Introitus: 
Pozdrav: 
Vstupní modlitba: 
1. čtení: 
2. čtení: Matouš 20, 1–16

Denár byla průměrná denní mzda dělníka. Takové čtyři stovky na naše, řekněme. Z toho se dá jakž takž vyžít. Ale moc radosti si školek se čtyřmi stovkami na den neudělá. Poplatí nájem, plyn, elektriku, vodu: Nakoupí jídlo a když je šikovný, zbude mu i na nějakou malou radost. Ale že by z toho člověk skákal radostí, to se říct nedá. Ovšem lepší práce za čtyři stovky za den, než být nezaměstnaný i když se na vinici dělají dvanáctky; a to když pak člověk přijde domů, nemá už chuť na nic. Dostat stejné peníze za devítihodinovou směnu je už daleko lepší pocit. Se čtyřmi stovkami na den pořád člověk musí vyjít jako se čtyřmi stovkami, ale už má víc času na sebe. A čtyři sta za šestihodinovou směnu, to už jsou slušné peníze, skoro sedmdesát korun na hodinu. To už je dobře placená brigáda, jakých se moc nevidí. Posuďte sami: Začne se sice dělat o poledním, je to trochu šok začít s rachotou v takovém vedru, ale v šest už má člověk uděláno a peníze pěkně na ruku. Takže to vedro za to stojí. Vydělat čtyři stovky za tři hodiny se asi z nás podařilo jen málokomu. Tomu se říká rychlý prachy. To už se člověku chce trochu si poskočit, a má už i trochu náladu na rozdávání. To si pak večer říká: Tenhle den se povedl! Rozhodně pak o tom vypráví kamarádům, jakou skvělou dostal práci. Na konec, vydělat poctivě (!) čtyři stovky na hodinu, to už je skoro zázrak, to je příležitost, která se člověku většinou naskytne tak jednou za život. Když vám někdo dá za hodinu čtyři stovky, to už pak k němu cítíte velkou uctivost a loajalitu. Takového zaměstnavatele už se člověk nechce pustit.

Výplata, o které se mluví, je to Kristův druhý příchod? Sotva, bratři a sestry. Ta chvíle, kterou toužebně očekáváme, se přece nedá srovnat s nějakými čtyřmi stovkami. Jak jsme si už řekli, z toho člověk sotva vyžije. To, co nás čeká, se ani penězi vyjádřit nedá. A hlavně, vzkříšení a proměna, kterou očekáváme, přece není žádná odměna za naši práci. Copak se někdy modlíme: Přijď království tvé, které si zasluhujeme, na které jsme si vydělali? Jistě, že se tak nemodlíme. Neříkáme vydělali jsme si ale bylo za nás zaplaceno výkupné. Naše věčná odměna v nebesích je odměna za Kristovu spravedlnost na kříži, kterou si přivlastňujeme vírou.

A nebo může někdo z vás říci: Pane Ježíši, zde je celý můj život. Projdi ho od začátku do konce. Musíš vidět, že jsem ti vždycky věrně sloužil, že nedlužím nic tobě ani lidem kolem sebe. Tak jak jsem mě teď vezmi na soud a uvidíš, že mi budeš muset dát za můj krátký život věčnou odměnu. Já to tedy, bratři a sestry, říci nemohu. Už jen proto, že zde člověk na jednu misku vah dává svůj krátký život a na druhou věčnost. A je jedno, jestli na té první misce vah leží dvacet nebo devadesát let. Pořád je to jen zoufale omezený život člověka proti věčnosti. A to ani nemluvíme o dluzích vůči Bohu a vůči člověku. Že jich zase tolik nemáme? Nuže, takto já za sebe mluvit nemohu. Ale i ten, kdo má vůči Bohu a vůči lidem dluhů jen málo (je-li kdo takový), i ten: Kde bere odvahu předpokládat, že je Bůh nebude chtít zaplatit? Kde jsme četli, že Bůh nedbá o spravedlnost? Z jakého titulu mu budeme říkat: Tak se na to vykašli. Na co se odvoláme? Na boží milosrdenství? Ale to přece Bůh žádal od nás, proto nás stvořil, abychom žili mezi sebou v lásce. Milosrdenství tedy dlužíme mi Bohu a ne Bůh nám. Ještě jsme ani nesplatili splátky za svůj život a už se budeme chovat bohorovně, budeme Bohu říkat: Tak z toho pro jednou nic nedělej. A kdo nás s Bohem rozsoudí, kdo nám dá před Bohem za pravdu? A když tedy budeme muset zaplatit, čím zaplatíme? Tím, že jsme vykonali i mnoho dobrého pro druhé lidi? Ale to přece byla jen jedna z našich splátek Bohu. Když se vás banka zeptá, kde že je vaše lednová splátka na půjčku, moc nepomůže, když odpovíme: Ale v únoru a v březnu už jsem zaplatil. Jako tedy Bůh nežádá náš dluh, protože jej už zaplatil Kristus svou krví, tak také ale toto podobenství není o odměně za naší práci na konci věků.

Toto podobenství je o království nebeském, o kterém Ježíš řekl, že už je mezi námi. Co je tedy jeho smyslem? Tomuto podobenství předchází Petrova otázka: Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít? Ježíš tímto podobenstvím na otázku odpovídá. A odpovídá i na naši otázku, jak ji vyslovují dělníci, najatí za samého kuropění: Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro! Zkrátka, odpovídá nám na otázku, proč někoho víra naplňuje nadšením a někoho jen sotva drží při životě. Klíč je v tom jednom denáru, v těch čtyřech stovkách, kterými jsme se tak dlouho zaobírali. Ten denár, ty čtyři stovky, to je právě tolik, z čeho ještě může člověk vyžít. To je úděl věřícího na tomto světě, sice že Bůh dává člověku tak akorát, aby dokázal doběhnou k cíli, pro nepomíjivou odměnu. A tuto naši mzdu za práci na vinici Páně nám pán rozděluje tak, aby nám tak akorát stačila. Kdo se tomu brání, tomu Pán říká: Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat co chci? Tak to totiž přesně je: Dělníci nemají žádný nárok na to, aby byli najati. Stejně tak ani mi nemáme žádný nárok na spásu, žádný nárok na to, abychom byli přizváni k práci na vinici. Pán zrovna tak mohl nechat dělníky postávat na trhu, měl po ruce dost jiných dělníků dokonce jsme četli, že jich tam bylo dost ještě v pět odpoledne. Mohli být rádi, že mají práci, která jim stačí na obživu, k uchování života. Zrovna tak místo nás mohl Bůh klidně povolat jiné. K víře opravdu nikdo není nucen.

Nejlépe pak příběh pochopíme, pokud se na něj podíváme očima dělníků, najatých hned ráno. Protože právě s těmi Pán mluví. Jako oni, tak také člověk, který věří už dlouho, třeba od narození, musel pro víru a ve víře snést mnohá trápení. Hodně se napracoval. A po tom všem je jeho životní pocit, jeho víra a naděje jen tak tak. Pomáhá mu přežít a dojít nakonec v nebi věčného dne. A někdo mladší nebo někdo, kdo přišel do církve později, kdo toho pro Pána zdaleka tolik neobětoval, se náhle jeví veselejší, radostnější. A pro svou veselou povahu je mezi lidmi oblíbený. A pak je tu někdo ještě mladší nebo novější, už opravdový nadšenec, a do všeho se v církvi montuje, ač ještě nic nezažil. A lidé ho najednou obdivují a tleskají mu, i když o něm ještě včera nikdo nevěděl. A teprve od včerejška je tu někdo, komu se chce samou vírou skákat do výšky, má pomalu pocit, že on sám je celá církev. Nic pro něj není problém, přiházejí za ním do církev noví lidé. Někteří zas odcházejí, někteří zůstávají. Vrchol ovšem je ten, který právě přišel a už se cítí pomalu v nebi. Co ten ví o životě.

Je to celkem oprávněný pocit. A skutečně, věrnost je u věřícího to nejdůležitější. Ale pokud jde o pocity, hloubku prožitku, tak těch máme na celý život jen určitý příděl. Důležité je, že člověku na vyžití tak akorát stačí. Na celý život je to tak akorát. O kratší době víry můžeme mluvit jako o vyrovnaném, blaženém životu. Pět let už je nadšení. Rok je extáze. A když člověk uvěří, často se v tu chvíli cítí jako v samém nebi. To je dobré mít na paměti. Ale co zůstává: Ten denár, ty čtyři stovky, umožní každému přežít nastávající noc k věčnému dni. Zde už nebude dřiny a nebude výplat. Protože budeme žít jako králové. Budeme kralovat s Ježíšem Kristem a jeho království nebude konce. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 
Požehnání: