Introitus: Žalm 87
Pozdrav: 
411
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Izajáš 55, 10–56,8
368
2. čtení: Matouš 21,42–22,14

Milost, za kterou není nikdo vděčný, není už milost. Slovo milost znamená v Písmu přesně to samé, co dnes v novinách: Někdo spáchá zločin, je po právu odsouzen a sedí ve vězení. Ale pak dostane milost. Že ho pustili neznamená, že nic neprovedl. Že se znovu otevřel jeho soudní proces a ukázalo se, že za nic nemůže. Ne. Byl to skutečný zločinec – ale dostal milost.

A taková milost je skutečně „kamenem úrazu“. Něčím, co před námi skutečně trčí, o co si ukopneme palec a máme zlost. Čteme „Když slyšeli velekněží a farizeové tato podobenství, poznali, že mluví o nich.“ A dostali zlost. Ježíš mluví o jiném národu, kterému bude dáno Boží království. Velekněží a farizeové věděli, co jsou národy kolem nich zač.

Měli Boží království dostat Římané? Národ, jehož heslem bylo: Chléb a hry! Lidé, kteří se chodili dívat, jak lvi vlci a medvědi žerou lidi, kteří se chodili dívat, jak se navzájem různými divnými způsoby navzájem zabíjejí zajatci – galdiátoři, mající jedinou volbu: zabij nebo duď zabit. Na tohle se chodili dívat s manželkami a s dětmi. Smáli se u toho a dobře se bavili. Těm patří království Boží? A ano, nakonec ho skutečně měli.

A nebo se to království mělo dát Řekům, pro které byl svobodný jen ten, kdo měl otroka, pro které byl člověk jen ten, kdo stál na krku jinému člověku? Nebo egypťanům, kteří uctívali vycpané kočky a zabývali se všemi možnými kouzly a čarami? Nebo Sidoňanům, kramářům, kteří by prodali vlastní matku? Který z národů by měl dostat Boží království místo Izraele? A přece, ti všichni ho dostali. Když se podíváme na dnešní Sýrii, Egypt, Řecko – tak se tam děje jen zlomek zlého z toho, co se tam dělo ve starověku. A přece oni dostali kázáním apoštolů to království. Ne všichni – ale dostali.

To podobenství o zavrženém kameni i o bezdomovcích, pozvaných na svatbu místo přátel znamená jedno: Když lepší nechtějí, Bůh klidně pozve horší. Skutečně horší – a pak už si je nějak přebere.

Když jsem si četl zhruba sto let staré komentáře k tomuto místu, nevycházel jsem z údivu. Skoro všechni vykladači, kteří měli na jíných místech ústa plná zbožnosti a vroucí lásky, jako by si nad tím místem mnuli ruce. Jako by zlomyslně radovali: Bůh zavrhl Židy! A dobře jim tak. A místo nich jsme všechno to dobré dostali my a už to tak bude navždycky, už se to nikdy nezmění.

Byli to zrovna všechno Angličané. Baptisté, presbyteriáni, anglikáni. Psali v době, kdy jejich země ovládala polovinu světa, kdy se právě od nich víra šířila mezi Zuly, Yoruby, Šony, Číňany a mnohé jiné barbarské národy. Jen za pár desítek let se britská říše začala hroutit a dnes to vypadá, že už nikdy nepovstane. Baptisté a presbyteriáni dnes už v Británii skoro nejsou, anglikáni nejspíš brzo nebudou. Z kostelů se stávají mešity. V zemi, která kdysi učila právu národy celého světa, dnes už místy platí divošké právo šaría. A podle všeho, jediní křesťané v Británii budou brzy právě jen ti Zulové, Yorubové, Šonové nebo Číňani, přistěhovalí divoši. Lidé velmi primitivní kultury – ale co na plat. Nelze si než přiznat, co přímo bije do očí: Dneska jsou v té zemi křesťany hlavně oni.

Celá velká Britská říše se zhroutila během deseti let, asi mezi roky 1950 až 1960. Zanikla ještě rychleji, než padl Jeruzalém, než byl zbořen chrám a Židé rozehnáni do celého světa. Kdo řekne, že Bůh nemá moc? Deset let stačí a největší říše je v trosách.

Ať se tedy nikdo neraduje nad pádem Židů. Dobře to místo vykládali reformátoři, když říkali: Když vidíme pád vyvoleného národa, tím spíš bychom se měli lekat toho, abychom nedopadli stejně. A právě, můžeme si říkat podobně jako ti velekněží a starší tehdy: Koho by si Bůh vybral místo nás? My jsme přece ti mírní, ti vychovaní, ti rozumní. My přece velmi hluboce rozumíme všem různým stránkám Písma, dovedeme o tom všem přemýšlet. A asi i máme pravdu, že jsme lepší! To je právě to důležité, že asi i máme pravdu.

I velekněží a farizeové si mysleli, že jsou lepší než Římané, Egypťané a Řekové. A měli pravdu. Ale protože nenesli ovoce, které si Bůh přál, království jim skutečně bylo odňato a dostali je pohané. Farizeové si jistě říkali: To by to dopadlo! Jak by asi vypadala církev z těchto zkažených národů? A zase měli pravdu! Když si přečtete některé z epištol, zjistíte, na co všechno si apoštolové v první církvi stěžují. První církev vznikla z větší části ze spodiny pohanské společnosti – ne z těch relativně lepších lidí, ale ještě z těch horších. A podle toho vypadala. Kdybychom přišli to tehdejších sborů církve, troufám si hádat, že bychom byli spíš zoufalí. Že bychom tam ani nechtěli chodit. Jen proto, že apoštolové byli plní víry, lásky a naděje, mluvili o prvních sborech tak hezky. Ale, byl to sestup – a přece, jejich bylo království nebeské, ne tehdejších židů z Jeruzaléma.

Dnes, řekněme si to upřímně, křesťanství téměř zmizelo z Evropy. Už ne jen u nás, ale i ve spoustě zemí na západ od nás vypadáte divně, když chodíte do kostela. Ale na východ od nás jsou kostely plné jako snad nikdy. Ano, málokdo by tam chtěl žít. Poměry jsou tam drsnější a lidé s nimi. Řemeslo tam má horší úroveň, jak si pobaveně všímáme. Úřady jsou tam svévolnější. A víra – nezřídka povrchnější. Nehodí se křesťanství spíše pro naši zemi? Vždyť i mnozí cizinci, kteří k nám přijíždějí, říkají: Zde jsou lidé zdvořilejší, jemnější. Více dbalí zákonů, více rozvážní a mírní v jednání. Nehodí se křesťanství spíš k nám? Hodí. To je právě to, že hodí. Až na to, že u nás až na nepatrnou hrstku zmizelo, kdežto jinde jsou právě ty plné kostely. A to se, ať se nikdo nenechá mýlit, právě to se počítá.

A podobně je to se samotnou evangelickou vírou. Není lepší, než víra katolická, plná mnoha příliš lidských představ a pravidel? Jistě je lepší – kdybychom si to nemysleli, neseděli bychom tu dnes. Není lepší, než různé malé blouznivé církve, rovněž plné příliš lidských představ a tvrdých pravidel? Jistě že je lepší. A přece dnes právě ona kostely neplní. Až na drobné výjimky. Země s největším podílem reformovaných evagelíků, kalvinistů, je původně lidožroutský ostrov Tuvalu. Členem reformované církve je tam 97 procent obyvatel, víra ovládá veškěré dění tropického ostrova. Možná ani tam by se nám nelíbilo. Možná bychom u nás dělali vše více do hloubky, s většími ohledy na člověka, více kulturně. Jenže není s kým. Ve sboru je nás kolem třiceti. Na rozdíl od Tuvalů, nemáme ani malý ostrov, který by se Bohu toužil podřídit a radovat se z něj.

Co jsme dnes slyšeli, už se stalo. Už se právě nám stalo. Bůh se odvrátil od Evropy, od této země, i od církve, která pravdu poznala v celých dějinách nejlépe. Stalo se tak proto, že ti původně pozvaní – Evropané, kdysi duchovně velmi vyspělí Češi, staří evangelíci – ve své většině přestali vydávat ovoce. Co je to ovoce? Prostá radost, že si mě Bůh vybral. Že jsem byl po právu odsouzen, ale trest nepřišel – naopak, byl jsem posazen k Božímu stolu. Měli být naši předkové i současníci, máme i my být prostě rádi, že to s námi dobře dopadlo. Rádi se modlit, rádi, z vlastní chuti, číst Písmo, rádi zpívat, to bych skoro nejvíc zdůraznil.

Ale Evropané svou kdysi obrovskou moc připsali vlastní kultuře, co hůře, vlastní rase. Většina evangelíků připsala své poznání vlastní svobodomyslnosti a vlastnímu rozumu – a jejich rozumářství je pak přivedlo ke skáze a skoro k vyhynutí.

Bratři a sestry, řekl bych, že i když jsou dnešní Ježíšova slova z těch nejtvrdších vůbec, pro nás jsou vlastně radostná. Řekl bych, že my, malá církev zde a v okolních městech českého severu, my, kteří nemáme moc na chlubení, třeba můžeme být tím národem, který teď dostává to království, i v této Bohem zatím zavržené zemi. Národem, který snad i ponese ovoce. Pavel nám říká, co je to ovoce:

Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit. Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému.

Opravdu se snažme nést toto ovoce. Jsou horší než my, jistě. Ale právě ti dostanou království místo nás, pokud ovoce neponeseme.

A pak jsou i lepší. Podívejme se, co se děje ve světě a vezměme rozum do hrsti. Bůh již shromáždil Izrael zpět do jeho země a ještě ho shromažďuje. Jim, Židům, především patří Boží zaslíbení. Dějiny tedy pomalu končí, protože právě o tom mluvili proroci. Vejďeme dřív, než se obrátí celý Izrael a nastane konec času. Čas je blízko.

Modlitba po kázání: 
339, 1–4
Ohlášení: 
339, 5–8
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Římanům 11, 25–39
Požehnání: A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen
417