Introitus: Žalm 125
Pozdrav: Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 2. svátku vánočního, ve kterém si připomínáme svědectví, které Kristu vydal prvomučeník Štěpán.
283
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, shromážděni před Tvou tváří, oslavujeme narození Tvého Syna a prosíme Tě: Daruj nám svého svatého Ducha, aby běh našeho pozemského života stále směřoval k věčnému životu a věčné radosti. Dej, ať naší víře ve všech našich Těžkostem přispějí příkladem i všichni tví mučedníci a svědkové dřívějšího i dnešního času. Dej, ať je nám věrnost Tvých svědků k posile a ne k zahanbení. Neboť spolu s nimi a se všemi bratry a sestrami po celém světě následujeme jediného Krista, našeho Pána. Amen
1. čtení: Deuteronomium 30, 11–20
284
2. čtení: Matouš 2

Svět v době Ježíšova narození si oněch „mudrců od východu“, doslova mágů, cenil nade vše. Úplně stejně jako naši současníci, i pro staré Řeky a Římany bylo známkou hlubokého poznání, pokud něco pocházelo od „dávných civilizací východu“. Co pocházelo od mágů, což byl jeden národ Persii, mělo zároveň stejný zvuk, jako když se dnes řekně „přední světoví vedci“. Poznání z vyspělejšího světa. Protože i když známe mnoho objevů Řeků a Římanů, samozřejmě na vše nepřišli sami. Mnoho věcí objevili Féničané, Babylóňané, Peršané. Aby také na nic nepřišli, když se zkoumání věnovali déle – Řekové a Římané byli v porovnání s ostatními docela mladé národy. Tehdy jako dnes bylo oblíbeno to poznání, ke kterému nemá každý přístup, které není pro každého. Znají to na východě – ale nikdo z vás, vy tupci kolem. Je to nejmodernější výzkum, ale málokdo o něm ví. Až na nás pár. Tedy, jak jsme řekli, stejné, jako dnes.

Člověk po pádu tíhne k poznání, které nemůže mít každý. Poznání, které má každý před očima, které je každému dostupné, totiž vyžaduje pokoru: Člověk by se musel nechat poučit sobě rovným, dokonce někým, koho si ani příliš neváží. Nebo by musel přiznat, že se v něčem mýlil, i když to měl před očima. Skutečné poznání člověka nevyvyšuje, ale dočasně ponižuje. Každý z nás to zakusil, že než se něco skutečně užitečného, skutečně pravdivého naučil, připadal si v začátích hloupě, protože nejdřív moc nechápal. Protože mu nejdříve ta nebo ona věc moc nešla. Ať člo o řemeslnou dovednost, matematiku, řízení auta nebo hru na hudební nástroj.

Kdo zakládá svou lidskou cenu na své inteligenci, na svém rozumu, pro toho nemá všem dostupné poznání velkou cenu: Když se to může naučit a dozvědět každý, kde je pak výjimečnost mojí mysli. Člověk, který si nade vše cení svého rozumu může být spokojen jen s takovým poznáním, které ostatní sami od sebe nemohou získat. O kterém je nanejvíš může poučit on sám. A ještě lépe, pokud je druzí pro údajnou omezenost ani získat nemohou.

Jenže právě teď východní mudrci přišli do Jeruzaléma. Jako by tam přišli buddhystičtí mniši z Cejlonu a výzkumníci od jaderného urychlovače v jedné osobě. A jako by řekli, aniž jim samým dochází, co vlastně říkají: Co jste slýchali od dětství v nedělní škole, co můžete slyšet každou neděli ve venovském kostele, o čem se zpívá v koledách a tak dále – k tomu jsme se dopracovali za léta meditace. To nám ukázaly testy jaderných kolizí, to jsme objevili v lidské DNA.

Takové svědectví zní konečně dodnes. Jednak od křesťanů z dalekých zemí, kteří dali přednost evangeliu Ježíše Krista před údajně tak přehlubokým poznáním svých starých civilizací nebo před údajně harmonickým soužitím s přírodou svých kmenů. Není zase tak překvapivé, že ač jsou křesťané i podle mnoha světských výzkumů tou nejvíce pronásledovanou skupinou ve světě – a to se v posledních letech spíše zhoršuje – přece u nás v rozhlase, v televizi, v tisku, není jejich utrpení, na rozdíl od jiných skupin, téměř zmiňováno. Našemu světu totiž hlásají: Ta hluboká pravda není za mořem, máte ji přímo před nosem. To je pro náš svět k nesnesení.

Naší době zní i svědectví mnoha učenců. Společenské výzkumy – pokud jsou vůbec nějak průkazné, což až povážlivě často nejsou – ale pokud jsou, přinášejí až příliš prostou pravdu: Sice že v průměru ten úspěšnější způsob života nese znaky toho, čemu se říká křesťanská morálka. Evoluční psycholie ukazuje člověka mnohem podobnějšího člověku z knihy Genesis než to, co o člověku soudí davy rychlokvašených terapeutů a psychologická okénka společenkých časopisů. I tito učenci – kteří nejsou křesťany a mnohdy jsou vůči nám i otevřeně nepřátelští – kvůli temto prostým pravdám nemají na univerzitách zrovna snadný život. Nakonec různí fyzici a matematici, které pro jisotu nikdo neposlouchá pro přílišnou věcnost jejich oboru, docházejí na hranice poznání, kde si pak kladou otázky nápadně podobné otázkám z katechismu, na které by každý z nás dovedl odpovědět skoro bez přemýšlení.

Nejhlubší pravda o dobrém životě a o světě je prostá. Nebo tedy: Zdá se prostá, protože je v našich krajích hlásána už tisíc let. I nám samým přijde prostá, protože ji slyšíme tak často: Pokloň se tomu, který se narodil v Betlémě, protože skrze něho je vše stvořeno. Pokoř se, kvůli Kristu snes poučení i od člověka sobě rovného – i kdo se ti zdá menší, než ty sám, ví alespoň něco, co ty nevíš.

Tato pravda však přináší znepokojení. Herodovi i celému Jeruzalému. Herodes je znepokojen jako první, protože člověk obdařený velkou pravomocí má nejvíce sklon svou moc přičítat svému výjimečnému poznání světa i lidské duše. Veškerá moc je však pouze propůjčena od Boha a to k velmi omezeným úkolům: Bránit zemi od nepřátel a potírat zločin. Vše ostatní dovedou lidé zařídit sami mezi sebou, pokud mají dobrou vůli; často dokonce i když nemají dobrou vůli, ale prostě jen rozumě sledují svůj zájem, protože prozřetelnost Boží je stále při díle a lidé jsou si často podivuhodně ku prospěchu, i když to není jejich hlavní cíl. Vládce nepotřebuje žádné zvláštní poznání: Pohleďme na Davida, který se vyznačoval skoro až dětskou důvěrou v Boha. A dále mnoha schopnostmi, které nijak nesouvisí s vládou: Uměl hrát na citeru a skládat básně, byl fešák, dovedl se poprat s medvědem. Tedy, byl člověkem, pro kterého moc nebyla jediným zdrojem jeho sebevědomí, proto to byl ten lepší z králů.

Znepokojeni jsou i velekněží a zákoníci. Jejich jediná role v příběhu je, že Herodovi řeknou, co stojí v Písmu. To také měla být vlastně jejich skoro jediná role v Izraeli. Tedy dnem i nocí trvat na tom, že Písmo je pravda, když na to ostatní lidé pro čsné starosti, trápení, ale i pro časné úspěchy a přílišnou spokojenost sami se sebou mohou zapomenout. Dodnes trvá, že ani člověk nepřátelský víře jaksi není překvapen ani podážděn, že duchovní věří v Boha a hájí jeho věc. Lidé od duchovního čekají především, že bude věřící a i nevěřící jsou trochu znepokojeni, když to tak není. Úkolem duchovního je především trvat na Písmu. Vykládat Písmo nakonec není tak obtížné, pokud člověk trvá na tom, že Písmo musí platit a má dost času.

Velekněží a zákoníci toho času se však považovali za jakési poručníky, pečovatele neduživého a starého slova Písma. Které jejich vlastní moudrost musí oprášit a v přijatelné podobě představit světu. Podmínkou členství ve veleradě byla v té době znalost řečtiny, jazyka vzdělanců, jazyka velkého světa. Cílem velekněží a zákoníků té doby bylo být tím světem uznán za hodna pozornosti. Pak třeba i dojde na to, že ocitují něco z Písma. Když jsou pozváni do paláce, cítí příležitost, na kterou se třásli celý život. Jsou tedy ochotni vyzradit místo narození Mesiáše i Herodovi. U kterého jim při troše zdravého úsudku musí být jasné, že bude chtít dítě zahubit. To by jim však došlo pouze tehdy, kdyby skutečně věřili, že se Mesijáš narodí, že se to může stát i v jejich čase.

Nás by žádné světské poznání ani žádná cizokrajná zkušenost znepokojovat neměla. Je totiž jisté, že každé dost hluboké poznání i každá dost hluboká zkušenost nakonec ukáže ke Kristu: Neboť skrze něho a pro něho je všechno. Buďme však též připraveni na to, že prostá pravda evangelia vyvolává nesmírný hněv každého, kdo svou cenu zakládá na svém rozumu, na své inteligenci. Ne na poslušnosti Bohu, ne na darech, které může přinést bližním a v posledu tak Kristu. Ne na pokoře, která se dovede sklonit i před dítětem.

Připomínáme si tak dnes prosté děti, která dal Hrodes povraždit v Betlémě, připomínáme si mučedníka Štěpána: Když na něj po jeho prostém vyznání před veleradou pohlédli, jeho tvář byla jako tvář anděla. Připomínáme si též všechny naše pronásledované bratry a sestry po celém světě.

Modlitba po kázání: Těšili jsme se v tomto čase z Tvých stědrých darů, Pane, ukázal jsi nám svou dobrotu. Prosíme Tě, stvoř nám čisté srdce a obnov v nás přímého Ducha, abychom byli statečnými a věrnými svědky Tvého Syna, pro nás narozeného. Amen
477
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Židům 12, 1–3
Požehnání: A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen
293