Introitus: Žalm 92, 1–9
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 13. neděle po sv. Trojici.
92
Vstupní modlitba: Žalm 90
1. čtení: 2 Paralipomenon 30, 1–12
373
2. čtení: Matouš 21, 18–22

Naším běžným způsoben řečeno: Na začátku dnešního příběhu je to Ježíš, kdo měl hlad a tak uvěřil, že na fíku, který má listí, najde i plody. Příběh se odehrává před velikonocemi, někdy v březnu. Fíky však dozrávají koncem května až v červnu.

Ježíš měl ovšem hlad. A fíky se nakonec dají jíst i nezralé. A, co je hlavní: Fík nasazuje plody společně s listy. Když má listy, obvykle to značí, že už má i nějaké plody. Skutečně by bylo nezvyklé, kdyby v tu dobu fík už nějaké plody měl. Ale když máte hlad a z dálky to vypadá, že na stromu plody budou, chce se vám věřit, že je to nějaká výjimka. Že tam plody najdete. Někdy se přece přeci jen výjimečně stává, že ovoce dozraje třeba o měsíc dřív, když je teplý rok. Když máte hlad, chce se vám tomu věřit.

Kdybychom měli říci, co se stalo, našimi obvyklými slovy, řekli bychom: Ježíš uvěřil, že najde v březnu fíky – protože viděl na stromě listí – a zklamal se. Čemu věřil, bylo to jinak. A tedy vidíme, že když Ježíš mluví o víře, nemyslí tím, že si člověk prostě jen něco hodně přeje. Nemyslí tím, že si člověk hodně přeje něco nepravděpodobného.

Ježíš řekne tomu stromu: „Ať se na tobě na věky neurodí ovoce!“ A to už se stane. Dává smysl, aby tam ten strom už nebyl. Protože příští rok tu zase může jít někdo lačný ovoce – co příští rok, třeba už za hodinu – a ten strom ho zase ošálí. Je to podobné, jako když Zákon nařizuje zabít trkavé dobytče.

Lidem můžete dát ještě šanci. Ale proč být k tomu všemu zklamaný ještě z přírody? Ano, lidé, když ještě nedozrál jejich čas, když ještě nedospěli k plodům, předstírají. Předstírají, že něco jsou – ale plody vydat nedovedou. Lidé však mají rozum, srdce. Lidé se někdy dovedou změnit. A tak je jim třeba dát šanci. Ale strom nemá rozum ani srdce. Není k ničemu mu něco vysvětlovat. Není čas párat se se stromem, protože je až moc práce, až moc náročné práce s nejistým výsledkem s lidmi. Strom ať raději uschne a na jeho místo ať je vysazen jiný.

Ano, ten strom je obrazem člověka. Člověka, u kterého si, jak se lidově říká, naběhnete. Člověka, který předstírá, co není. Nemyslím tím neškodné chvástání, které každý prohlédne. Mám na mysli člověka, který předstírá tak dobře, že to z větší dálky nepoznáte. Že to poznáte, až když už jste docela blízko. Až když už hledáte plody.

Už do dětských let se s tím setkáváme u druhých – nebo jsme někdy byli takoví sami: Jsou už odrostlejší děti, které se tváří neohroženě, rodičům odsekávají. Ale když by se na ně jejich vrstevníci chtěli spolehnout, když si jejich vlastní rodiče řeknou: Už se jen tak něčeho nebojí, už snese odloučení – tu najednou propadnou pláči. A najednou mají všichni větší starost, než kdyby před tím tak dobře nepředstírali.

Patrnější je však věc v dospívání: Řekl bych skoro, možná trochu přehnaně, že čím větší dávají mladí na jevo odstup od rodiny, tím spíše je uvidíme doma ještě za deset let; to platí zvláště u mužů. A zase čím vyzývavější jsou dospívající ženy, tím těžší je pak pro ně navázat skutečně důvěrný, v pravém slova smyslu intimní životní vztah. Někdy příznačně jsou to právě ty tišší z dětí, kteří opouštějí hnízdo nenápadněji – ale za to nadobro, aniž by se zase dvakrát, třikrát vraceli.

A ovšem i ve středním věku zase narazíte na lidi, pro které nic není problém, vše se dá zařídit – skoro vám dají najevo, že jste nějaká trdla když si z jakéhokoliv problému děláte hlavu – u kterých pak zjistíte, pozdě, že jsou to jen řeči. Vyprávěl mi kamarád o jakémsi Čechu, kterého potkal v Anglii, který každému bodrými slovy sliboval, jak mu tam sežene práci. A nechtěl za to ani peníze, ani žádné protislužby. Z práce nikdy nic nebylo – tomu člověku prostě stačil ten dojem, který budí v druhých – že dovede všechno zařídit.

A abychom ani o stáří nepomlčeli: Zase bych řekl, že čím více mluví starší člověk s bodrým povzdechem nad pošetilostí mladých o své moudrosti, které v životě nabyl, tím spíše toho z života ještě stále moc nepochopil.

Mohli bychom se jalovým fíkům každého věku zasmát. Mohli bychom se zasmát sami sobě, protože mnohý z nás, možná většina z nás v nějakém věku pouze dovedně předstírala. Ale taková legrace to zase není. Když dovedně předstíráme, většinou se nám podaří někoho ošálit. Někdo si u nás opravdu naběhne. Někdo nám uvěří, někdo na nás vsadí:

Že jsme opravdu kluk, co se nám po boku na školním hřišti opravdu bude prát až do konce. Že jsme už velcí a můžeme zůstat sami doma. Že jsem chlap, který už stojí na vlastních nohou. Že jsem žena, která je připravena žít s mužem v důvěře. Že jsem člověk, který dovede něco zařídit a vytrhnout druhému trn z paty. Že jsem starší zkušený člověk a mým moudrům se dá důvěřovat a žít podle nich smysluplný život. Kdokoliv tomu může uvěřit a vsadit na to – a zničit si život.

Kletba, kterou Ježíš pronesl nad fíkovníkem, poletuje i nad každým, kdo dovedně předstírá, na co ještě – a zdůrazňuji ještě – nemá. Může se pak opravdu stát, že co uměl brzy předstírat, nedovede doopravdy už nikdy. Ovšem, člověk není strom a Bůh má nad ním větší slitování. U lidí je čas, kdy se dá něco dohnat, napravit, daleko delší – ale také není nekonečný.

Proč vlastně lidé předstírají, čím ještě nejsou? Skutečně proto, že jim chybí víra. Kdo věří, obrací se k věčnému Bohu. Kdo věří, věří, že mu patří věčnost. A tedy na to, aby se stal tím, čím chce být, má přeci jen dost času. Kdo nevěří, ten má času málo. A pokud se rychle nestane tím, kým by chtěl být, propadá panice: Takovým už nikdy nebudu, už mi utíká čas. Budu tedy jen předstírat.

Než uschl ten fíkovník, také to zabralo chvilku. Matouš píše hned – protože to bylo rychle, ale Marek nám přesněji popisuje, že byl suchý, když kolem něj šli až druhý den. A Ježíš mluví o víře, díky které ten falešný přelud fíků, ta planá naděje rychlého ukojení hladu, sešla skoro hned z cesty. Mluví dokonce o hoře – zdánlivě nepřekonatelné překážce, která (možná ne hned, ale přece) zmizí z cesty tomu, kdo věří. A zaplní moře, jinou zdánlivě nepřekonatelnou překážku. – Znáte to: Za devaterými horami a devaterými moři… – U uschlého fíku, který jen předstíral a nic z toho nebylo, mluví o tom, co vede k plodům, k výsledkům: Víra.

Víru člověk potřebuje, aby věřil, že má čas: Když věří, je před ním věčnost a setkání s věčným Bohem, takže se toho ještě může hodně udát. Potřebuje víru, aby věřil, že je vše možné – časem, ale přece možné. Protože Bohu není nic nemožné. Potřebuje víru v Boha Věčného a všemohoucího, aby mohl zrát. Aby se mohl stát tím, kým chce být. Aby získal schopnosti a vlastnosti, které chce mít. Aby se konečně i dočkal i radosti z věcí, které chce mít.

A tak, evangelium, které vidím v dnešním příběhu, zní takto: Kdo má důvěru v Boží nekonečnou dobrotu navzdory tomuto padlému světu, kdo věří v těla z mrtvých vzkříšení a život věčný skrze Krista Pána, ten se může i v dospělosti měnit, ten se může i ke stáru dobrat toho, co vždy jen předstíral. Musí se však modlit. Musí si říci: Bůh má moc i čas. Budu jej denně prosit a nakonec dosáhnu svého – jak je to v mnoha podobenstvích, tlučte a bude vám otevřeno.

I kdyby byl člověk těžce nemocný nebo v zoufalé situaci – a tehdy je nesmírně těžké se nepřestat modlit – může to, co teď nelze, odložit, když je mu těžko věřit, že by věc dostal hned. A modlit se za to, čemu věřit může, že dostane. Ježíš také neprosil, aby fík zázračně obrostl plody – když ho tento zklamal. Prostě si počkal do května, protože když byl vzkříšen a zjevoval se svým učedníkům, právě tehdy fíky dozrávaly. A tak ani mi nepochybujme o ničem, že to budeme mít.

(Stěží sami sebe přesvědčíme, že nám třeba doroste ruka, když jsme jednorucí – ani Ježíš nekonal uzdravení tohoto druhu.) Něco můžeme s důvěrou odložit na věčnost, vždyť se modlíme: Přijď království tvé. Ale u mnoha, přemnoha věcí, můžeme prosit už teď – a skutečně dostaneme.

Nejvíce u těch věcí, kde se zatím jen chvástáme, předstíráme a přitom jsme věci ještě nedorostli. A znovu říkám – ještě. Člověk se i v dospělosti, skrz modlitbu a malé kroky, činěné v plné důvěře v Boha, může měnit k takové podobě, jakou by si sám přál.

Modlitba po kázání: Pane Ježíši Kriste, dej nám více víry, abychom neustávali v modlitbách a dočkali se naplnění našich proseb u Nebeského Otce. Amen
440
Ohlášení: 
442
Přímluvná modlitba: Podle příkazu Krista Pána se na Tebe s důvěrou obracíme, nebeský Otče. A prosíme Tě za všechny, kdo v Tebe věří, za sebe i všechny lidi. Probuď, Pane, všechny, kdo žijí ve lži a staví se lepšími, než jsou. Dej, ať se jako děti pokoří a hledají sílu k růstu v tobě. Prosíme za všechny, kdo se připravují na službu v církvi, za začínající duchovní i za ty, kdo již léta slouží. Dej jim hrdost tváří tvář posměvačům a pokoru před tvými nepatrnými. Prosíme za rodiny, ať v nich vládne úcta k rodičům, pevnost i vlídnost k dětem, láska a svornost mezi manželi. Prosíme za nemocné, abys jim dal okřát, ať najdou pokoj v tobě. Prosíme za všechny, kdo vedou zápas sami se sebou, dej ať v tobě denně vítězí a sílí. Prosíme za naši zemi, aby v ní denně ustupovala zpupnost, vzpurnost a hněv a aby lidé slyšeli tvé slovo. V tichých modlitbách ti svěřujeme své blízké i sami sebe … A modlíme se k Tobě, jak nás tvůj Syn naučil: Otče náš… Amen
Poslání: Efezským 6, 10–18
Požehnání: Moje oko shlíží na ty, kdo proti mně sočí, moje uši slyší o zlovolných útočnících. Spravedlivý roste jako palma, rozrůstá se jako libanónský cedr. Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není! Požehnej vás Všemohoucí… Amen
333