Introitus: Žalm 40, 9–18
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 9. neděle po Trojici.
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Izajáš 45,1–12
2. čtení: Matouš 19, 23–30

My jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít? Zdá se hrubé, sprosté, že se takto Petr, kníže apoštolů, ptá. Jde přece o duchovní věci. Jde přece o Ježíšovu věc samu. Jak se může ptát, co z toho pro něj kápne? V dnešním čase se zvláště mnoho ptáme, zda někdo dělá něco pro věc samu, aniž by z toho měl prospěch. A takových lidí si pak vážíme.

O pár veršů dříve řekl Ježíš bohatému mladíkovi: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“ Nu a právě Petr je ovšem ten, kdo už tohle všechno udělal, kdo se všeho vzdal a šel za Ježíšem. U těch, kdo dělají věc pro věc samu tak trochu čekáme, že dosáhli nějakého osvícení, nějakého vysvobození od přízemních myšlenek. Když někdo jedná ušlechtileji, než my, když někdo dovede překonat, co my jsme nepřekonali, utěšujeme se: Má na to nějaké zvláštní nadání. Už se nejspíše narodil nějak duchovně, nezištně založen. A tak nás nemusí trápit, že někdo dovede více, než my: Je to genetika, říkáme si.

Jenže tento Petr, který se všeho vzdal, přesně jak to Ježíš říká, tento Petr nezažívá nějakou nirvánu, nějaké vytržení, ve kterém ho už tento svět nezajímá. Právě tento Petr se ptá: A co vlastně z toho? Co tedy budeme mít? Takto se tedy ptá ten, kdo skutečně zkusil všeho se vzdát, takhle to vypadá doopravdy, takto se ptá člověk z masa a kostí.

A Ježíše, který je ovšem také skutečný člověk z masa a kostí, ta otázka nijak nepřekvapuje ani nijak neuráží. A zdá se dokonce, že takovou otázku čekal a že už má na ni připravenou odpověď: Za to, že jste vše opustili a následovali mě se stanete soudci. Stanete se soudci všech ostatních lidí.

Ježíš neříká: Stanete se soudci, kteří všechny ostatní odsoudí. Každý soudce má přece obě pravomoci: I dosoudit, i osvobodit, ba odměnit. Ježíš ani neříká: Vy, kteří jste všechno pustili a šli za mnou, vy jste nejlepší lidé. Ale říká: Stanete se soudci – kteří dovedou lidi posoudit. Kteří dovedou správně posoudit třeba i to, že je někdo lepší, než vy. Ale vy to budete, kdo to bude určovat.

Apoštolové nemají nic, než Krista. A tak budou moci posoudit, co je u druhých jen výmluva. Když si u nějakého slova nebo skutku nejsme jisti, zda mluvíme či jednáme skutečně správně, většinou bude náš důvod: Dělám to kvůli rodině. Dělám to kvůli práci. Dělám to kvůli bydlení. Apoštolové nemají ani rodinu, ani práci, ani bydlení. A jsou pořád naživu.

Na druhou stranu, sice nemají nic, než Krista a jeden druhého – ovšem nijak nadšení ze svého současného stavu nejsou. Šli za Kristem, protože on je náprava všech věcí, on je spravedlnost. Ne proto, že by byli nějak geneticky odlišní od druhých lidí, že by si v chudobě a nedostatku rodinného zázemí libovali. Jen nebyli smířeni s tímto světem, jen považovali spravedlnost za přeci jen důležitější než to, co dosud mají. Ale chudoba ani nedostatek lidského zázemí je nijak neproměnily. Petr se teď ptá: A co za to? A jen o kapitolu dál budou chtít synové Zebedeovi moc v Ježíšově království. A tak Petr a spol. budou moci být skutečně lidskými soudci. Protože sami vědí, že tak či onak, člověk různé užitečné či hezké věci, pohodlí, lahůdky a tak dále pořád chce. A aby je nechtěl, když mu Bůh již při stvoření dal celý svět do užívání. A člověk, ovšem, jako Zebedeovi synové, chce moc, chce, aby jeho jednání mělo nějaký efekt, aby věci měnilo. A aby ne, když již při stvoření Bůh řekl: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ Apoštolové by to všechno také chtěli. Ale ne v takové podobě a za takovou cenu, jakou má moc a bohatství dnes.

Příznačně, řečí o soudu Ježíš nekončí. Říká hned po tom: Každý, kdo něco opustil pro mé jméno, stokrát víc dostane. Ano, docela správně Petře: Vy jste všechno opustili, jmenovitě celkem drahou loď i s vybavením, domek v rozvíjející se rybářské oblasti – protože tam Petr bydlel; vy jste to všechno opustili, protože to nějak nebylo dost. Petr mohl sedět večer s manželkou, počítat peníze za ryby a říkat si: Děláme to líp, než ostatní. Ale – to je trochu trapné. A zrovna tak, mohlo se mu nedařit a mohl poslouchat láteření manželky, že nic nechytí a je k ničemu – nebo tomu mohl předejít a rovnou si na ní vylít zlost až přijde domů – ale to je taky nějak trapné.

A Ježíš vlastně Petrovi připomíná: Takhle by to bylo, to jsi opustil: Směšnou pýchu – kdy jsi třeba měl štěstí, ale za každou cenu musíš prokázat vlastní hodnotu. A nebo žalostný smutek – když jsi měl třeba jen smůlu, ale z toho usuzuješ na svojí hodnotu. Není lepší se dívat na svět těma očima, že něco je prostě správné, ať už se potom člověku daří dobře nebo ne? A něco je zlé – ať už se potom člověku daří dobře nebo ne?

Protože tak je to teď: Divně, nespravedlivě. Když se vám daří, daří se všechno. Když se vám nedaří, nedaří se nic. Ale proto jste šli za mnou, abyste viděli dál, než je toto pokřivení. Tomu, komu se daří, tomu se zdá dobré i to, co je úplně sprosté a zlé. Ten, komu se nedaří, si nijak neváží ani toho, co udělal naprosto správně. Bohatý i chudý tak znevažují Boha, jen bohatý o něco hůř.

Ježíš Kristus je Boží syn, patří mu vláda nad nebem i zemí. Skrze něj je vše stvořeno. Krátce, všechno mu patří a komu chce, tomu to může dát. Tento Ježíš pak apoštolům i všem věřícím říká: Domy, půda, rodiny, přátelé, zkrátka všechno, co člověk může počítat za vlastní – to bude. To zase takový problém není. Otázka je, komu to dám. Já Ježíš jsem Syn Boží. Měl jsem i hlad na světě, měl jsem i žízeň. Neměl jsem dům ani pole. Rodina se mě skoro zřekla, vlastní jsem nezaložil. Vím, co člověk potřebuje a k čemu je stvořen. Při obnovení všeho to můžu dát, komu chci. Ale dám to tomu, kdo aspoň zpola pochopil, na čem záleží. Dám to bohatému, který dovedl stát v zadu a tiše pomáhat. Dám i chudému, který nebyl plný zloby k bohatému, který si uměl říci: Také bych si to koupil, kdybych na to měl – co se mám co rozčilovat, vždyť bych jendal stejně. Dám to tomu, kdo zná svoje touhy i svoje slabiny. Všechno dám tomu, kdo ví, že jak věci jsou, jsou jen na chvilku a že já jsem ten, komu patří budoucnost i všechno.

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1Pt 1.6–12
Požehnání: