Introitus: Žalm 111
Pozdrav: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 3. neděle velikonoční.
111
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, ty jsi stvořil slunce a měsíc, tak veliká světla, ty určuješ běh ročních dob. Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, skrze tebe je vše učiněno a přece jsi k nám přišel v těle. Duchu svatý, ty z Otce i Syna vycházíš a oživuješ vše živé. Bože trojjediný, nerozdělený, nesmíšený, shlédni na svou církev, která se shromáždila u tvých nohou, u podnoží tvého trůnu v tento svatý den. Zprosti nás hříchu pro předrahou velikonční oběť, daruj nám pokoj v srdcích a poznání cesty, která vede k životu. Probuď naši víru, z víry ať nám vzejde naděje, z naděje láska, láska ochotná k dobrému slovu i skutku. Smiluj se nad svým lidem, Pane, Kyrie eleison! Amen
1. čtení: Exodus 20, 18–26
156, 1–4.11
2. čtení: Matouš 16,1–12

Saduceové a farizeové vlastně žádají, aby nebyla potřeba víra. Aby Ježíš ukázal znamení z nebe, třeba jako Elijáš. Když se Elijáš na karmelu modlil, z nebe spadnul oheň a zapálil jeho oběť, i když byla politá vodou. Před takovým důkazem už každý musel zmlknout. Kdo tohle viděl, ať zbožný nebo úplně bezbožný, prostě se viděsil. V tu chvíli každý sliboval: Budeme sloužit jenom Hospodinu. Protože, kolik místa bylo v tu chvíli dáno víře? Všichni to viděli, tak o čem se ještě bavit?

My jsme v postním čase vícekrát mluvili o chvílích, jako je bouře na moři nebo zemětřesení, které prostě nevydrží žádný člověk, každý se sesype. Něco takového farizeové chtějí: Ukaž sílu, které nikdo neodolá. Pak tě budeme brát. Jinak nás nezajímáš. Říkají vlastně: Dokud máme na výběr, věřit ti nebudeme. Ty jsi ten poslední, komu bychom věřili. Mohl bys nás jen donutit. Jen znamením z nebe. Je náš zlý sen, že bys tohle skutečně mohl dokázat. Raději se tedy rovnou přesvědčíme, jestli to náhodou nedokážeš. A pak tě můžeme směle odepsat a máme od tebe klid.

Evangelium říká: Pokoušeli ho. Pokoušet znamená navádět člověka k něčemu, co nemůže dobře dopadnout. Farizeové a saduceové si řekli: Slíbí, že dá znamení z nebe a prostě to nedokáže. Doteď se držel zpátky, nesliboval, co nemohl splnit.

Ježíš se nevnucoval. Chodil po synagogách a kázal. Protože do synagog chodí lidé, kteří chtějí slyšet Boží slovo. Podobně jako dnes, chce-li někdo slyšet Boží slovo, nejlépe pro něj je, když zajde do budovy, na které je takříkajíc napsáno „Dům Boží“, tedy do kostela. Když potom za ním lidé chodili i jinam, kázal jim i jinde. Ježíš uzdravoval. Když na tom byl někdo tak, že už si říkal: „teď už mi může pomoci jenom Bůh“, tak mu Ježíš pomohl. To je skoro všechno, co Ježíš dělal. Nebyl samozřejmě omezen jen kázáním a uzdravováním. Někdy potkal člověka a chtěl, aby za ním šel. A tak mu řekl: Následuj mě. A někdo šel, třeba zrovna evangelista Matouš. Někdo měl výmluvy a tak ho Ježíš nechal. Ježíš tedy mluvil tam, kde ho chtěli slyšet. A zároveň, když měl chuť ke své víře zvát, tak se nebál, že ho někdo nevezme.

A tak doteď nikdo nemohl Ježíše na nic nachytat, protože byl až neuvěřitelně normální člověk. Na jednu stranu rozumně mluvil hlavně k těm, kteří chtějí vědět, jak to s Bohem je. Nevykřikoval na ulici, kde to nikoho nezajímá. Přemlouval jen ty, kteří se dají přemluvit. A zároveň, věděl, že Bůh prostě je, že Bůh je jeho Otec, že on sám je pravý Bůh. Takže když měl chuť, zlobil tím lidi, které potkal, jako třeba Samařskou ženu u Jákobovy studně. Jedněm opravdu velmi chtěl něco sdělit, druhé s osobní jistotou oťukával. O lidi zbožné měl starost, ty mimo víru s lehkostí zlobil.

Jak jiný je Kristus než mnozí v tomto čase i v minulosti. Kteří viklají vírou lidí věřících a zároveň čekají na potlesk světa. Ježíš jistě v mnohém překvapoval lidi, kteří věří. Ale jen proto, aby věřili víc. Těm, kteří věří, říkal třeba: Nestarejte se, co budete jíst, co si budete oblékat. To je docela divoký požadavek, nicméně bere věřící za slovo. Na druhou stranu, Ježíš nešel za Herodem, nešel za Řeky a Římany a neřekl: Zákon Mojžíšův neplatí, dneska jsme dál. Neukázal se světu, aby řekl: Já jsem chytřejší než obyčejný člověk, co chodí do synagogy. Ježíš ty, kteří věří, tlačil k větší zbožnosti. A těm, kteří nevěří, se sebevědomně smál.

Saduceové a farizeové nyní chtějí, aby změnil tento svůj způsob jednání. Připomeňme si nyní, kdoto vlastně byli saduceové a farizeové.

Saduceové nevěřili, že je vzkříšení, že jsou andělé – že se dějí zázraky. Zakladatel tohoto hnutí Sádok založil toto hnutí, když slyšel svého učitele říci: „neslužte svému Pánu za odměnu, ale proto, že co děláte, je prostě dobré“. To není úplně špatná myšlenka. Ve svých nejlepších chvílích bychom Bohu sloužili prostě proto, že se nám to líbí. Ale kupodivu, Kristus tohle nikdy neřekl. Protože byl pravým člověkem, věděl, že tohle člověku dlouho nevydrží. Že není zcela lidské sloužit jen principu – že člověk chce vidět také nějaké vítězství, chce něco hezkého pro sebe. Kristus nikdy neřekl: Služte a nedostanete odměnu. To je totiž nelidské.

Však také u saduceů byli jen bohatí a vysoce postavení lidé. Ti už se dobře měli a tak mohli říkat: Dělám to z principu. Ale chudý či nešťastný člověk, tomu nezbývá než víra, že mu jednou bude dobře. Že od Boha opravdu něco dostane. A my vyznáváme: Je tělesné zmrtvýchvstání, jsou andělé, děly se i zázraky. Člověk nemůže žít spravedlivě, aniž by za to dostal odměnu od Boha.

Stejně ovšem vyznávali farizeové. Totž vyznávali tělesné zmrtýchvstání, existenci andělů a zázraků i věčnou odměnu pro spravedlivé. Je vůbec překvapivé, že se za Ježíšem nedali, když jejich učení bylo v mnohém podobné učení Ježíšovu. Co vlastně vytkneme farizeům? To, že jejich víře chyběla pevnost.

Nestačilo jim totiž s věřícími věřit a tváří v tvář světu statečně vyznávat. ejich jméno, farizeové, znamenalo „oddělení“. Od ostatních věřících se oddělovali, považovali se za ty jediné skutečně duchovní, skutečně věřící. Jak jim Ježíš vytýká jinde, věřícím ukládali svévolné, těžko splnitelné, zbytečné podmínky, aby je za věřící uznali. Aby sami sebe před tváří světa přesvědčili, že jsou ti oddělení, ti jediní praví, vymýšleli sami sobě podivné zvyky a omezení, aby i celý svět na první pohled viděl, že jsou jiní.

Obě tyto školy jako by přežily do dnenších časů. Obě se vlastně navzájem potřebují a potřebují tento svět, aby jim dělal tleskajícího diváka.

I my dnes máme na jedné straně křesťanství, které popírá skutečné vzkříšení, zázraky, duchovní bytosti. Které celé Písmo a učení Kristovo bere jen jako takový princip pro život zde na zemi. Příznačně, takové křesťanství je rozšířeno v podstatě jen v našem bohatém západním světě a to u lidí, kteří vedou docela spokojený život. Nemají proč věřit v život budoucí, když už ten jejich teď je docela pěkný. A tak jen usilují, aby jejich víra neurážela jejich okolí, aby vypadala rozumná. Podobně jako saduceové, i tito dnešní saduceové často obsazují místa učitelů a předáků. Najdeme je mezi profesory theologických svazů, najdeme je jako předáky různých celosvětových ekumenických organizací. Takové lidi si nejspíše pozve televize.

A kde se toto děje, tam, kde křesťatnství takto splyne se světem a touží po jeho uznání, tam se hned objeví křesťanství farizejské. Křesťanství extrémů, které by lidem vyplo televizi a odpojilo internet, které vám bude měřit délku sukně a vyleje vám pivo. Křesťanství, které své následovníky nutí věřit podivnostem, které je nutí se podivně chovat. Křesťanství, které všude vidí démony. Ale i toto křesťanství vlastně hledá potvrzení světa – to, že se chovám divně, že mě všichni odmítají, to znamená, že mám Ducha.

Co je tedy kvas saduceů a farizeů? Kvas, jak známe z kuchyně, působí, že těsto nabyde. Ale nezvatší se jeho váha, jen se nafoukne. Větší jen proto, že jsou v něm prázdné bubliny. Kvas saduceů a farizeů, i když jsou to protikladné a sobě nepřátelské školy, je stejný: Je to touha být ve své víře potvrzen tímto světem. Buď tím, že z víry odstraním všechno nadpřirozené a tak si před lidmi připadám rozumný. A nebo naopak tím, že je má víra tak bláznivá, že všichni kolem řeknou: On je opravdu nějaký divný, nějaký úplně jiný, než my. Obojí je ale jen nafouklá bublina, jen snaha nějak vypadat. Obojí je pokrytectví – a to je ten kvas saduceů a farizeů.

Jakoby jim Ježíš říkal: Chcete znamení z nebe, znamení, které není jen mezi věřícími, kteří ve mě nacházejí novou cestu, ve mě se uzdravují? Chcete znamení, z nebe, které by viděl celý svět? Inu, když jde o to, aby vám nezmoklo prádlo, pak umíte číst kdejaká znamení na obloze. Když jde o vaše věci, nečekáte na důkaz, ale dovedete se rychle zařídit, rychle otočit s větrem. Pokud to, co já kážu, není vaše věc, dostanete znamení Jonášovo.

Jonáš byl tři dny v hlubině, v útrobách obludy; Kristus byl tři dny v hrobě a vstal. To je znamení naší víry. Ale také, po Jonášově kázání se obrátil úplně cizí lid – kterému stačilo jeho kázání, na oheň z nebe tak tehdy nedošlo.

Varujme se tedy i my snahy splynout s tímto světem i snahy vypadat jinak za každou cenu. Varujme se toho, aby naši víru potvrzovalo to, co je všem na očích. Ale buďme jako Ježíš – víru věřících posilujme, tváří tvář světu sebevědomně vyznávejme. Takové víře se nakonec někdy dostane i toho znamení z nebe. Vždyť hned v další kapitole čteme o Ježíšově proměnění na hoře. Toto znamení však viděli jeho učedníci. Saduceům a farizeům tohoto světa zůstalo skryto.

Modlitba po kázání: Nebeský Otče, nauč nás Kristovu pokoji a mírnosti, dej nám i jeho odvahu. Dej nám ještě za našich dnů spatřit tvé velké činy a veď nás do nebeských příbytků. Amen
192
Ohlášení: 
197
Přímluvná modlitba: Hospodine, králi všehomíra, k tobě se s důvěru obracíme, neboť jsi mocný. Prosíme tě za tento dům modlitby, za ty, kdo do něho vstupují. Zachovej naše společenství v pokoji a lásce, vždyť ty jsi dal mezi námi přebývat svému jménu. Prosíme tě za pastýře církví, zachovej je ve zdravém učení, aby mohli druhé učit. Prosíme Tě za starší církví, dej jim ochotu ke službě a bistrý rozum ve všem jejich rozhodování. Prosíme Tě za ty, kdo se připravují ke křtu, aby jejich víra rostla. Prosíme za ty, kteří se církvi vzdálili a jejichž víra vychladla. Rozdmýchej opět plamen víry svým Duchem. Prosíme tě, kteří sešli na cestu bludu. Mečem svého slova rozetni každou temnotu a vysvoboď zajatá srdce. Prosíme tě za vládce naší země, aby poznali bázeň Boží; posilni, Pane, ty v moci postavené, kteří Tě vyznávají ústy i srdcem; ty, kdo doufají v tvou moc, obdař mocí. Prosíme Tě za ty, kdo se starají o naše bezpečí, za naše vojáky doma i ve světě, za policisty a hasiče. Prosíme tě za ty, kteří pečují o sirotky, o staré a o nemocné. Prosíme Tě za ty, kdo jsou bez práce, ať práci naleznou a mají se o co rozdělit s potřebnými. Prosíme Tě za všechny, kdo jsou na cestují po zemi, na řekách i mořích i vzduchem. Chraň je a dej jim bezpečný návrat. Prosíme Tě za naše bratry a sestry, uvězněné pro víru. Dej jim vysvobození. Prosíme za po právu odsouzené, aby užili času svého trestu k upřímnému pokání, které přinese ovoce. Prosíme tě za příznivé počasí, za odvrácení mrazu, sucha i záplav, za požehnání práce zemědělců a za bohatou úrodu kvůli tvým chudým. Vše skládáme do modlitby Tvého Syna: Otče náš…
Poslání: 2 Korintským 2,14–17
Požehnání: Hospodin je síla má a štít můj, mé srdce v něj doufá. Hospodin je síla svého lidu, spásná záštita svého pomazaného. Zachraň svůj lid a žehnej dědictví svému, buď mu pastýřem a nes jej na ramenou věčně! Požehnej vás Všemohoucí…
578