Introitus: Žalm 98
Pozdrav: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista, který sám sebe vydal za naše hříchy, aby nás vysvobodil z nynějšího zlého věku podle vůle našeho Boha a Otce. Jemu buď sláva na věky věků. Amen. Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách neděle Septuagaesimae.
98
Vstupní modlitba: Hospodine zástupů, Tvá církev se před tebou shromáždila k tvé oslavě. Tebe nikdo z lidí nespatřil, ty jsi nás však sám našel. Prosíme Tě, abys mezi námi promluvil skrze slova svatých Písem. Pane Ježíši Kriste, ty jsi rovné moci se svým Otce. Přesto jsi nesl naši hanbu, ty jsi se vydal do rukou vládce země a přece jsi zvítězil a přemohl svět. Prosíme tě, aby si denně vítězil v našich srdcích, abys přemáhal vše, co je v nás zlé, co je k naší škodě. Duchu svatý, s Otcem i Synem rovné moci, ty nás uvádíš do společenství praotců, proroků, apoštolů a mučedníků. Sestup na toto shromáždění a učiň je součástí jediného Božího vyvoleného lidu. Sláva Otci i Synu i Svatému duchu, jako byla na počátku, i nyní i vždycky. Amen
1. čtení: Deuteronomium 7, 1–8
159
2. čtení: Matouš 15, 21–28

Nebudeme si nic nalhávat: Dnešní evangelium je velmi drsné, velmi tvrdé. Tvrdostí se má šetřit, silnými slovy se má šetřit. Dnešní příběh a jemu podobné z Písma si nepřipomínáme denně. Čas od času však zaznít má — jde totiž k jádru, ke kostře toho, jak to mezi Bohem a člověkem je. Život ale není jen samé jádro, samá kost; věci bývají obyčejně zaobalené a dobře tak. Jen musíme vědět, že i přes to věci jádro mají a že tělo pod masem má nějakou kostru.

Ježíšova slova jdou až na kost. Kdežto učedníci si přejí celou věc nějak zaobalit: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ Učedníkům je sice ta žena protivná, ale chtějí, aby se to nějak rozumě vyřešilo. Nějak se jí zbav. Buď jí nějak taktně odbij, nebo jí holt vyhov, hlavně ať za námi nekřičí. Hlavně ať není skandál.

A pozor, to je docela rozumný postoj. Už minule jsme řekli, že není zrovna rozumné být „co na srdci, to na jazyku“. Ale spíš platí: Vysoké ploty dělají dobré sousedy. Proto si lidé vykají, proto obvykle řeknou pár zdvořilých slov, než přejdou k věci. Proto se o citlivých věcech mluví spíš v náznacích, i když by šlo mluvit přímo — čím větší odstup si od sebe lidé drží, tím méně se zraňují. Všichni víme, že prodavačka nebo úřednice není zrovna nadšená z toho, že musí sedět celý den za svým pultem, ale nebudeme se na ní zlobit, když to nedá najevo a usměje se na nás. I když jsme jí vlastně jedno a ona zase nám. Zdvořilost, to není žádné pokrytectví, ale způsob, jak mezi sebou navzájem vyjít — a dost účinný způsob.

Zdvořilost by tak měla být ctností každého křesťana, protože je to nejsnazší a obvykle nejúčinnější cesta k pokoji mezi lidmi — a my jsme povoláni, abychom byli tvůrci pokoje. A to nejde nikdy dost zdůrazňovat.

Na druhou stranu, nenarodili jsme se, abychom životem jen tak nedotčeni propluli. Druzí lidé tu nejsou proto, abychom se od nich jen tak zlehka odráželi jako kulečníkové koule. Život dělá životem láska: To, že jsme někomu odevzdaní, že na něm do jisté míry závisíme. Že jsme vůči někomu tak otevření, že mu z části odkrýváme i své citlivé části — že jsme od druhého vnitřně zranitelní. Láska nezná strach.

Takhle blízký a otevřený člověk může být jen k někomu, jen k nemnoha lidem. Ale jen k těm, které dobře zná, kteří jsou mu blízko. Aby byl takový citlivý vztah důvěry chráněn, musí to být uzavřený kruh. Něco řekneme až v uzavřené společnosti, až když všichni cizí odejdou. Milovat, to také znamená vylučovat. Vyhodit z kola ven, tvrdě řečeno.

A i když to zní jako protimluv, když se Ježíš vůbec odmítá bavit s tou matkou nemocného dítěte, vyjadřuje tím právě lásku Hospodina k Izraeli. „Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Nemůžeme totiž zaměnit zdvořilost, která je pouhým prostředkem k pokojnému životu — a lásku, která je cílem života, ať už vládne boj nebo pokoj. Hospodin je ženich, Izrael je nevěsta. Jenom ji chce, ostatních si ani nevšimne. Byť tu bylo šedesát královen a osmdesát ženin a dívek bez počtu, ona jediná je holubice moje, moje bezúhonná, jedinečná ze své matky, přečistá z té, jež ji porodila. Proto jí Ježíš neodpověděl ani slovo.

To, co Ježíš káže, není nějaké „Mělo by se.“ Pravdivé je to přísloví „Lenoch říká: „Nejde pomoci všem. — A napomůže nikomu.“ Ježíš jedná právě obráceně. Ano, skutečně nejde pomoci všem. A tak pomáhá jen někomu. Jistě je mu líto matky nemocného dítěte. I učedníkům je jí líto, i když je jim protivná. Ale Ježíš ví, že lidi kolem něj uzdravuje víra. Někdy léčí dotekem, někdy slovem. Někdy strká lidem prsty do uší, plive jim do úst, maže jim oči bahnem ze slin. Používá různé prostředky tehdejší lidové medicíny. Ale podstata jeho léčení je někde jinde. Asi jako vás maminka vyléčí v podstatě libovolným čajem, o kterém je přesvědčená, že vám pomůže. Doktor by nad tím jen povytáhl obočí. Ale vy se skutečně uzdravíte. Protože víte, že maminka má o vás starost, že vás má ráda. Myslíte, že by jí to stejně fungovalo i ve špitále mezi cizími lidmi? Samozřejmě, že ne.

Ježíš léčí lidi zájmem. Lidé mu věří, že mu jich je opravdu líto, že to není jen nějaká zdvořilost. Ježíš je obřezaný Žid, syn židovské matky. Navazuje na proroky, na odkaz židovských dějin. Je z nás, je s námi. Nepřišel se na nás jen podívat. Nachází mnoho společných témat s farizeji, někdy se i shodnou. Chodí do synagogy, účastní se bohoslužeb v chrámu. Svoje názory hlásá veřejně. Ježíš je čitelný, má barvu, má tvář. Nelavíruje — a také proto mu lidé mohou věřit, také proto se uzdravují, když on řekne, že se uzdraví.

Samozřejmě ale, když se přidal k jedněm, nemůže být s druhými. Jedno rozhodnutí nám uzavírá další cesty. Dal se k Židům, nemůže už být s Kananejci.

Kananejci byli zbytkem národa, který Izraelci nestihli vybít, když přišli do zaslíbené země. Buď patří země Kananejcům a Izraelci jsou vetřelci. Nebo mají Izraelci zemi od Boha a pak stále teoreticky platí biblický příkaz všechny Kananejce pobít. Tady prostě nejde najít střední cestu, jeden názor úplně popírá druhý. Můžete říci oběma stranám, aby se vzdali svého přesvědčení. Ale to je nesmiřujete, to vstupujete do hry jako třetí hráč s vlastním, všem cizím názorem a nerespektujete ani jednu stranu.

Člověk rozhodně věří svým lidem — a může mít jistý respekt ke svým nepřátelům. Ano, ono to ani není tak nereálné, milovat své nepřátele. Třeba vícero generálů má ve svém válečném stanu fotografii svých protivníků; i váleční veteráni opačných stran se často po válce společně setkávají. Nepřítel je totiž alespoň někdo čitelný. Ale lidem, kteří si nedovedou vybrat stranu, nevěří bohužel nikdo. Celkem oprávněně jsou v podezření, že neberou ani jednu stranu vážně.

Proto Ježíš říká „Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům.“ Třeba proti té ženě ani nic nemá, možná to ani nemyslí nějak osobně. Jde ale o to, že pomocí Kananejce přestává být někým důvěryhodným pro Židy, tudíž ani víra v něj už nikoho neuzdraví. Pak už bude Mesiášem Kananejců — kteří ale ani žádného Mesiáše nečekají, nemají s ním nic společného; takže — proč?

A tak je míč na straně té ženy. To její bohové, pohanští bohové nedovedou zachránit, to její bohové se nestarají. To ona a jen ona musí říci: My jsme ta špatná strana sporu, my jsme ti špatní. Má však zle posedlou dceru. Mnohá matka je pro ohrožené dítě schopna udělat cokoliv a podobá se v té chvíli rozzuřené lvici nebo tygřici; spíš z toho jde strach. Je to ta bojová láska, snad přeci jen nějak spřízněná s láskou Hospodina, který bojuje za Izrael. Izrael ostatně znamená hebrejsky doslova Bojuje-Bůh. Právě proto přijímá, že Ježíš od svého Izraele není ochoten ani o kousek ustoupit, jako ona by neustoupila ani o kousek od své dcery. A snad proto Ježíše v souboji argumentů vlastně porazí; ta žena bojuje jen pohotovým jazykem, ale bojuje srdnatě, proto se Ježíš v souboji argumentů nechá porazit, mávne nad ní rukou a řekne: Ať je po tvém.

Ježíš nemusel ani o kousek ustoupit od svého, pořád jsme si jisti, že je na straně Izraele. Přece ale už zde otevírá těsnou bránu, kterou mohou do Božího království vejít i psi pohanští, tedy i my. Jako Ježíš sám byl poražen na kříži a přece skrze něj přemohl svět, tak i my, pokud se jím necháme přemoci, staneme se vítězi. Kvůli pohanům se Ježíš nestal pohanem — kvůli nim zůstal židem. I církev z Keltů, ze Slovanů, z Germánů a koho ještě přiznala židům prvenství. Čas jsme začali měřit na sedm dní a sedmého dne odpočívat, místo odvaru z muchomůrek jsme začali pít víno, které u nás ani pořádně neroste. Polovina z nás má původem židovská jména. Znakem naší země je lev, i když u nás nikdy nežili; zato v judské poušti ano. I Eskymáci vzývají beránka božího, aniž by kdy ve svém životě beránka viděli. A tak dále. Sumou toho všeho je křest, který omývá a kterým tedy přiznáváme, že jsme před tím byli špinaví.

Chceme-li tedy pomoci světu, buďme sice zdvořilí, ale ve svém přesvědčení neustupujme ani o píď.. Sami se pak dejme napořád přemoci Kristem, který je Spasitel všech lidí, zvláště věřících. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův. Amen

Modlitba po kázání: 
419
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: v rámci VP
Poslání: Zjevení 5
Požehnání: Vyprošujte Jeruzalému pokoj: Kéž v klidu žijí ti, kdo tě milují! Kéž je na tvých valech pokoj, kéž se tvé paláce těší klidu! Pro své bratry, pro své druhy vyhlašuji: „Budiž v tobě pokoj!“ Pro dům Hospodina, našeho Boha, usiluji o tvé dobro. Požehnej vás Všemohoucí…
550