Introitus: Žalm 72, 1–14
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na boslužbách 4. neděle v pústu.
72, 1–5
Vstupní modlitba: Hospodine, ty jsi všechno učinil krásně a v pravý čas, všemu dáváš pravou míru. Prosíme Tě, už nás v tomto čase svým Duchem uměřenosti; dej, ať ve všem najdeme pravou míru, ať nejsme otroky svých sklonů a slabostí, ať neprahneme po přízni lidí. Ale ukaž nám dobré cíle a dej nám vytrvalost a sílu jich dosáhnout, skrze Krista, našeho Pána. Amen
1. čtení: Leviticus 19, 11–18
209, 1–3
2. čtení: Matouš 22, 15–22

Jsi spravedlivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka. Zní to jako pochvala. Ale člověk si musí dávat pozor, aby nebyl něčím jen proto, že ho za to lidé chválí. Je celkem známá věc, že nemá valného smyslu pohledné ženě říkat, že je pohledná: Zatím jí to v životě řekl každý, kdo jí potkal. Celkem přirozeně chce mít i nějaké jiné přednosti, které stojí za povšimnutí. Podobně tomu, kdo se dobře učí, třeba dobře počítá nebo toho hodně přečetl, se časem zají slyšet, že je chytrý kluk.

Člověk si musí vybrat, co by chtěl umět, co by chtěl dělat – potom je lidská chvála vítaným povzbuzením v úsilí. Znamením, že se mi daří. Není dobré udělat to obráceně: Být něčím jen proto, že mne za to lidé chválí. A být jenom tím, za co mě lidé chválí. To by znamenalo, že druzí lidé vybrali, čím mám být. Na co se jim hodím.

Ježíš sám nikdy neřekl, že se na nikoho neohlíží. Už jen proto, že každý člověk odněkud pochází, od někoho se naučil mluvit, někdo ho vychoval. I když řekl „kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka“, přece víme, že se ještě z kříže staral o to, aby se Jan ujal jeho matky. A i když mnohdy lidi překvapil tím, nedělalo mu potíž ani opakovat, co lidé řekli už před ním, jako třeba „jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi“ nebo „Miluj Hospodina, Boha svého a Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ Nebyl první, kdo to řekl, ale nedělalo mu potíž zopakovat, na čem se již tehdy mnoho lidí shodlo.

Ježíš neřekl ani, že nebere ohled na postavení člověka. Uznával autority své doby, vždyť třeba malomocnému řekl: Jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který Mojžíš přikázal — jim na svědectví. Kázal v synagogách a v chrámu, jak bylo zvykem a jak bylo určeno. A svým učedníkům řekl: „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte“.

Farizeové chtějí Ježíše chytit na jednu z těch chval: Aby se buď stal lidovým mluvčím, který nadává na vládu. To je skoro spolehlivý způsob, jak být blízko lidem skoro vždy. Přijďte někam a nadávejte na poslance – na všechny poslance – a lidé vám budou přikyvovat. Pokud podniknete víc, můžete se i proslavit. Ostatně, po většinu dějin, pokud vás nahánělo dost biřiců či četníků, stali jste se legendou. Zbojníkem, který bohatým bere a chudým dává. A stačilo na to brát bohatým, chudým jste toho ani moc dát nemuseli. Ovšem končívalo to šibenicí. Pokud by Ježíš jako známá osoba řekl: Neodvádět daně, skončil by do pár dnů na kříži. Ostatně proti němu v obžalobě použili, že brání odvádět císaři daně. Být hlasem nespokojenosti je dvousečné. Ještě před pár lety, když byste založili nějaké prostestní hnutí, by o vás noviny psaly jako o novém hlasu ve společnosti, svěžím větru na politické scéně. Jako o hnutí, které vyrostlo zezdola. Dnes ty samé noviny napíší o nebezpečném hlasu nenávisti, antisystémovém hnutí, o společenské spodině. Že jste proti samo o sobě neznamená nic. Nebo, znamená to jedno: Nemáte smířlivou povahu, baví vás se hádat. To je pro život spíše nevýhoda, člověk to musí spíš krotit. Ale ve chvíli, kdy se děje něco zlého a všichni kývají je to ale k nezaplacení.

A nebo farizeové chtějí, aby byl Ježíš konstruktivní, státotvorný. Může být mužem v obleku, odborníkem, který v televizi vysvětluje: „Lidi, vy nic nechápete, nemáte dost informací, daň se císaři musí platit z kompikovaných ekonomických a politických důvodů.“ A je pravda, že o většině věcí víme málo a je dobře, že jsou lidé, kteří znají svůj obor do hloubky. Ale člověk také bývá zavázán svému oboru. Když se naučíte plynně mluvit japonsky, ztrávíte deset let v Japonsku, těžko na něj budete nadávat; i divné věci v té zemi vám budou dávat smysl. Konec konců, živí vás, že jste expert na Japonsko. A o Římu platilo to samé – jeho dějiny, právní řád i organizace byly úctyhodné a konec konců, pro šikovné lidi se v Římském státě místo našlo. Pokud zajišťujete fungování nějaké věci, začíná pro vás platit ono známé přísloví: Kapři si sami rybník nevypustěj.

„Ukažte mi peníz daně!“, odpovídá Ježíš na obě pokušení. „Čí je tento obraz a nápis?“, ptá se Ježíš. „Císařův.“ Právě proto, že na penízi byl obraz a nápis císařův, zbožnění člověka, nesměla se s ním platit chrámová daň. Proto byly v chrámu oni pěnězoměnci, kteří měnili denáry za vhodnější měnu. Pro všední platby se ale denár používal.

A v tom je odpověď: Císaři je člověk zavázán natolik, nakolik ho potřebuje. Pořebuje jeho denár, člověk potřebuje stát, aby se zaručil za pravost peněz. Dnes, kdy jsou peníze z papíru a nemají sami o sobě žádnou hodnotu, ale stojí vyloženě na záruce státu, to platí ještě více. Člověk dluží státu i společnosti přesně tolik, kolik od nich potřebuje.

Člověk sám si především nezajistí fyzické bezpečí. Už první lidé žili v tlupách, aby se bránili před dravou zvěří a jinými lidmi. A chce-li být člověk v tlupě, musí být tlupě něčemu užitečný. A musí ovšem dělat to, co si tlupa představuje. Nechce-li, potřebuje stát, který je silnější, než každá tlupa. Tlupa také nejspíše nepostaví silnici nebo elektrárnu. Tlupa také není dost velká, aby si mohla dovolit nechat někhoto pět let studovat na doktora, každá ruka je potřeba. A šance, že se mezi třiceti-čtyřiceti lidmi najde někdo dost chytrý na to, aby byl takový odborník, není zas tak velká. Na to je potřeba širší společnost.

Ale od společnosti, natož do státu, nemůže člověk čekat, že mu bude udávat směr. Že mu společenský časopis, rozhlas nebo televize řeknou, co je správné. To má člověk čekat od Boha. Možná tak ještě od svých třiceti, čtyřiceti nejbližších. Stejně tak nemůže člověk od společnosti, natož pak od státu, čekat uznání. To má člověk hledat u Boha, když shledává, že jeho slova i jednání se kryjí s tím, co Bůh žádá ve svém slovu. A něco je i na tom, jak si člověk stojí u třiceti, čtyřiceti svých nejbližších. Zůstává tedy, že vládci, státu, dlužíme přesně tolik, kolik od něj potřebujeme, co sami zvládnout nemůžeme: Bezpečí a řízení složitejších věcí. Netřeba stát milovat, netřeba milovat společnost, protože nám to nejsou sto vrátit. Třeba milovat Boha, u něj hledat poznání, čest i odměnu. Amen

Modlitba po kázání: 
244, 1–4
Ohlášení: 
244, 5–8
Přímluvná modlitba: Bože Hospodine, v duvěře Tě prosíme za toto město, abys přinášel pokoj mezi sousedy a žehnal každému dobrému dílu. Prosíme Tě za bezpečnost celé země, prosíme Tě, ať vládne spravedlnost. Prosíme Tě za všechny, kdo stojí ve službě a starají se o naše bezpečí, abys je chránil a dal jim zdatnost, prosíme za všechny, kdo pečují o zraněné a nemocné, strace a sirotky, abys jim dal důvtip a vytrvalost. Prosíme za všechny, kdo jsou osamělí, aby zakusili Tvou blízkost a nalezli domov v Tvé církvi. Prosíme Tě za příznivé podnebí v tomto roce a dostatek úrod, chraň nás všechny od nouze, vysvoboď všechny, kdou jsou v zajetí bídy a dluhů. Dej nám všem rozumnost tam, kde nám schází a vyslyš nás, když k Tobě voláme: Otče náš…
Poslání: 1 Timoteovi 2, 1–6
Požehnání: Země bude oplývat obilím, jež se bude vlnit i po vrcholech hor, jeho klasy budou jako libanónské cedry, obyvatelé měst pokvetou jak bylina země. Jeho jméno bude věčné, dokud potrvá slunce, poroste jeho jméno. Budou si jím žehnat, všechny národy ho budou blahoslavit. Požehnej vás Všemohoucí…
72,7