Introitus: Žalm 119, 9–16
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Amen Bratři a sestry, vítám vás na dnešních křestních bohoslužbách.
119, II
Vstupní modlitba: Hospodine, náš králi, ty přebýváš v nepřístupném světle, obklopen chválami serafů a cherubínů, tebe chválí všichni praotcové a proroci, družina apoštolů, zástup mučedníků v bílém rouchu i všichni spravedliví, kteří nás k Tobě již předešli, církev zvítězilá. Děkujeme Ti, že jsi i nás ve křtu a v Duchu svatém připojil ke svým zástupům, které jsou tak početné — a že nás při tom znáš jménem a slyšíš i naši modlitbu v samotě nejzazšího soukromí. Jako svého Otce Tě prosíme o odpuštění vin, o smíření všech sporů. Prosíme, posvěť nás svým svatým Duchem pro tuto slavnost, učiň nás hodné svých svatých tajemství. My, tvé děti, k tobě voláme Kyrie eleison. Amen
1. čtení: Jeremijáš 31, 10–20
244
2. čtení: Matouš 19,13–21

Jímavé místo — Ježíš žehnající dětem. Říkám to upřímně, protože sám mám toto místo z Písma velmi rád. Ovšem, tento v pravdě dojemný a konejšivý výjev nás snadno může uspat, takže už pak úplně neposloucháme, co Ježíš říká. Všimli jste si, že také mluví o těch, kteří jistě nevejdou do království Božího? Uprostřed dětí, patrně na nějaké rozkvetlé louce, najednou Ježíš mluví prakticky o věčném zatracení. Inu, je to tak často, že ta nejlíbivější místa Písma často slouží jako skrýš něčeho hlubokého, těžkého na pochopení. Lidská přirozenost po nich hladce sklouzne — křesťan má ale přemýšlet a hloubat.

Toto místo funguje jako zámek, jako past na ty, kterým není dáno poznání evangelia. Všimněte si, že ani nejostřejší odprůrci křesťanství nemají vlastně nic proti Ježíšovi samotnému, vždy mu prokazují jistou úctu. Na tom je vidět, že skutečně usedl na nebi po pravici Boha Otce. Ale právě toto místo dalo mnohým šanci dát Ježíše do závorek, vykázat mu jeho neškodné místo. Ježíš objímá děti — protože je sám dítě, tak to mnozí podávali. Neškodný, naivní člověk, který chce prostě dobro. A ovšem dobro je dost neurčité slovo. Za dobro se dá prohlásit kde co. A tak v ústech lidí tohoto světa je Ježíš pro vše, co oni za dobro pokládají. Jiní zajdou ještě dál a začnou sami brát děti do náruče a objímat je a fotit se s nimi. To umí kdejaký diktátor, jistě si na nějakou takovou fotografii vzpomenete. Osobně nevolím nikoho, kdo se nechá vyfotit s dítětem — to je přece starý trik!

Musí to být trik, protože to není přirozená situace. Žádný politický vůdce netráví čas objímáním dětí — spíše hovory s prošedivělými lidmi při těle. Ono totiž trávit s dětmi celý den není snem žádného člověka. Možná u matek v prvních měsících života dítěte je to přirozená touha. Možná pro toho, kdo je od dětí odloučen. Ale, marná sláva, děti nejsou rovní partneři. I mladá matka si po tuhé celodenní šichtě s dětmi chce promluvit s někým dospělým, nebo mít aspoň chvilku pro sebe. I prarodiče mají úsloví: Vnoučata potěší dvakrát — když přijdou a pak když zase odejdou.

Ale abych nemluvil příliš hrubě: Samozřejmě, každý občas zatouží obejmout své děti, synovce a neteře, vnoučata, děti přátel. A nejprve, sami na takové chvíle obětí od blízkých příbuzných občas vpomínáme. Zejména v těch nejtěžších chvílích. Nadužívá se toho trochu ve filmech, takže už se nám to nechce vnímat. Ale třeba zranění vojáci opravdu často volají matku nebo někoho podobně blýzkého z dětství. Protože vzpomínka na takové obětí nám nějak připomíná naši neproměnnou podstatu. Naši duši, jednodušeji řečeno.

Nebyl jsem ještě nic, byly mi čtyři roky. Ale už tehdy ze mě byl někdo nadšený, někdo do mě vládal přehnané naděje. Někdo si říkal: Právě tady Pepík na světě chyběl a jednou něco dokáže. Těší nás taková vzpomínka zejména tehdy, když jsme toho zrovna moc — nebo vůbec nic — nedokázali. Ale byli jsme v tu chvíli středem světa.

Bratři a sestry, líbí se mi, že nám tu Lukáš evangelista zanechal vzpomínku apoštolů, že Ježíš děti objímal. Kdo ví, zda ty děti všelijak neřádily nebo neplakaly, než je objal. Podle mě, u trochu větších dětí, to bylo i tehdy takové to „poď sem ty syčáku, poď sem ty vopice, ať tě obejmu. Ale když vás někdo obejme, někdo, kdo vás má rád, zastaví se vám čas. Nemyslíte na povinnosti a nesplněné úkoly, nemyslíte na smrt, nemyslíte na křivdu. Když jsme byli dětmi, v takové chvíli bylo všechno možné. Jednou budu princeznou, jednou budu kosmonautem. Za chvíli, dojde na to.

Bratři a sestry, dnes tu sedíme a vkládáme s božím požehnáním velké naděje do malé Emmy. My máme moc žehnat a tak docela dobře její život může být pěkný — Bože dej, lepší, než náš. Protože upřímně, co obrovského kdo z nás dokázal, se mnou v čele, kdo z nás se nějak zapsal? Život byl prostřední, někdy o něco lepší, někdy úplně hrozný. Proto dnešní čtení zahrnuje odpověď bohatému mladíkovi: „co dobrého mám udělat?“ — „Proč se mě ptáš na dobré? Jediný je dobrý!“ My to víme, bratři a sestry, my to víme. Už jsme dost staří na to, abychom věděli, že jediný je dobrý. Bavit se tu o dobrém, jak by měl život vypadat, co velkého udělat — to není pro nás. Rozumíme slovům: „A chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání!“ Bratři a sestry, to Ježíš neškádlí bohatého mladíka — tohle je cesta!

My máme zkušenost obětí. My všichni pokřtění máme zkušenost, že nás Bůh objal, když jsme ještě nic neuměli — nebo když už jsme stihli skoro všechno pokazit — v něčem je na stejno, pokud jste pokřtění jako dítě, nebo jako dospělí. Bůh v nás křtem přijal, uznal a postavil maličko do středu náš neměnný základ — naši duši.

Pokud chceme být jako bohatý mladík dokonalí, tak prosím: Nedbejme na žádné životní mety. Jak bohatí jsme, jak uznávaní v obci. Jak zajímavou práci máme, jak bohatý partnerský život, jak jsme vzdělaní. Nedbejme na nic, co je nějakou budoucí metou. Ano, spokojme se s tím, že na světě nemáme než křest a zachovávejme přikázání.

Ale to je velmi těžké. A Ježíš říká, že tohle je dokonalost. Ve skutečnosti je skoro nemožné nebýt otrávený z chudoby, z toho, že mě nikdo ani nezná. Je těžké nebýt otrávený z toho, že dělám práci, co mě nebaví, že mě zlobí žena či muž, že se nechytám v chytrý rozhovorech — že nemůžu říci, že bych se příští rok měl na co těšit. Museli bychom být opravdu dokonalí, kdyby nám vůbec bezáleželo na tom, co jsme dokázali. I bohatý mladík byl rád za své postavení — i za vyhlídky, které jsou před ním, ale nechtěl to přiznat.

Nejspíš nám vždy půjde o to, co jsme ve světě dokázali. Ale pokud máme dojít nebeského králoství, zůstává ta první odpověď — zachovávej přikázání. Ale i ta pořád stojí na obejmutí naší duše Kristem, na křtu. Na té vzpomínce: Pepík, to je hodný kluk. Emma, mám-li být současný, to bude hodná holka. To nad námi bylo vyřčeno. čeká se od nás, že budeme zachovávat přikázání. V důvěře, že to tak musí být, jako děti.

A tak, co mimo jiné znaená příjmout Boží království jako dítě. Dětsky a jednoduše řečeno: Děti by opravdu měli ctít své rodiče. Pokud jsou doma, mají je v rozumné míře poslouchat. Pokud mají svůj domov, mají je brát často v úvahu, pokud se řeší to, kam se pojede o víkendu. Pořád jsou to ti, kteří ná kdysi tiskli v náručí.

Dospělí, svobodní, ti kteří nežijí v manželství z vlastní vůle či pro spravedlnost, mají vědět: Není mě jen půl, je to Bůh, který si mne jednou vybral a je stále se mnou. Víc znamená, co mám podle jeho přikázání dělat, než zda mě za to bude někdo chválit či kárat. Jsem svobodný.

Manželé se mají objímat, i když už zjistili, jak jiní jsou. Protože obětí zahání mylšeku na povinnosti, na nesplněné úkoly, na smrt. Objetí manželů je něco jiného, než objetí od otce a matky — pořád je to ale místo, kde jsme středem světa a které nám dává sílu, že můžeme kde co zvládnout.

Rodiče mají dávat dětem alespoň tolik zájmu, co po nich žádají poslušnosti. Protože v dětech se s nimi tak trochu potkává vlastní duše. Dětem vracíme, co jsme sami dostali od svých rodičů. Dáváme, co jsme dostali, dáváme ale i sami za sebe. Rodičovstí je jak dluh k dětem, tak nárok na ně.

A staří, kteří mají ostatně nejostřejší vzpomínky právě na začátky, mají vědět: Začátek mého křesťanského života je pořád v něčem stejný, jako konec. Na začátku Bůh řekl: Něco z tebe bude. Mohlo to být lepší. Vím, že mohlo. Teď už není sil hdoně, už můžu jenom v málu. Ale pořád věřím, že Bůh ode mě něco čeká — alespoň zachovávat přikázání. A co jsem nezvládl, od dotáhne do konce. Nedokonalé promění v dokoalé, smrtelné tělo obleče nesmrtelnost.

A tak, krátce, dnešní křest i křest každého z nás znamená: Bůh se přiznal k naší duši. K něčemu, co se na nás nemění. Bůh nás udržuje a působí, že dovedeme najít sílu k plnění jeho přikázání, která činí člověka laskavějším, v každém dni. Co jsme nezvládli, co už nezvládneme, dovede Bůh k dokonalosti. Vložil v nás důvěru, kterou zase jen on může naplnit. Věřme mu jako děti a tak ho i posloucheme. Amen

Modlitba po kázání: 
456
Ohlášení: 
681
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Koloským 2, 6–15
Požehnání: Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen
510