Introitus: Žalm 24, 7–10
Pozdrav: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech! Amen Vítám vás, bratři a sestry, na bohoslužbách květné neděle.
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože Hospodine, králi slávy, náš Otče. Ty jsi učinil vše krásné, Ty jsi to vše dal nám. Bez našich přičinění a zásluh, bez toho, že bys nám něco dlužil, zahrnuješ nás v tento jarní čas tolikerou krásou. To vše se děje každý rok, ať jsme Ti věrní či nevěrní, děje se to všem, ať tě znají nebo neznají, ať t uctívají nebo tě urážejí. Děje se to vždy v tento čas a my se na to můžeme spolehnout; a spoléháme na to. Ale na tebe, který za to vše ručíš a to vše udržuješ, na tebe mnohdy nespoléháme, ale raději sami na sebe. Uprostřed vše darů, kterými nás v tento čas květů obklopuješ, můžeme před tebe přinést jen své ohavné skutky, slova i myšlenky. Ale za to Ti děkujeme nejvíce, že nás pro svého Syna, který na kříži trpěl sinalý a zohavený, že nás pro svého Syna přijímáš, že odnímáš naše viny, takže ani nevíme, kam zmizely. Prosíme tě, dej nám v tuto hodinu svého svatého Ducha, obleč nás v bílá roucha nevinnosti, abychom mohli vejít na věčnou slavnost tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, který s Tebou a s Duchem svatým kraluje ve slávě jako jeden Bůh na věky věků. Amen
1. čtení: Poslyšte slova písně lásky Krista Pána k církvi, jeho nevěstě: Píseň 2, 8–13
2. čtení: Matouš 21, 1–17

Komu je přes třicet, nebo kdo se rád přehrabuje v památečních šuplících, může doma objevit odznáček s Václavem Havlem. Bílé kolečko z nekvalitního plastu, o něco větší než desetikoruna. V zadu zavařený spínací špendlík pro upevnění, v předu ne zrovna kvalitní hnědě nebo modře tónovaná podobizna tehdy budoucího prezidenta. Byl ostatně všude — na plakátech ve výlohách, na ulicích; z plakátu se díval i na mnohé domácnosti té doby před dvaceti lety. Když se dělo něco veřejného — a tehdy se pořád něco dělo — určitě se tam o něm mluvilo. Velmi často v nějakém pochvalném, přejném žertu. Zpívaly se o něm písničky, později, už jako prezident jezdil po světě a sbíral ovace a ocenění — pro sebe a tím zároveň i pro nás. Ať žije Havel! Volala většina, zdálo se nám, že to volá snad celý svět. My jsme byli tehdy děti a volali jsme to taky — když jsme si o přestávkách ve škole hráli na to, co se kolem skutečně dělo, jak to tak děti dělají. Ať žije! Vlastně podobně jako tehdá v chrámu.

A ten odznáček, co jsem o něm mluvil, ten měli tehdy snad všichni, aspoň mi to tak tehdy přišlo. A tak asi za pět let jej většina uložila do toho šuplíku, kde teď jde najít, pokud jej rovnou nevyhodila. Člověk si doma pořádal věci, vzal do ruky ten odznáček a řekl si v běhu: Copak je tohle? A, to je tamto. Hmm, dám to do šuplíku. A na stěně už dávno visel jiný obrázek, krajinka, květinové zátiší, pohled na noční Paříž nebo co tak mají lidé doma na stěně pověšené.

Vzrušená doba revoluce ještě nebyla tak daleko, aby vešla do učebnic. Ale už byla dost daleko na to, aby vyprchalo opojení. Dost daleko na to, aby si člověk řekl: Jejda, co jsme to prováděli. Jako nějaké ráno po maturitním večírku, jenže za střízliva. Lidé se probrali a dobrali k různým přesvědčením. Jedni měli za to: Udělal málo, vůbec neskoncoval s minulostí, vlastně to žádná revoluce nebyla. Druzí zase: Vylil s vaničkou i dítě, rozbil spoustu toho, co dobře fungovalo. A ti třetí si říkali: Běda, běda, jeho doba je pryč. Odstavili ho, odpravili ho. A my jsme do něj vkládali tolik nadějí. Skoro jako na cestě do Getsemane učedníci říkají: „A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.“

A to ještě tento převrat svých cílů více méně dosáhl, buďme poctiví. Před ním přešly události, které znám už jen z vyprávění a dějepisu i já: Nadšení pro obranu republiky před Německou říší při mobilizaci v roce 1938 — s nadšením nastoupili muži ve zbrani do pevností, za pár dnů šli se svěšenou hlavou domů beze zbraní. Všeobecné nadšení ze závanu svobody v roce 1968 — a zase zklamání a domů se svěšenou hlavou. To dopadlo úplně špatně. Rok 1989 nakonec zas tak špatně nedopadl. A přesto za pár let neměli doma plakát s Václavem Havlem ani ti, kteří ho měli dál rádi, i jako prezidenta. Styděl se aspoň trochu každý za to opojení.

Nu, nám se možná zdají naše dějiny složité. Ale co teprve dějiny Izraele! Izraelci slavně vyšli z Egypta. Ale reptali a tak celá generace vymřela na poušti. Pak přišel Jozue a s ním nadšená generace dobyvatelů Svaté země. Ale už jejich děti za doby soudců zase odpadly k modlám. A přišel soudce, vysvobodil je, a pak se zase všechno vrátilo do starých kolejí. Pak měli krále, byli nadšení ze Saula — ale byla to od začátku špatná volba a nahradil ho spravedlivý David. Ale už za jeho vnuka se království rozpadlo. A pak pořád samí bezbožní králové, sem tam výjimečný reformátor přišel; a za jeho synů se zase všechno vrátilo zpátky. Až skončili Izraelci jako zajatci v Babylóně. Ale vrátili se odtamtud za padesát let, s nadšením znovu vystavěli Jeruzalém i chrám. A nakonec měli i vlastní nezávislé království jako dřív. Ale za chvilku jim začali kralovat strašní hrdlořezové, takže byli ještě rádi, že přišli Římané. Ale i za nich to nakonec nebylo nic moc — vzpomeňte, že k Ježíšovi přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. Pilát tehdy nechal zmasakrovat náboženskou pouť — to není zrovna maličkost. Ale co s tím? Izraelci byli v pasti: Žili v době obnoveného chrámu. V době, kdy se nad nimi Bůh prokazatelně smiloval, když je přivedl ze zajetí a nechal znovu zbudovat Město i Chrám. A jak přitom vypadala skutečnost?

A kolik bylo falešných mesiášů! Galilea třeba byla prý plná náboženských teroristů. A tak není divu, že se ke slovu dostali farizeové, kteří vlastně učili: Nejlépe, abychom se k sobě navzájem chovali podle Zákona. Co nechceš aby ti činili druzí, nečiň ty jim. A abychom se s nadějí dívali spíš k nebi než k událostem na zemi. A chrámu se zmocnili saduceové, kteří říkali: Ani s tou hlavou v oblacích nechoďte, žádné vzkříšení, andělé a podobné věci nejsou. Prostě dodržujte Zákon a pořádek a budeme všichni spokojení.

A nyní se objeví „prorok Ježíš z Nazareta v Galileji.“ Myslím, že velekněží a zákoníci se ptají spolu s námi: Kolik zklamání může člověk snést? Kolikrát se může pro něco naplno nadchnout a pak zase vychladnout? Není to snad jako s neštovicemi, se zarděnkami, se spalničkami? Člověk je prodělá jednou a pak už je tzv. imunní. Už se ho vícekrát nechytnou. A i u jiných nemocí je to tak, že si na ně člověk vytvoří protilátky, když je prodělá několikrát za sebou. Už se ho pak nechytnou, i když kolem lidmi lomcuje horečka. Nebo na včelí bodnutí si prý někteří včelaři vypěstují částečnou imunitu, už prý cítí to žihadlo daleko méně.

Jak si může Ježíš s lidmi takto zahrávat? Vždyť před vjezdem do Jeruzaléma sám ohlásil, že bude zabit. Odsouzen od starších, od morálních autorit, opuštěn všemi učedníky, ponížen a zabit pohany. Sám to ohlásil a ne jednou, ale třikrát. Ví to dopředu a přece uspořádá tuto lidovou slavnost, vůbec nebrání těm nadšeným ovacím. Ba jedná s farizeji a zákonníky se sebevědomím vítězů. Říká jim: Když budou oni mlčet, bude volat kamení. A říká jim, jak jsme dnes slyšeli: „Ovšem! Nikdy jste nečetli: ,Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu?“ Odvážím se hádat (a proto mě pro tuto chvíli neberte příliš vážně) odvážím se hádat, že se u těchto slov vítězoslavně smál. Proč ani trochu nebrání tomu nadšení, které za týden na Golgotě tak rychle ztuhne ve výraz hrůzy?

Říkají si ti velekněží a zákoníci: Co to ty děti říkají? Tohle snad ne! Už žádného dalšího mesiáše, už žádné další zklamání za pár dnů, tohle lidé nemají zapotřebí. Už raději jen klid, a aby věci nějak fungovaly. Jen nezadělávejme na zklamání a hořkost další generaci. Nelámejme další generaci hřbet! Kolik zklamání může člověk snést?

Jenže to je omyl. Neštovice dostanete možná jen jednou, chřipku ale můžete mít každý rok. Snad i některé včelaře žihadlo pálí pokaždé stejně. Zůstává jedno: Lidé propukají v nadšení stále znovu. I ti, které už celá společnost, všechny víry a náboženství, třeba i všichni přátelé, všichni lidé, zklamali. Ale nějaké nadšení se jich stejně zmocňuje. Třeba tajné. Třeba nadšení z pomsty. Když přichází nějaká pohroma, společenská, hospodářská, přírodní pohroma, lidí se také zmocňuje nadšení. Dodnes jsem nezapomněl na vltavská nábřeží v době tisícileté povodně. Nábřeží plná lidí s planoucíma očima, tak trochu nepřítomně se usmívajících. Na ty davy, které jakoby čekaly na nějaký pokyn, impuls, na něco velkého. Pohleďte jen, jak lidé dnes tancují kolem ekonomické krize, jaké je to vzrušení. Ale mnohem častěji se lidé nadchnou pro něco soukromého: Pro soukromou pomstu. Pro pořádek. S nadšením nadávají a svolávají kletby. Nebo se lidé nadchnou pro nějakou svou osobní neškodnou vášeň. Člověk nezůstává natrvalo úplně zklamaný, nezůstává opařený tak, že by nedokázal nic říci. Nadchne se brzy pro něco méně nápadného, méně viditelného.

Proto Ježíš dává opět za příklad děti. Ty jsou vlastně nadšené stále, protože mají stále co objevovat. Dokonce i nepříjemné věci prožívají s vervou, proto je asi tolik slyšet, když je něco bolí. Do všeho jdou s nadšením, i do nepříjemných věcí, protože jsou pro ně nové. Chtějí vědět, jak to dopadne. Ježíš říká: Ovšem, uvědomte si, že každý člověk v zásadě zůstává dítětem. I vy. V prazákladu člověka, už v nemluvněti a kojenci je nadšení. To tu vždy bude, kdyby to někdo chtěl potlačit, tak to snad bude volat i z kamení. A! A je proč být nadšen, protože se schyluje k vítězství nad hříchem, utrpením a smrtí, k vítězství Boha nad světem. Tak kdyby kolem tohoto nemělo být volání slávy a mávání větvemi, tak kolem čeho potom už?

Závěrem: Ano, bratři a sestry, až do smrti v každém z nás vězí to nemluvně, ten kojenec, který se do všeho vrhá s nadšením. To vám však neříkám jako povzbuzení, ale spíše jako napomenutí. Nemusím ve vás nadšení uměle vzbuzovat; my všichni lidé jsme v tom stejní. Dříve či později se pro něco nadchneme, tomu se nedá zabránit. Jde ale o to, pro co se nadchneme. A tak nám všem Písmo doporučuje nadšení květné neděle, nadšení z přicházejícího krále, Ježíše Krista. A to může být různé, však jsme si o těch různých druzích nadšení už říkali. Křesťan může být nadšen z toho, že víra pomáhá, mění srdce, že církev roste. Může být nadšen z živého společenství. Ale podobně oprávněně v něm může být i nadšení mučedníka, který vidí, jak se kolem něj zdánlivě vše hroutí. Ale on s tou jmenovanou dětskou vervou a zvědavostí vzdoruje. A říká si: Jak to asi dopadne? Zůstanu snad jediným křesťanem v tomto místě? Může to jít do nekonečna takto zle, nebo se to otočí.

Bratři a sestry, nemohu ani jedno ani druhé prohlásit za lepší. Nyní se nám docela vede, alespoň se mi tak zdá. Jako v dějinách, jak v samotném evangeliu se však květná neděle snadno změní v kalvárii. Ale také nemusí a zrovna tak může člověk prožít celý život v církvi, která jen roste a vzkvétá. To si nikdo nevybírá. A nevybírá si ani nadšení, se kterým každý ve skrytu přistupuje k životu jako dítě. Proto jsem řekl: Je to spíše napomenutí. My budeme vždy pro něco v skrytu nadšení, třeba o tom ani nebudeme vědět. Takže proč nakonec nebýt nadšen pro Krista a jeho církev. Když nás on omrzí, najdeme si něco jiného, něco jiného nás nadchne. Ovšem Kristus po velkém zklamání velkého pátku znovu v neděli vstává k radosti bez konce. Žádná jiná věc, pro kterou bychom se místo něj nadchli, po zklamání k životu natrvalo povstat nemůže. Pamatujme na ty děti, že v nás je to samé. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, Beránku obětovaný a vítězný, voláme k tobě v prosbách za letošní svátky tvého vítězství, za velikonoce. Dej, ať jsou všude v tvé církvi slaveny důstojně, obleč moudrost a důstojnost všechny, které jsi povolal ve své církvi za pastýře. Dej, Pane, ať tvé hrdinství na kříži a tvé slavné vítězství velikonoční neděle osloví v letošním všechny ty, které jsi vyvolil k životu, kteří jsou však stále skryti našim očím a daleko od tvé svaté církve. Přiveď k nám nové bratry a sestry, abychom se zaradovali, nabyli odvahy, vzdávali Ti chválu a s radostí a nadšením Ti sloužili. Spoj nás všechny ještě pevněji dohromady, drž od nás daleko všechny spory, rozbroje a nepřátelství. Prosíme Tě, přiveď k nám opět všechny naše nemocné, stejně tak tě ale prosíme, abys přivedl nás k nim a aby poznali, jak mnoho nám na nich záleží. Dej Pane, abychom byli hodni tvých svatých tajemství. Voláme společně k Otci slovy, která jsi nás Ty sám naučil: Otče náš…
Poslání: 1 Tesalonitským 5, 1–11
Požehnání: Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. Prosím, Hospodine, pomoz! Prosím, Hospodine, dopřej zdaru! Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu. Žehnáme vám z Hospodinova domu. Hospodin je Bůh, dává nám světlo. Slavte svátek ratolestí, k rohům oltáře se ubírejte.