne. Ale i srdce patří mezi vnitřnosti, z nichž obvykle nic vábného nevychází. Neberte srdce jako o tolik vyšší, než jiné vnitřnosti. Že je něco v srdci, ještě neznamená, že je to dobré. I do srdce přijímáme, ale i v srdci věci nějak vstřebáme, strávíme. A jen to, co strávit nemůžeme, pouštíme pak ven.

Tak třeba myšlenky: Když někdo řekne pravdu, když někdo řekne něco krásného, lidské srdce se tím sytí, takovou věc zcela stráví. Když je k pravdě přimíchána lež, pravda je strávena, lež strávit nelze. Ta v srdci zůstává, ta pak také jde ústy ven. Nejúčinnější lež je ta, ve které je mnoho pravdivého. Ale my bychom měli vědět, že jen proto, že nám něco uvázlo v srdci, ještě to nemusí být pravda. Jen proto, že něco zní originálně, ještě to nemusí být pravda. Podobně třeba umění: K hezké melodii může být přidán zlý, ale daleko spíše prostě hloupý text. Melodii skrze srdce vstřebá celé tělo, hloupý text v srdci uvázne; člověk má pak chuť si ho zpívat. Nebo třeba film a literatura: Kolik se v některých dobách vynaloží umu, aby se krásně popsalo něco vlastně úplně zvráceného. Všimněte si, jak často je dnes tématem vážně míněných knih a filmů něco chorobného. Také to, že něco šokuje, že se nějaký obraz člověku zapíše, nemusí znamenat, že je to něco správného a krásného.

Ale stejně jako u jídla, i u srdce se křesťan nemusí uzavírat žádným myšlenkám, žádné hudbě, knihám nebo filmům. Jen musí vědět, že co mu z toho všeho uvázlo, může být docela dobře jen něco právem nestravitelného, něco, co živit nemůže. Něco, co patří do hnoje.

Tak i z toho, co nám řeknou a udělají druzí lidé, naše srdce hravě stráví, co je nám prospěšné, milé a příjemné. Co strávit nemůžeme, to zůstává. Takže z dobře míněné řeči bližního nám často v srdci zbude jen něco řečeného mezi řádky, něco zlého, co tam mluvčí většinou ani vložit nechtěl, co tak nemyslel, co řekl z neopatrnosti. A my si máme dávat pozor, abychom právě to nepokládali za jeho hlavní sdělení. Abychom hned neběželi a neříkali: On nám řekl mile to a to, a přitom tím dělal ošklivou narážku. Co je pro nás u bližních nestravitelné, ať hned nevychází ústy. I každé dobré jídlo má přece nestravitelné části, ale ty nevyvrhujeme ústy. V poklidu odplynou a my se o ně už nestaráme. Stejně tak nechme odplynout, co je pro nás u našich bližních nestravitelné, pokud celek je jinak dobrý, dobře míněný a ne plný jedu.

Do třetice, svět si zachovává značnou krásu, i po pádu. Očima, nosem, ušima, spousta krás nám vstupuje do srdce. Když se člověk projde po městě, vidí hezké domy a zahrady, pěkná a důmyslná auta, slušivé oblečení a jiné hezké věci za výklady obchodů; muži si všimnou půvabných žen, ženy dobře rostlých mužů. Pokud to vše jen vplyne do srdce, vstřebá se a člověku nezbude než dobrý pocit, jako po dobrém jídle, byla to vydařená procházka. Co se však v člověku vzpříčí jako chtivost, která mu nedá spát, takže jen přemýšlí, co by podnikl, aby to nebo ono získal, i když na to právo nemá… Tedy i s tím se má naložit, jako se špatně stráveným obědem. Vyčkat, nic nepodnikat, nechat to odplynout.

Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna. Ne všechno, co roste a je živé, je také dobré. Ne vše, co je v srdci, má být také na jazyku, ne vše, co hýbe srdcem, má také hýbat naším životem.

Čím jsme začali, tím také končíme: Člověk má mnohem víc přijímat, než vydávat. Jako u jídla, člověk roste a přibírá o dost míň, než kolik toho sní. Vše se to projevuje pomalu, se zpožděním, až po strávení. A tak i v našem srdci může růst dobrá rostlina. Ale roste pomalu. Aby mohl člověk mluvit, musí nejdříve více poslouchat. Aby člověk dovedl správně ocenit druhé, musí od nich nejdříve ledacos velkoryse skousnout. Aby člověk skutečně věděl, po čem touží, nesmí se vrhat hned po všem, co vidí, ale spoustu tužeb nechat prostě odplynout. To nejlepší v nás vždy poroste z vděčnosti, když sami sebe poznáme jako Boží dlužníky a přitom jimi budeme rádi. Amen

Modlitba po kázání: 
192
Ohlášení: 
178
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, ty jsi dárcem všeho dobrého. Prosíme Tě za všechny svírané nemocí, která jim brání užívat tvých darů a přináší jen hořkost. Dej jim okřát, dej jim i v jejich těžkostech okusit sladkosti života. Zpevni jejich kolena, dej jim silné srdce; osvět mysl všech kolem nich pochopením, úctou a náklonností. Prosíme Tě za všechny svírané nouzí, za oběti lichvářů, podvodníků i vlastní pošetilosti. Dej jim, co dáváš zadarmo a co žádný zpupný člověk nemůže získat. Prosíme Tě za ty, kteří jsou utiskováni svévolnými a bezectnými zaměstnavateli. Dej jim hrdost, pádné slovo jim vlož do úst, aby ne hněvem, ale pravdou přemáhali faleš. Prosíme Tě za všechny, kdo Tě neznají a kdo od tebe odpadli a žijí v bludu. Osvoboď je od okovů, které si sami navlékli, aby Tě poznali, aby poznali tvé dobrodiní a vzdali Ti chválu. Prosíme Tě za toto město, za celou zemi, aby poznala, že její pokoj a blahobyt je od Tebe. Prosíme Tě za naše pronásledované bratry a sestry všude na světě, aby už pominula jejich Těžká hodina. V důvěře se k tobě mdlíme modlitbu tvého Syna: Otče náš… Amen
Poslání: 1 Timoteovi 4, 1–10
Požehnání: Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní. Amen
177