Introitus: Žalm 123
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího…
25, 1.7
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Leviticus 19, 9–18
156
2. čtení: Matouš 22, 34–46

Kdysi jsem si nad tímto shrnutím Zákona kladl otázku: Proč jsou vlastně ta přikázání dvě? Apoštol Jan to píše ve svém listě na první pohled jednodušeji: „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ A potom dodává: „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ Takže, proč není jenom jedno přikázání: Miluj bližního svého jako sám sebe? Protože, Boha stejně nikdo neviděl, takže ho nakonec nemůžeme uctívat jinak, než milovat své bližní.

A tuhle myšlenku si náš dnešní svět již dávno oblíbil. A je to teď vlastně jeho nejmocnější zbraň. Každý ji má hned po ruce. Když jde o to popřít naši víru, tu je hned každý znalcem Písma. prostě, pro víru jste vedli války, takže jste nemilovali, takže jste sami popřeli svůj ideál. Hned mě tedy napadne spousta otázek: Ptal bych se, proč by zrovna v těchto verších měla být nějaká pravda, když je jinak celé Písmo jenom báchorka. Jak se to stalo, že zrovna tyto dva verše mají pravdu? Sám si pak kladu otázku, zda se vylučuje milovat a vést válku — opravdu všichni, co kdy bojovali ve válce, nevěděli, co je to láska? V některých zemích je to třeba celá dodnes žijící generace mužů. Ti všichni nevěděli, co je to láska? Zvláštní úkaz.

Nakonec mi něco nesedí i na těch válkách pro víru. Zkusme je někdy spolu s našimi kritiky spočítat: Násilné obracení na víru za Karla Velikého ve střední Evropě a pak ještě déle na Baltu. Reconquista ve Španělsku. Křížové výpravy. Válka proti valdenským a albigenským. Husitské války. Třicetiletá válka. Asi šest delších tažení — docela slabé skóre na ty 2000 let trvání církve. A u většiny z nich nejde moc odlišit, jestli šlo více o víru, nebo o území, moc, kořist. I většina z křížových výprav se spokojila s rabováním v Evropě a na Východ ani nedorazila. Nevím, ale válku čistě pro víru nějak nedokážu najít. Na závěr bych možná vyslovil pochybu, jestli by nebylo lepší argumentovat tím, co děláme my, dnešní křesťané, jestli tedy opravdu náš sbor tady v Lounech řeže mohamedánům hlavy. Ale dobrá, něco na tom možná je.

Ovšem, když tedy církev selhala, co z toho mají nevěřící. Jak jsem už řekl, je zajímavé, že je oslovuje zrovna to jedno přikázání — miluj bližního svého — když pochází z tak nedůvěryhodného zdroje. Jindy se nám vyčítá, že vytrháváme z kontextu, když to dělá druhá strana, tak to najednou nevadí. Ale budiž. Jaké je tedy to moderní evangelium? Každý má někoho rád. A kdo má někoho rád, není vlastně zlý člověk. A když někdo nemá rád nikoho, tak je to proto, že jeho samého nikdo neměl rád. Aha. Takže je přeci jen byl někdy někdo, kdo rád neměl. Ale kde se vzal, to už se nějak neřeší. Hlavní je mít rád. A když je někdo věřící, tak musí o to víc. A běda mu, když to nedělá dost rychle, podle našich představ. To je potom přece pokrytec.

A tak by to vlastně na světe mělo vypadat docela hezky, když má každý někoho rád. A musíme si upřímně přiznat, že žijeme (alespoň na našem území) asi v té nejlepší době. Já jsem toho moc nezažil, pravda, ale třeba i doba mého dětství mi přišla daleko tísnivější, než je ta dnešní.

Ale ledacos skřípe pořád. U dveří naší fary docela často zavoní někdo, na kom je přímo vidět, že ho neměl rád buď nikdo, a nebo že je to už hodně dávno, co ho někdo rád měl. A — vím, že to připomínáme pořád, ale — rozvádí se víc než polovina manželů. A čekali bychom, že ti jako první by se měli mít rádi. Kde se berou lidé, které nikdo nemá rád? A proč se lidé přestávají mít rádi?

Doba odpoví: To je chyba komunikace, lidé spolu málo mluví. Třeba si od druhého moc slibují a ten je pak zklame. A nebo nemají nadhled, nad sebou, i nad druhými. Nemají nadhled na situací, a tak vůbec.

A co s tím? Na to jde dnes spousta teorií. Každá manželská nebo dětská poradna vám poradí, jak vést doma hovor. Psycholog poradí, jak se v sobě vyznat. Ovšem problém je, že často poradí každý něco jiného a často si při těch radách člověk řekne, že by měl raději dát na vlastní rozum. A mnoho je i stran, pokud se týká uspořádání společnosti, a ty si taky při volbách vybíráme. Prostě jim musíme buď věřit, že splní svoje sliby, a nebo zůstaneme o volbách doma. Takže se nám předkládají k věření různé teorie o člověku a jeho vztazích. My si můžeme vybrat, jaké budeme věřit. Ptám se, jestli se tedy opravdu něco vyřešilo, když se ve jménu rozumu odstranila víra. I se vším svým rozumem máme stejně základní otázku života dosud nevyřešenou. Nemusíme samozřejmě dát na učenost a řídit se vlastním rozumem. Ale tak i tak máme často pocit, že nás naši bližní zklamávají, že jsme od nich čekali víc. A zklamáváme i my. K čemu je tedy to přikázání „miluj svého bližního svého, jako sám sebe“, když stejně nevíme, jak na to? Ostatně, jak byste nazvali otázku, na kterou se nedá odpovědět? Já bych řekl: Je to pokušitelská otázka. Stejná je i otázka farizeů: „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ Čteme přece, že se ho otázali, aby ho pokoušeli.

Důležitá jsou všechna přikázání, protože všechna tak konkrétní přikázání do hromady znamenají: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí. Miluj svého bližního jako sám sebe.“ To jim přece mělo být jasné. A asi i bylo, jen ho zkoušeli.

Tak je i dnes každému jasné, že nejdůležitější je milovat bližního, a podle toho nás chtějí zkoušet.

Ovšem, všimněte si, Ježíš se nespokojil jen s touto, celkem samozřejmou, odpovědí. Hned v zápětí farizeům na žalmu ukazuje, že Mesijáš není synem Davida, lidským synem. Tedy, kým je? Nikdo nebyl s to odpovědět mu ani slovo. Jako by se jich ptal: V koho vkládáte naději, od koho všechno očekáváte — od člověka, nebo od Boha!?

A teprve tady je celá odpověď na otázku farizeů — vidíme, že od toho dne se ho již nikdo neodvážil tázat. Slibujeme si mnoho do těch, které milujeme. A když nás zklamou, už je nemáme rádi. Kdybychom se však cele spolehli na Boha, kdybychom od něj všechno čekali, už bychom nemuseli tolik čekat od lidí. A mohli bychom milovat i ty, od kterých ani nic čekat nemůžeme. Mohli bychom dokonce svým způsobem milovat i své nepřátele. Kdybychom se spokojili s láskou Boží k nám, mohli bychom pak milovat i své bližní, jako sami sebe. A možná by nám pak i oni odpověděli svou láskou, ale na to člověk úplně sázet nemůže. To Boží láska mě učí nesobecké lásce k bližnímu. Za tohoto Boha musíme vést duchovní boj. Amen

Modlitba po kázání: 
500
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 
Požehnání: