Introitus: Žalm 89, 6–16
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 11. neděle po sv. Trojici.
42
Vstupní modlitba: Hospodine, věčný Bože, náš nebeský Otče! Ty jsi naší nadějí, před tvůj nebeský trůn nyní s důvěrou předstupujeme. Neboť tobě není nic nemožné a vše nové přichází od tebe. Pro svého Syna, který nám přišel zvěstovat novou smlouvu v své krvi Tě prosíme, abys dnes v tomto shromáždění srkze svého svatého Ducha proměnil naše srdce a naše životy. Prosíme, nehleď na naše hříchy, odpouštěj a slitovávej se. Dej nám, Pane, poznat svou moc dnes i ve dnech které přijdou, abychom tě spolu s tvými anděly a věrnými služebníky chválili nyní i na věčnosti. Amen
1. čtení: Izajáš 49, 1–7
161
2. čtení: Matouš 20, 17–34

Velmi trapná situace. Matka synů Zebedeových přichází prosit, aby její dospělí synové měli místo po Ježíšově pravici a levici v jeho království.

Přitom Jakuba a Jana nazval Ježíš Boanerges čili bnej rama, Synové hromu. Pokud z dvanácti učedníků právě oni dostali takové nové jméno přímo od Krista, něco to znamená. Znamená to, že se od ostatních výrazně lišili bouřlivou, drsnou povahou. Na jiném místě chtějí tito dva bratři zavolat z nebe oheň na vesnici, která Ježíše nepřijala.

Ale v tuto chvíli se ukazuje, že synové hromu jsou stále také synové Zebedeovi a ještě více synové své maminky, která se stará o jejich budoucí postavení ještě kolem jejich třicítky.

Navrch je docela dobře možné, že matka Zebedeových synů byla Ježíšova teta — Jakub je později označován za „bratra Páně“, tedy jeho blízkého příbuzného stejné generace. Ať byla Ježíšovou tetou nebo ne, byla starší ženou a matkou Ježíšových přátel a takové patří úcta. Kdo by nejednal uctivě s matkou svých kamarádů? Ale zde se matka synů Zebedeových před Ježíšem klaní. Který člověk by odmítl starší ženu, která nějak patří do „rodiny“, když by se před ním klaněla?

Nedosahuje se totiž zdaleka všeho v životě tvrdou silou. Měkké síle, kterou užívá ta matka z dnešního příběhu, je ve skutečnosti daleko těžší vzdorovat. U bouřlivých Arabů je stará matka vždy tou nejmocnější v rodině a nikdo jí nic neodepře. A to teď neříkám, abych se posmíval. Když jste opravdu tvrdí a ostří jako hrom, když si z nikoho nic neděláte, tak si také vybíráte protivníky stejné síly, jako máte sami. Svou sílu dokazujete stejně silným a silnějším, než jste vy. Jak by člověk dokázal sílu, kdyby byl ostrý na vlastní matku? S vlastní matkou se pere ten, kdo nemá sílu poprat se s lidmi mimo domov, v tomto světě.

Celá Ježíšova pozemská služba si mne získává o to více, že si za své nejbližší vybral tyto „Syny hromu“, i když zrovna v dnešním příběhu mají spíše ostudu. Jakoby v dnešním čase zmizela ta šíře povah, kterou Ježíš pojal do své družiny. Kolik je dnes v církvi mužů, kteří by se dovedli rozčílit pro Boží věc, kteří by řekli: Zde budeme stát, i kdybychom byli úplně sami, i kdybychom měli padnout? Kolik je v církvi mužů, o kterých by okolí říkalo: To jsou radikálové, to jsou náboženští fundamentalisti? Jsou takoví, ale je jich málo; v Ježíšově družině tvořili celou šestinu.

I když tedy obrázek, ve kterém jde stará matka prosit za své syny-bouřliváky, vypadá trapně, ve skutečnosti zde rodina Zebedeova spojuje všechny své síly. Jak známo, v orientě spočívá moc v rodině. Když se tam dostanete k moci, nevybíráte si ministry podle odbornosti — máte spoustu bratranců, které je třeba někam umístit — kvůli vaší mamince nebo tetě. Možná pak stát nefunguje úplně nejlépe — ale zároveň vás moci jen tak někdo nezbaví, protože všichni jste rodina. Když se spojí síla mužů, kteří jsou tak tvrdí, že ze své cesty prostě neuhnou a síla žen, které jsou tak měkké, že nedovedete odmítnout jejich prosbu — kdo může odolat? Tak funguje moc v orientu a má tuhý kořen.

Klan Zebedeovců se tedy hlásí o moc. Ale nezapomeňme, že se hlásí o moc v království, které ještě vůbec není vidět. Přeci jen, celou budoucnost svého rodu sází na Ježíše, kterému už teď jde o život, který nemá téměř žádné zbraně ani vojensky cvičené následovníky. To je docela velká víra! Asi jako kdyby dnes nějaká rodina svorně přemlouvala osmnáctiletého kluka, ať jde studovat na faráře, protože to bude brzy to nejprestižnější povolání. Nebo jako kdyby mladou Haničku přemlouvali, aby si pokud možno nějakého faráře namluvila, že tak rodina dosáhne cti a postavení. Stejně odvážné je v tuto chvíli směřovat všechny rodinné intriky směrem k moci v Ježíšově království, které tu ještě není. To je velká víra — a zvlášť u tak mocensky schopných lidí, kteří by se mohli zajistit třeba někde úplně jinde.

A tak si představuji, že Ježíš na žádost Zebedeovic rodiny odpovídá spíše pobaveně. Říká: Nevíte, oč žádáte. A kromě toho, udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž je připravil můj Otec. Prosba matky a jejích synů není zlá, je jen naivní.

Zato dále čteme: „Když to uslyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na oba bratry. Ale Ježíš si je zavolal…“ Jsou to spíš ostatní učedníci, kterým je co vysvětlovat. Protože zde se stalo něco podobného, jako v té židovské anekdotě: Dva žáci přijdou k rabínovi na kávu a jeho žena jim předloží talíř se dvěma koláči. Jeden je velký, jeden malý. Jeden žák řekne druhému: Vezmi si první. Druhý žák se tedy natáhne ke stolu a vezme si bez rozpaků ten větší koláč. První se rozhněvá a řekne: Jak sis mohl vzít ten větší koláč, když jsem ti řekl, ať si vezmeš první. A ten mu na to odpoví: -A který by sis vzal ty? -Samozřejmě ten menší? -No tak vidíš, ten teď máš, tak na co si stěžuješ.

Pokud ostatní učedníci chtěli místa hned vedle Ježíše, proč si o ně neřekli? Proč také nepřivedli své matky? A pokud je nechtěli — může jim být přece jedno, kdo je dostane. Ano, to je to hlavní, co chci říci v dnešním slovu: Kdo chce být v církvi první, ať to rovnou řekne. A kdo nechce, ať se nestará. O to stále jde v posledních nedělích, již od setkání s bohatým mladíkem. Ten přece také nepřímo řekl, že chce být dokonalý — jinak by totiž stačilo, že dodržuje přikázání. V podobenství o dělnících na vinici z minula zase jedni opravu dělali déle než druzí, za stejnou odměnu. Jedni tam skutečně byli od začátku — ale pokud nechtěli být, tak proč se dávali najímat?

Ve všem, co jsme dosud slyšeli, je vždy jedna věc stejná a jedna proměnlivá:

Stejné je, že kdo je pokřtěn stejným křtem a kdo pije z jeho kalicha, kdo uzavřel smlouvu s hospodářem, a tedy zachovává jeho přikázání, bude žít. Přeloženo do dnešní řeči: Choď pravidelně do kostela, vyhýbej se pověrám a cizím náboženstvím, odpočívej v neděli, cti rodiče. Neponižuj a nezraňuj druhé řečí, snaž se s každým smířit, pokud to jde — a ty buď ten první. Necizolož, nepomlouvej, nezáviď. A ovšem, moc si o sobě nemysli, protože za moc nestojíš — ale! Budiž, budeš žít. Vezměme, že Ježíš řekl i cizoložné ženě jen: Jdi a nehřeš více — i když i pro něj to nejspíš byla jen děvka — nicméně, život jí zachránil. Jdi a nehřeš a buď pěkně potichu. A to stačí.

Ale komu to nestačí a chce se stát velkým, buď služebníkem ostatních; a kdo chce být mezi všemi první, buď otrokem ostatních. I takoví dostávají Boží milost nezaslouženě a i za takové musel Kristus zemřít. Ovšem Boží milost lze přijmout nejen poníženě, jde to také důstojně a s hrdostí, už v tomto světě. Otázka je, zda člověk ví, do čeho jde, když chce být v církvi první. Ježíš říká — a jak jsem řekl, myslím, že trochu pobaveně — tedy Ježíš říká pobaveně synům Zebedeovým: Nevíte, oč žádáte.

Skutečná služba v církvi totiž není vidět. Asi jako u těch sluhů a otroků: Ty vidíte, jen když vám přinesou výsledky: Třeba jídlo na stůl nebo vyprané prádlo. A vám to možná ještě ani nechutná a na prádle najdete nějakou zapranou skrvnu — a vůbec si říkáte, že na té jejich práci zas tolik není. Snahu, dřinu, nesnáze otroků a služebníků neznáte — protože skuteční otroci a služebníci všech o své námaze nemluví, ani nemůžou.

Pokud se hodně pro církev, pro bližní, nadřete a skoro nikdo o tom neví, ani se o to nezajímá, pokud všichni berou nějak automaticky, že děláte, co děláte — pokud navrch už nemůžete bouchnout dveřmi, říci všem „kašlu na to“ a se svou službou přestat — pak gratuluji, pak jste bez vší pochyby velcí v Božím království a první ze všech.

Otázka je: Kdo by tohle dělal? Kdo by se namáhal navíc, byl sluhou všech, když do Božího království se nakonec dá vejít celkem lehce, byť tedy s čepicí v ruce, beze cti a hrdosti. Jenže, jsou také na světě lidé hrdí. Jsou na světě celé hrdé národy. Myslíte, že Boanerges, Synové hromu, by vešli do spásy s čepicí v ruce, s vědomím, že za nic nestojí? Ne. Vešla by tak do spásy jejich matka, tak pyšná na své syny, řekla by, že za nic nestojí? Ani ta ne. Pak by totiž spása byla jen pro lidi bez ambic, kteří si sami sebe neváží — a ano, je i pro ně. Ale nejen pro ně. A kdyby církev nepotřebovala také syny hromu, Ježíš by je nepovolal. A kdyby církev nebyla pro lidi, kteří chtějí být velcí, kteří chtějí být první — pak by Ježíš neřekl: „kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem“

Tak také Jakub první z apoštolů, umírá mečem krále Heroda a zanechává ve svém listě svůj hrdý testament: „Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích“ A Jan, zase umírá jako poslední z apoštolů a ve svém Zjevení zanechává tuto závěť: Já Jan, váš bratr, který má s vámi účast na Ježíšově soužení i kralování a vytrvalosti, dostal jsem se pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo na ostrov jménem Patmos. — Jan nám svá poslední slova zanechává jako zajatec, otrok. Matka Zebedeová měla proč být hrda na své syny.

Konec konců, žádná církev nemůže natrvalo obstát bez svých Boanerges. Jistě a zcela určitě se člověk v církvi může pouze vést, zůstat na tom, že jen chodí do kostela a dodržuje přikázání, jak je Ježíš vyložil. To stačí. Ale církev nemůže být jen z takových lidí, někdo musí také táhnout. A tak ta výzva, ta nabídka zůstává otevřená, zní každou neděli a dokud jsme živi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem.

Komu patří místa po Kristově levici a pravici, záhadou zůstává. Snad se myslí přímo ukřižování a ti dva lotři vedle Krista, kající a nekající. Snad jsou to Mojžíš a Elijáš z hory proměnění, za svého života skuteční otroci a služebníci všech. A snad ani není náhodou, že právě po této rozmluvě uzdraví Ježíš ty dva slepce po stranách cesty, které všichni okřikují — a když k nim Ježíš přijde, zrovna oni jsou, když se jich dotýká, po jeho pravici a levici — je jim v tu chvíli až tak blýzko. Uvidíme. Zůstává nabídka této neděle: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Amen

Modlitba po kázání: 
355
Ohlášení: 
199
Přímluvná modlitba: Hospodine, Ty jsi dobrý Pán a laskavý vládce, proto se na tebe s důvěrou obracíme. A prosíme Tě dnes zvláště za ty, kdo slouží v tvé církvi. Za všechny duchovní našeho kraje i celé naší církve, aby neumdlévali ve své práci, ale abys Ty obnovoval jejich síly a dával jsem stále nové poznání své moci, moudrosti i dobroty. Za všechny presbytery tě prosíme, abys jim dal moudrost ve všem jejich rozhodování, pokoj v srdci a vlídnost, vše, aby se o ně tvůj lid mohl opřít. Prosíme Tě za diakony církve a za všechny, kteří pečují o nemocné, staré, o sirotky a chudé. Daruj nám všem, Pane, pokoj v našich rodinách, dej, ať se nikdo z nás nemusí strachovat o živobití, dej nám všem sílu, abychom o tobě mohli věrohodně svědčit všem, kteří tě hledají. Chraň naše město od všech pohrom a naši zemi od všeho zmatku, vzpoury i útlaku. Dej, Pane, své církvi růst, dej, ať jsme svědky tvých vítězství ještě v našem čase. (tichá modlitba) Otče náš
Poslání: Koloským 1, 17–29/Zjevení Janovo 19,5–13
Požehnání: Budou jásat každý den v tvém jménu, pozvedá je tvoje spravedlnost, neboť ty jsi leskem jejich moci; tvou přízní se náš roh zvedá. Štít náš patří Hospodinu, náš král Svatému Izraele. Požehnej vás Všemohoucí…
378