Introitus: Žalm 133
Pozdrav: Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce i od Ježíše Krista, Syna Otcova, v pravdě a lásce. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 21. neděle po Trojici.
482
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Leviticus 19, 9–18
67
2. čtení: Matouš 22, 34–40

Bratři a sestry, co jsme dnes slyšeli, slyšeli jsme už stokrát. A když člověk něco slyší často, mnohdy to už ani nevnímá. Proto čtěme pozorně.

Všimněme si, že farizeové Ježíše touto otázkou pokoušeli! Dokonce se smluvili, mysleli si, že mají geniální plán, jak Ježíše touto otázkou znemožnit.

Vždy, když Ježíšovi protivníci pokoušejí Ježíše, dávají mu otázku, na kterou se nedá odpoědět jednoduše. Máme dávat daň císaři – nebo nemáme? To bylo před nedávnem. Vždy, když Ježíše jeho nepřátelé pokoušejí, dávají mu otázku, na kterou se nedá odpovědět správně. Ta i ona odpověď znamená problém.

A stejně tak dnes: Otázka „které přikázání je největší“. Co čtete na začátku Desatera? „Bůh vyhlásil všechna tato přikázání“. Všechna! A všechna se tedy mají stejnou měrou dodržovat. A jak později říká apoštol Jakub: Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem. Vždyť ten, kdo řekl: Nezcizoložíš, řekl také: Nezabiješ. Jestliže necizoložíš, ale zabíjíš, přestupuješ zákon.

Každý, kdo by vypíchl jedno přikázání, staví se chytřejší, než Bůh. Hlavní je nevraždit, řekl by někdo. A teb zbytek, to o dni ocpočinku, o úctě k rodičům, o křivém svědectví atd., to tam dal Bůh jenom navíc. On to tam dal, ale já vím, že by to tam vlastně být nemuselo. Protože – protože jsem chytřejší, než Bůh. Bratři a sestry, buďme i my ostražití, pokud někdo příliš důrazně mluví o dvojím přikázání lásky. V našem čase tím lidé mnohdy chtějí prostě ukončit každý hovor. Nikdo si přece nedovolí zpochybnit, že dvojí přikázání lásky je to jediné, na čem záleží.

My si to ovšem zpochybnit dovolíme, protože naším Pánem je Ježíš Kristus. Ten řekl: Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám,: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým.

V Zákoně je například psáno: Když vystavíš nový dům, uděláš na střeše zábradlí. Neuvalíš na svůj dům vinu za prolitou krev, kdyby z něho někdo spadl. Ono se to zdá jako maličkost – dokud sami u někoho nespadnete z balkónu který zábradlí nemá. Nebo dokud takhle někde nespadne z druhého patra někdo, koho máte rádi. To je ta skutečná láska k bližnímu do důsledků: Myslet na druhé, i když dělám technický úkol, i když stavím dům. A kdo by řekl: Láska je nejdůležitější. Technické předpisy můžeme vynechat. – Tedy, kdo by toto řekl, může někomu druhému způsobit velkou bolest a smutek.

Není tedy slušné se takto druhého člověka zeptat: Které přikázání je v Zákoně největší. Někteří se tak ptají vyloženě ze zlého úmyslu. Tak je to asi tady: Ježíš řekne: Tohle je nejdůležitější. A nepřátelé mu odpoví: A na tohle si nepomyslel? Ježíš tuto otázku neslyší poprvé. Jendou se ho na stejnou věc pta farizeus, který prostě nevěděl, co si o něm má myslet. Kteří se zdráhal mu věřit. Byla to tedy otázka, která nepocházela ze zloby, jen z nevíry. Můžu ti věřit, Ježíši? Máš věci nějak srovnané? To se snad dá omluvit, ale i tak je to neomalené. Kdo četl Boží přikázání, tomu přeci dojde, za jakým účelem je Bůh vydal. Když věříš, věř i těm, kteří věří stejně, jako ty.

Právě, v tom je křiváctví farizeů. Totiž, miluj Boha a bližního, to je farizejská nauka. Přesně tohle, miluj Boha a bližní, učili farizeové dříve, než se Ježíš narodil v judském Beltémě. Farizeové znají správnou odpověď a přece se ptají. Ptají se proto, že Ježíš vyřídil herodiány i saduceje. A teď chtějí vědět: Jak by mohl vyřídit nás? Co by mohl říci proti našemu učení: „jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho; a milovati jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary“ Kdo by proti tomu mohl neco říci?

Co udělá Ježíš? Řekne jen: Ano, tak to je. A nic dalšího. A my jděme jeho cestou. Snadno proti vám někdo pužije jako zbraň něco, co je pravda. Čeká, že se budete bránit. Že abyste mu nedali za pravdu, uděláte si vastní verzi, abyste se od svého nepřítele odlišili: On to nevidí úplně správně. Je to složitější. Ale Ježíše nemůže porazit pravda, kterou dal farizeům poznat jeho vlastní Otec. Ježíš farizeům řekne vlastně jenom: Ano, v tomhle máte pravdu. A je po všem. Co mu teď kdo může říci? Měl se přece bránit! Měl říci něco svého, aby byl originální. Aby neztratil tvář. Ale Ježíš vlastně jen řekl: Ano. V tom máte pravdu. A právě tím, po herodiánech a saducejích, porazil i farizeje.

Ta dvě farizejská přikázání, ke kterým se dnes Ježíš přiznal, jsou pravda. Ne celá pravda. Celou pravdu z nich dělá Ježíš, třeba když řekne: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ Z toho trochu víc pochopíte, co je láska. Kvůli lásce člověk trpí škody pro ty, které miluje. Když je to největší láska, za ty, které miluje, i umře. Otázka je, kdo z nás by za někoho druhého z nás umřel – nicméně, díky Ježíšovi víme, co se tou láskou myslí. Neznamená to jen nikomu neškodit, ale trpět od bližních škody. To jen z dvojího přikázání lásky jasné není.

Ale i když můžeme říci mnoho dalšího k těm přikázáním, přesto platí. Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí je to první a největší. To proto, že je psáno: I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme. Když se vám stane něco ak hrozného, že vás otec i matka opustí a stejně vám pořád záleží na tom být dobrý – tak odkud jste vzali tu sílu? Skutečně, to je to nejúžasnější a největší: Že při tom, jak nás v podstatě každý člověk něčím trochu štve, že i při tom, že nenajdeme člověka, který by pro nás aspoň an chvíli neznamenal nepřítele nebo hanbu; že i při tom si říkáme: Ale měl bych se chovat slušně. Měl bych se chovat vlídně. I když mě třeba nikdo nevidí. V tom prvním přikázání, ne v tom druhém, je naděje i pro pohany. Ale ještě hlubší věc bychom mohli najít: I když je nám nejhůř, i když jsme všechno vzdali, pořád si dovedeme představit, jak bychom to chtěli jinak. I kdybychom chtěli jenom spát. Vždyť v Písmu Bůh je ten, kdo dává spánek. Bůh je ten, kdo dává a přikazuje vlastně všechno, co chceme. Cokoliv chceme, stejně je od Boha. V tom prvním přikázání, srdcem, duší, svou silou miluj Boha, je vlastně všechno. Prtože co chceme, je stejně vždy od Boha. A Bůh nám dal touhu po tom, co nám chce sám dát. Proto je až skoro ošemetné říci „Miluj Boha“; protože v tom je všechno, co by každý chtěl.

Proto Ježíš říká: Druhé přikázání je mu podobné. Protože druhé přikázání vychází z toho, že věříme, že Bůh nám může dát všechno, co jsme si kdy přáli. Jinak, lépe, než jsme si kdy přáli. Věci tělesné; ale co víc: Věci duchovní, po kterých nakonec vždy zatouží každý, kdo upokojí tělo. Druhé přikázání začíná v tom, že máme dětsou důvěru v Boha. Bude to dobré, víc, než dobré. Bude to nejlepší. Mám radost, protože Bůh může. A Bůh chce. Dříve nebo později, v tomto světě. neboo v budoucím, dá mi, co chci. A kdo má tuto jistotu, toho nějak sami od sebe začnou zajímat druzí lidé. Tak říkajíc, každý, kdo má volnou svtupenku do nebe, sám od sebe cítí, že by tam chtěl vzít ještě někoho s sebou. Ne třeba úplně každého. I když, když už se čas odchodu blíží, nakonec možná skoro každého.

To druhé přikázání je podobné. Podobné v tom prožitku. Když máme radost z Boha, nějak hned k tomu chceme vzít ještě další lidi. Funguje to skoro samo. Proto Ježíš říká: To je podobné. Vlastně by se o tom ani nemuselo moc mluvit. Kdo miluje Boha – kdo miluje Boha, který vydal Zákon, jenž dbá na to, aby náš host nespadl ze střechy, protože tam není zábradlí – kdo miluje tohoto Boha, ten bližního nějak nemůže vynechat. Ten chápe, o co jde.

A tak, Ježíš vlastně nakonec přeci jen převezl farizeje a řekl něo víc, něž oni: Řekl: Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné. Ježíš jim odpověděl ze své zkušenosti: Máte pravdu. Ale já krom toho znám to, o čem mluvíte. Miluji svého nebeskéo Otce – tím pádem mám rád i jeho děti.

To druhé je podobné. V tom Ježíš vítězí nad farizeji. Kdo miluje Boha, čte se zalíbením jeho Zákon, tomu je jesné, co tím Bůh myslel, co chtěl. Kdo miluje Boha, ten ani nemusí dodávat to druhé přikázání. Je podobné a nějak vždy plyne z toho, co Bůh řekl. Amen

Modlitba po kázání: 
477
Ohlášení: 
484
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Janova 5, 1–13
Požehnání: Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky. Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem. Požehnej vás Všemohoucí…
579