Introitus: Žalm 51, 3–15
Pozdrav: 
515
Vstupní modlitba: 
1. čtení: 
177
2. čtení: Matouš 18,6–9

Kdo je ten nepatrný? V předchozí řeči mluví Ježíš o dětech: jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. A říkali jsme minule: To, čím se dítě bezpečně liší od dospělého je, že nemá žádné zkušenosti. Dítě nemůže říkat: Už jsem si své zažil! Dítě samo sobě nemůže namlouvat: Už jsem dost zkusil a vím dost – proto také všechno dělám správně.

Kdo chce podle Ježíšova slova vejít do nebeského království nesmí dávat moc velkou váhu svým zkušenostem. Ježíš tím říká: Nedělejte věci tak, abyste pak všem mohli říkat: To bylo rozumné, vím jak to na světě chodí. Dělejte věci tak, abyste mohli říkat: Tak to bylo správné, protože tak to Bůh v Písmu přikázal. Vážně vás nikdo moc brát nebude – a přece právě to je cesta do nebeského království. Když tedy Ježíš mluví o nepatrných, myslí i děti, i lidi, kteří takto jednají.

Běda světu, že svádí k hříchu!, říká Ježíš. Více doslova je tam napsáno: Běda světu, který způsobuje, že se zakopne – to ale není moc česky, tak máme rovnou přeloženo „svádí ke hříchu“, protože o to skutečně jde. Ale asi stejně správně by se možná dalo říci: Běda světu, že člověk najednou zaváhá!

A řekl bych, každý by si dovedl vzpomenout alespoň jednu příhodu z dětství – o dětech je na začátku řeč – aspoň jednu příhodu z dětství, kdy si řekl „říká se, co je a co není správné, ale já nějak sám vím líp“.

Dám takový příklad, docela běžný v životech lidí: Skoro každá školní třída má někoho, komu se všichni ostatní smějí – a důvod proč je vždy hloupý, o ten vlastně nikdy nejde. Jde jen o to vybrat někoho, koho je pak možné trápit. Každý ví, že tohle by se dělat nemělo. Skoro každý ví z domova, že nemá útočit v přesile, že za to, jak vypadá, nikdo nemůže – skoro každý zná z domova tato moudra. Skoro každý cítí už od mala i soucit. Ale skoro každý si také řekne: Když se nebudu smát, když nebudu trápit spolu s ostatními, nebudou se pak všichni smát také mě? Vím, že tohle se nemá – ale teď mám šanci všem dokázat, že jsem taky jeden z nich. Tohle není jako ten opravdový život, co žijí dospělí.

A tak to vlastně bere člověk po celý život: Když si vzpomene na nějakou špatnost ze svého dětství – a já jsem zde uvedl tu dle mého soudu nejběžnější – když si člověk vzpomene na nějakou špatnost ze svého dětství, utěšuje se: To ještě nebylo doopravdy, to jsme ještě byli děti. NĚKDO to tehdy začal a já jsem se přidal – protože se všichni přidali. Tak to chodí, byli jsme děti. Ale Ježíš si v dnešním slovu všímá, že žádné zlo nesapdne z nebe nebo nevyrostena louce. Že je vždy někdo, kdo zlou věc začíná, někdo kdo má jméno. A tak už je na tomto místě třeba poznamenat, že křesťanský rodič by si měl asi nejvíce všímat toho, jak jeho dítě jedná s druhými dětmi, zda druhé nenavádí ke zlému, zda někho nesnižuje. Protože pokušení, svod ke zlému, vždy přichází skrz někoho. Taková starost je daleko důležitější, než zda jsou děti teple oblečeny, nebo jaké mají známky a tak dále.

Možná se už delší chvíli ptáme: Má smysl se ve svém životě vracet tak hluboko? Až k těm úplně prvním zlým činům? Stalo se toho od té chvíle tolik. Ale podívejte se na pastýře, o kterém je hned potom řeč: Nechá devadesát devět ovcí stát a jde hledat jednu ztracenou.

Kristus je ten, kdo nás hledá. Ptá se: Kde se vzalo zlé v tvém životě? Kde ses naučil více se starat o to, co řeknou lidé kolem tebe, než o to, co je správné? Nech vše ostatní stát a hledej. Vždyť už když přijdeme na tento svět, už když jsme nemluvňata, naši andělé už jsou v tu chvíli v blízkosi nebeského Otce. Ano, Kristus zde řekl: Už od narození pro každého z nás, pro každého člověka stojí před Bohem hned několik andělů. A myslel to doslova, tak, jak si to představujeme. A na začátku evangelia stojí: Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, který přichází na svět. Když se narodíme, nejsme jako pulci, nejsme jiný živočišný druh. Už od narození jsme lidé, které osvěcuje světlo spravedlnosti a milosrdenství. Už od narození tušíme, co je dobré a zlé, už od narození dovedeme cítit lítost nad druhým. Tak jak se stane, že každý z nás si dovede vzpomenout už od mala na nějaký svůj čin, který byl zlý, který někomu ublížil – někomu, jehož andělé také stále stojí v blízkosti nebeského otce?

Vždyť Syn člověka přišel spasit, co zahynulo. Rádi slýcháme, že Bůh je s námi již od života našich matek, jak se píše v žalmu. Ale to také znamená, že každý čin a slovo od našeho narození se počítá. Křesťan nemůže žít v nějakém růžovém snu o idylickém dětství, o dětské nevinnosti. Má vědět, že hřích vstoupil do jeho života už velmi záhy – a že od té doby pokušení i podlehnutí hříchu funguje stejně. Vždy se nám zdá nutné zlou věc udělat, vždy máme pocit, že bychom si jinak způsobili nějakou velkou škodu.

Nejde o to, abychom se trápili tím, co bylo třeba před padesáti lety. Dnes slavíme svatou večeři Páně, dnes se pro krev Kristovu vyhlašuje skutečné odpuštění hříchů. Dnes se nemáme trápit ani tím zlým, co se stalo minulý týden. Křesťan nemá být mučen výčitkami. Ale má vědět, že nějaký hřích opravdu udělal. Že Kristus neumřel jen tak, ale že je zde něco opravdu zlého, něco opravdu vážného v životech nás všech. A že je to s námi tak prorostlé, že jen Kristus nám to dovede odhalit a svou obětí to od nás oddělit. Všichni, kdo tu sedíme, jsme někdy ublížili někomu z těch nepatrných, jehož andělé jsou stále v blýzkosti nebeského otce. Pokud ne, nemáme tu proč sedět. Potom jsme bez hříchu a Krista nepotřebujeme. Toto místo však je pro hříšné a těm se zde vyhlašuje odpuštění, na které se dá pevně spolehnout. Odpuštění hříchů starých třeba padesát let i těch, které se staly terpve včera. Jen o nich vědět, jen si opravdu přiznat: Bylo to zlé.

Dnes tedy Ježíš mluví nejvíce doslova o maličkých, o dětech. Abychom věděli, že se náš život počítá od začátku a za všech situací. Vždyť tento Kristus se také narodil na svět, také ležel v plenkách, také mu bylo jednou třináct let. Šel stejnnou cestou, stejný jako my – a přece vždy řekl hříchu ne.

A tak, i když jsou zlé věci všudypřítomné, nikdy se s nimi nemáme smiřovat. Nikdy nemáme říkat: Tak je to přirozené. Hřích, ani náš vlastní hřích nás nemá děsit. Ani nikoho druhého nemáme zatracovat, protože Kristus má moc najít i tu jednu daleko ztracenou ovečku. Máme však vědět, že každý hřích je opravdový, že opravdu škodí. Že to velké drama na Golgotě je naše drama, že Kristus na tom kříži vysí za nás, za věci, které si sami na sebe pamatujeme. Že žijeme uprostřed divu, kdy na sebe víme zlé věci a přece jsme ujištěni, že jsou nám odpuštěny.

Pak nebudeme pohrdat lidmi, kteří jsou třeba méně spravedliví, než mi. Nebudeme ale ani svůdci, kteří nad zlou věcí mávnou rukou a řeknou: Tak je to přirozené. Pak budeme stále jako ty děti Boží, které nespravedlnost dovede stále rozčílit, u kterých bolest druhého stále vyvolává upřímný soucit a kteří se utíkají do stínu Božích křídel s opravdovou důvěrou. Amen

Modlitba po kázání: 
505
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 
Požehnání: 
550