Introitus: Žalm 45
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 20. neděle po Trojici.
110
Vstupní modlitba: Hospodine, Bože zástupů, ty přebýváš na místě neskonalé krásy, obklopen svými nebeskými služebníky. Shromáždili jsme se před tvůj svatý trůn plní chyb a selhání. Ze světa, ve kterém je radost jen na okamžik. A přece jsme poznali, že základem každé naší radosti jsi ty. Prosíme Tě tedy o nápravu: Skrze krev svého Syna proměň svým Duchem naše srdce, aby i tělo nabylo nové síly. Přijď mezi nás nyní v moci. A přijď již brzy ke dni soudu a vykoupení. Dej nám dnes sílu bojovat na tomto světě, abychom se s Tebou radovali v novém zemi a na nové zemi, bez konce, skrze Krista, našeho Pána. Amen
1. čtení: Jeremjáš 31, 10–20
498
2. čtení: Matouš 22, 23–40

Saduceové byli většinou vysoce postavení duchovní. A překvapuje, že se duchovní ptají dost necudně. Opírají svůj dotaz o velmi intimní, hluboké a důvěrné pocity člověka. O pocity, o kterých člověk běžně na veřejném místě nemluví.

Mluví vlastně o hluboce ponižujícím pocitu, který člověk má, když ví, že někdo jiný hladil a líbal jeho ženu a dále. Stejně bolestné je takové vědomí i pro ženu. Člověka to zasahuje právě tam, kde naopak očekával tu největší důvěru a důstojnost. Jeho důvěra v druhého člověka, v každého, komu by říkal „ty“, dostává drsnou, mrzačící ránu. Proto Zákon, který se už ovšem v Ježíšově době neuplatňoval, přikazuje cizoložné zabít. Jenom smrt může zahladit, co se stalo. A saduceové tu věc vlastně staví obráceně: Když bude smrt zrušena, těch sedm mužů se probudí právě s tím pocitem, že jim někdo sahal na manželku. A ten jim zůstane už navěky.

Překvapuje mě, s jak těžkým kalibrem přicházejí zrovna kněží. Už na tom se ukazuje povaha těch, kteří měli tehdy chrám v držení. Nemohli to být lidé příliš duchovní, protože duchovní člověk má sklon o důvěrných a citových věcech mluvit zdrženlivě, nepřímo, protože zná jejich závažnost a posvátnost. Duchovní člověk, řekl bych, i se samotným slovem „láska“ spíše šetří. To slovo zavazuje. Kdežto saduceové tu vypálí s takovým příběhem úplně na přímo a ještě, hádám, si jej spíš vymysleli. Jsou tedy dost sprostí.

Sprostota však přeci jen někdy odhalí nějaký hluboký problém. Ten v myslích lidí, pokud jde o vzkříšení, sedí. A nevyřeší ho hned to, že si jen zopakujeme, co řekl Ježíš: „Po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé.“ Protože, jací jsou nebeští andělé?

Ale abychom nepředbíhali: Z ztěžka nám jde představit si svět bez protikladu muž-žena i bez jejich vzájemné přitažlivosti. Ne, že by to nešlo vůbec. Třeba když jde o to říci pravdu nebo zastat se pravdy: V takovou chvíli je vám jedno, zda ji řekne muž, nebo žena. Taková chvíle se dá představit. Ale představit si bez toho protikladu běžný život, jak běží den za dnem, to je obtížné.

Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Ani muž není celý člověk, ani žena. Některé vlastnosti a schopnosti chybí mužům, některé zase ženám. To člověka nutí hledat svůj protiklad, něco, co sám u sebe najít nemůže. Tak Bůh člověka již od počátku stvořil pro společenství. Zároveň, v protikladu k druhému pohlaví, si člověk lépe uvědomuje, kým je sám. Dojde mu, že myslí jinak, chová se jinak, malinko jiné věci ho těší a baví. Uvědomuje si: Tady jsou mé hranice a uvnitř nich jsem já. Bez toho protikladu by byl člověk trochu rozpitý, rozpuštěný. V naší době panuje sklon stírat rozdíly mezi mužem a ženou – u obou pohlaví ale návazně na to vzrůstá nejistota v chování. Co Bůh stvořil, dobře stvořil. Ježíš však jakoby svou odpovědí tento prospěšný a napínavý protiklad i přitažlivost rušil.

I když Ježíš neřekl, že po vzkříšení není muž ani žena. Řekl jen, že se nežení a nedávají, ale jsou jako nebeští andělé. Ale tady leží velká potíž: Jací jsou vlastně nebeští andělé?

Andělé se v Písmu vždy objevují jen krátce. Vyřídí, co mají uloženo a zase zmizí. Víme s jistotou, že mají krásný a mocný vzhled a schopnosti větší, než člověk, podivuhodné. Několik dalších věcí si můžeme s velkou jistotou domyslet: Andělé mají nějaké tělo. Jednak občas v Písmu berou něco do rukou, odvalují kámen od hrobu a podobně. Ale především, nějaké tělo mít musí, protože přicházejí a odcházejí – protože mohou být vždy jen na jednom místě. Kdyby neměli tělo, byli by všudypřítomní – a to je jenom Bůh. Andělé také nejsou vševědoucí. Kristus na jiném místě říká učedníkům, že andělé neznají čas konce světa. Vševědoucí je jen Bůh. I andělé se od Boha stále mohou něco dozvědět, mohou být překvapeni. I když jsou před Bohem už od věčnosti.

Jací jsou lidé po vzkříšení si nedovedeme představit jasně, protože jsme to nezažili. Ale přeci jen si to nějak představit dovedeme. Andělé od nás nejsou úplně zásadně odlišní. Proto je i v žalmu „jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu“. Proto občas v Písmu ani lidé nepoznávají, že jednají s andělem, místo s člověkem. Proto píše Pavel v listu Židům: „s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud — tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly“.

Andělského stavu tedy není třeba se bát jako by to bylo něco nám úplně neznámého, něco, co s životem zde vůbec nesouvisí.

Jeden důvod, proč se po vzkříšení lidé nežení a nevdávají, může být ten, že už nepotřebují znát své hranice. Nepotřebují, aby jim druhý člověk dával najevo obdiv nebo kritiku, nepotřebují se odlišovat od druhých, aby věděli, čím jsou. Víte přece, že v tomto světě právě lidé, kteří toho mnoho nedokázali, kteří si nejsou jistí sami sebou, potřebují hodně dávat najevo, že jsou bílí nebo že jsou Češi. Nebo že jsou z Prahy nebo že jsou z Brna nebo z Valašska a tak dále. Andělé stojí před Boží tváří, Bůh je stále s nimi a tak mají jasné své hranice. Jsou krásní, všichni jsou neopakovatelně krásní a mohou být kde chtějí a pak být zase hned někde jinde. Dovedou odvalit tunový kámen nebo zabít draka – jako ve Zjevení Janově. Andělé nemohou všechno, to může jen Bůh. Ale mohou všechno, co chtějí.

A za druhé, chtějí jen věci dobré, chtějí to, co chce Bůh. V všechna naše přání, kdybychom se dopátrali jejich nejhlubšího původu, do nás vložil sám Bůh. Ani tím se od andělů nelišíme. Na druhou stranu, se svými touhami si nevíme rady. Dáváme jim jiný smysl, něž původně měly, převlékáme je k nepoznání. Ale třeba i snad to nejhorší, co na světě je, touha druhé lidi trápit, různá šikana atd. je vlastně zvrhlá snaha být někomu druhému hodně blízko. Zlý šéf, který vás denně trápí, důstojník, který nelidsky prohání vojáky na vojně – ti vždy mají také chvíli, kdy vám chtějí promlouvat do duše, kdy vám chtějí říci, že to s vámi myslí dobře – i když nemyslí. I když jsou to zrůdy.

Andělé však jsou blízko toho, kdo je skutečně miluje. Vědí to. A vědí i, že to co dělají, je skutečně dobré. Andělé jsou poslušní a zároveň sami chtějí. Opět, ne že bychom tohle nikdy sami nezažili. Vždyť říkám, že se od andělů zas tolik nelišíme. Ale rozhodně to není vždy tak, že co je dobré, skutečně sami chceme. Mnohdy si dovedeme své povinnosti nějak osladit. Dobře i tak, ale to ještě není ráj.

Proč tedy nyní manželství i odlišnost pohlaví vůbec, mužnost i ženskost, velmi schvalujeme a doporučujeme? Zatímco po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají? Nejdříve stvořil Bůh jako muže a ženu. A to v tomto světě nepřestane být dobré a mít své kouzlo. To nám stále ukazuje, že potřebujeme druhé, že si nevystačíme s vlastním pohledem a názorem. Muži nevidí to, co ženy a ženy nevidí to, co muži. Potřebujeme se navzájem. Ale konečnou pravdu stejně nenajdeme ani v ženách, ani v mužích. Kdo se ožení nebo vdá, odhalí jisté tajemství. Ale když si od toho slibuje, že tím najde všechnu možnou pravdu a slast, tak bude snad ještě bezradnější než na začátku.

Bůh stvořil člověka na počátku jako muže a ženu. V samém základu lidství je, že člověk nemůže být sám. Ani andělé nejsou sami, ale vždy v celých sborech, pěveckých sborech. A nebo vojenských sborech – proto se bůh jmenuje Hospodin zástupů.A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ – to ovšem přichází až jako druhé. Dostali jsme úkol na světě – proto jsme k němu dostali i požehnání. Pokud lidé nemají vyšší úkoly, mají se ženit a vdávat a pracovat. Ale každý úkol, pokud v něm má být jaká radost, musí mít konec. Cíl, na který se těšíme. Práce nás těší, protože víme, že jednou přinese výsledek, bude hotová. Manželství má svůj cíl v intimitě. Muži se dělají lepší před ženami a ženy před muži, činí si trochu násilí – a je to tak dobře – za tím cílem, aby dosáhli na chvilku velké blízkosti.

Ale, je to všechno na chvilku. V časných věcech v tomto světě toužíme najít něco trvalého. A to není špatný přístup. V tomto světě se skutečně můžeme dotknout věčnosti jen na chvilku. I za každou prací přijde další práce. A žádná práce není bez chyby. Buddhismus, který je ve skutečnosti největším opakem křesťanství, říká: Nejlepší tedy bude, když člověk nebude nic chtít. Tedy, když bude bezpečně mrtvý. To vlastně si přáli saduceové, aby po zklamáních a křivárnách našeho života nebylo nic. Abychom teď z života měli co nejvíc a tak si ukrátili čekání na smrt.

Ale my milostí Boží víme, co je dobré v tomto světě: V přitažlivosti muže a ženy, i v práci, která konec konců nějak s manželství i bezmanželstvím vždy nějak souvisí, v tom všem se občas, na pár minut či hodin, dotýkáme věčnosti. Jakoby každý z nás, aspoň na chvilku, někdy byl kousek od ráje. A víme, že to je věc skutečná, že to není mámení.

Protože žijeme ještě na zemi, od nikoho nejde úplně čekat, že si dovede představit věčnou blaženost. Teď víme, co bychom chtěli právě teď. Když se splní naše přání, víme, že bychom chtěli něco víc – už přesně nedovedeme říci, co a jak.

Nicméně, ten stav, kdy jsou lidé jako nebeští andělé, je stav, kdy člověk ví, že je krásný, že je mocný a že co chce a co dělá, je dobré. A neříká to jen sám sobě, vědí a říkají to i druzí kolem něj a je to nad slunce jasné, protože to svou plnou přítomností dokazuje i Bůh.

A tak z dnešního čtení plyne vlastně velmi jednoduchá výzva: Věř, že Bůh pro tebe chystá dobré. Víc dobré, než si dosud zažil. To si ani nemůžeš představit – ale konec konců, už v tomto světě občas zažije člověk něco tak dobrého, že to ani neznal a nečekal. Možná ani ne každý člověk, ale někdo ano. A to dokazuje, že člověk je schopen zažít něco většího, než čekal. Bratři a sestry, víra se jistě dočká odměny! Amen

Modlitba po kázání: 
333
Ohlášení: 
523
Přímluvná modlitba: Ty jsi nás, Hospodine, stvořil, Ty také víš, co nám schází. Na Tebe se s důvěrou obracíme. Daruj nám, Pane, pokoj. Ať už žijeme čas radostný či krušný. Abychom na Tebe v bujnosti nezapomněli, ani abychom, zkroušeni a ubiti, ztratili soudnost a naději. Prosíme Tě za kazatele církve, ať se radují, když kážou slovo pravdy a když zachraňují duše; ať jsou lhostejní k slávě a uznání v tomto světě; ať jsou všichni, jako tví proroci. Za starší prosíme, aby byly jako pevné sloupy, jako kmeny s kořeny hluboko v zemi, se kterými čas nepohne. S důvěrou Tě prosíme, ať všichni v tomto společenství, kteří zakoušejí nepřátelství lidí, nemoc a těžkosti již dnes, již ve dnech, které hned přijdou, zažijí potěšení a dostanou sílu k dalšímu boji. Prosíme Tě, abys odměnil všechny, kteří dovedou těšit druhé lidi a abys ten dar dal více lidem. Požehnej nám, Pane, jako jsi doposud žehnal a vyslyš nás, když k Tobě voláme: Otče náš…
Poslání: 1 Janova 3, 1–3
Požehnání: Žalm 20
550