Introitus: Žalmy 28
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách neděle reformace.
411
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, ty jsi nezměrný a nekonečný. Žádný člověk tě nemůže spatřit. A přece jsi pro nás učinil, co je nemožné podle každého Zákona. Dal jsi se nám poznat skrze svého Syna, který je s tebou jedné podstaty. Když hledíme na něj, hledíme na tebe. Proto nás, prosíme, v tuto hodinu zprosť našich vin, odpusť nám pro svého Syna, abychom před Tebe mohli předstoupit, abychom k Tobě měli přístup. Děkujeme Ti dnes za všechny, kteří nám zvěstovali tvé evangelium v ryzosti, kteří nehledali svou, ale Tvou slávu. Děkujeme Ti dnes za všechny, kteří přinesli víru do naší pohanské země. Děkujeme Ti za reformátory, skrze něž jsi vyvedl svou církev z bloudění a zmatku. Děkujeme Ti za všechny, kteří nám v našich životech kázali Tvé slovo a vyučovali nás v tajemstvích víry. Dej nám, Pane, dojít tvé náruče spolu se všemi spravedlivými, skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen
1. čtení: 1 Královská 19, 1–18
397,1–6
2. čtení: Matouš 23, 1–4

Není nezvyklé, že si člověk v mládí říká: Měl jsem se narodit v jiné době. Starší, jen o málo let starší vám vyprávějí o čase, kdy se děly úžasné věci. Které vy jste ovšem už nezažili. Ve století, které přešlo, si z nás živých může skoro každý stěžovat: Někdo byl mladý za války nebo v padesátých letech — to muselo být pěkně těžké. Někdo zas v nudných sedmdesátých letech. Někdo v osmdesátých letech, kdy už nefungovalo vůbec nic a všechno se hroutilo. Člověk ani nevěřil, že by vůbec co kdy mohlo fungovat, všechno bylo jako z papíru. Někdo v devadesátých letech, kdy nikdo nevěděl, co si má vlastně myslet, kdy se všichni jen divili. Někdo ještě později, kdy už vlastně zase bylo všechno moc normální. Někdy to tak vypadá, že největší dobrodružství byla léta šedesátá — mnohý vám ale řekne, že on tedy tehdy tedy žádný divoce dobrodružný čas nezažil. A bude mluvit upřímně. Většina lidí tehdy měla obyčejné starosti. My, kterým je dnes přes třicet, se vytahujeme na mladé, že to pravé nezažili. Ale kdybychom opravdu upřímně vzpomínali, vzpomněli bychom si na čas, který byl stejný jako každý jiný — jen jsme byli mladší a tak vnímavější.

My jsme v dnešním čtení slyšeli o čase, kdy Kristus Pán chodil po tomto světě. O svatém čase, který, jak sám Kristus říká, i proroci toužili spatřit. O svatém čase, o té nejlepší době v dějinách, o třicátých létech prvního století.

A přece právě v tomto čase je sám Syn Boží svou současností tísněn. Sám Ježíš říká: Tohle je vlastně taková hloupá doba: na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Zní to na první poslech, jako by Ježíš svým milovaným řekl: No, máme smůlu. Z místa, odkud člověk čeká mocné slovo, zní spíš naučená poučka. U stolce, kam jsme přišli poslechnout mocné slovo, se dozvíme jen: Hlavně nedělej potíže. O Kristu pak čteme, že když mluvil, všichni žasli. Protože je učil jako ten, který má moc. Ne jako jejich zákoníci.

Jenže, po pravdě, to bylo tím, že k nim mluvil Syn Boží. Když někde mluví Boží Syn, těžko to může být jiné než mocné a překvapivé. Protože Bůh je všemohoucí. A stejný je i jeho Syn. Snášel všechny naše těžkosti, každé naše omezení. Ale je to Syn Boží. Jak rád říkám, nedá se ve skutečnosti řídit pravidlem „co by udělal Ježíš“. Nikdo v Ježíšově době netušil, co Ježíš udělá. Skoro vždy byli všichni překvapení. A Ježíš je věčně živý. Rozhoduje se tedy sám. Ba sám tvoří budoucnost. Kdo by tedy mohl říci, co by dnes Ježíš udělal? Jeho je přeci vláda nade vším. Pokud chce dnes Ježíš něco udělat, udělá to. A my jsme většinou stejně překvapení, jako tehdy.

A i když jsou mnozí z nás křesťanů skvělí, přece ani náhodou nikdo, opravdu nikdo, není jako Ježíš. Nikdo ve skutečnosti nedělá to, co by udělal Pán Ježíš. Protože není žádné „co by“ — co Ježíš chce, dělá dnes. Křesťan si má, když je ve chvíli těžkého zápasu, když nese kříž a přece vytrvá — tehdy si křesťan má říci: Vida, udělal jsem to jako Ježíš. Zlé jsem odmítl. I když bylo tak lákavé. I když by to bylo příjemné a pohodlné. Správně jsem jednal, ještě mi vynadali — ale nesu to, Boha za to neproklínám. Až když člověk něco udělá, až když pak ještě nese následky, pak si může říci: Teď jsem to udělal jako Ježíš. Teď nesu kříž jako Ježíš. Ale: Udělám to jako Ježíš — to si nikdo říci nemůže.

Kristus tedy káže: Dnes není nikdo jako Mojžíš. To ale není velké překvapení: Mojžíš už byl. Mí učedníci: U hořícího keře jste nebyli. Ani Rudým mořem, uprostřed vod jste nešli. Ani na Chorébu, když Bůh za strašného zvuku polnice, ohně a dýmu vydal Zákon, ani tam jste nebyli. Protože to se už stalo. A buďme rádi, že se to stalo. Bez toho bychom ještě byli otroky Egypta.

V Ježíšově době, jak píší staří, už ani nikdo nevěděl, kde ta hora Chóréb je. Poslední, o kom víme, poslední, o kom víme, že tam za čtyřicet dnů nakonec došel, byl prorok Elijáš. Tehdy ještě nejspíš Izraelci běžně věděli, kudy se k té svaté hoře chodí. Proč by tam ale někdo chodil přes měsíc pouští? Nicméně, vědělo se, kde ta hora je. To je na jednu stranu úžasná představa! Představte si, že bychom i my mohli tu horu vidět. Nebo, představte si, že byste na zájezdu do Izraele mohli vidět archu úmluvy! Nebo hada Nechuštána z putování pouští. Nebo že bychom si mohli otevřít zpěvník, ze kterého zpívali Cyril a Metoděj, naši apoštolové. Tak úžasně zní ta představa, že byla doba, kdy ještě lidé znali cestu na místo, kde byl vydán Zákon. A odhodlaný poutník tam mohl dojít, i když tam asi jinak nikdo nechodil.

Nicméně, když Elijáš přijde na Choréb — když Elijáš přijde na tu horu, Bůh se mu sice zjeví, ale… Ale řekne mu: A co tu chceš, Elijáši? A zeptá se ho hned dvakrát. Tohle už bylo, Elijáši. Zákon už byl vydán — máte ho doma v knihovně. Vždyť ty sám jsi ho kázal. Co teď tady? Jsem tu s tebou, Elijáši. Ale byl bych i jinde. Budu i jinde! Byl jsem s tebou, jsem s tebou teď, budu s tebou. V příštích dnech — i na věky. A ty budeš se mnou. Mojžíš tu byl před stoletími — teď je se mnou. Tak, co tu chceš, Elijáši?

Ježíš tedy říká svým učedníkům: Ten, kdo vám dnes káže, to rozhodně není ten Mojžíš z Chorébu. Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Nějací právníci. Nějací lidé, kteří se pokládají za čisté a nedotknutelné.

Ale! Ale po pravdě řečeno neříkají nic jiného, co ten Mojžíš za zvuku polnice, velkého dýmu a chvění hory, přijal. Co on slyšel, to věrně zapsal. A nic jiného vám dnes zákoníci a farizeové nekážou. Tak co chcete ještě?

Bratři a sestry! Přál bych si, aby celý náš národ byli křesťané. Na druhou stranu: Kde bychom vzali tolik kazatelů, aby se každý mohl věnovat aspoň stovce, aspoň tisícovce lidí? Museli bychom hodně slevit z toho, co se od kazatele čeká. Vždyť lidí, kteří se nestydí mluvit na veřejnosti, aspoň občas přečíst tlustou knihu, kteří mají trochu cit pro hovor s lidmi — kolik jich je? Vždy omezený počet. Jako je omezený počet rychlých běžců, vzpěračů, šikovných krejčových nebo cukrářek — na co si vzpomenete. Kdyby se celý náš národ obrátil, bude potřeba mnoho duchovních. Jako je dnes potřeba mnoho instalatérů — a zdaleka každý není šikovný, ale jen pár z nich.

A přece byla doba, kdy každý v Evropě byl křesťan. Každý byl pokřtěný a skoro každý věřil, že Kristus je Pán — i když ho to třeba netěšilo, i když se podle toho třeba nechoval. Pro všechny ty byli ustaveni duchovní. A lidé si už tehdy o mnohých říkali: No, to není nic moc. A přece, stejně nakonec z bible něco přečetli. Stejně nakonec každý věděl, kdo byl Mojžíš, co se stalo na hoře Choréb — a hlavně, že Ježíš byl ukžižován, zemřel a vstal z mrtvých. Staří říkali duchovnímu „panáček“. To by asi urazilo každého duchovního — mě tedy rozhodně. A přeci: Přeci farizeové, zákoníci — i každý služebník církve je trochu figurka, ve které nespočívá poslední důležitost. Ale v tom, co říká, rozhodně ano. Kázání slova Božího totiž JE slovo Boží.

Proto tedy Ježí říká: Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou. Protože když to oni neřeknou — kdo jiný to řekne? Sám si to každý řekne? Sám sobě nakonec člověk říká to, co se mu samotnému líbí. Někdo to prostě říci musí. Jinak to slovo nikdo neuslyší. To slovo je pravda.

Ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. To slovo je pravda. Ale na posluchači záleží, jestli si tu pravdu zamiluje. Zda to slovo, které mu druhý říká s hrozícím prstem, pro něj bude ve skutečnosti znamenat radost.

A můžeme na závěr uvést příklad z časů reformace, jejíž svátek byl zrovna 31. října: Mniši kazatelé v šestnáctém století hojně připomínali Kristovu chudobu: Nežil rodinným životem, neměl majetek. A ani oni ovšem neměli rodiny ani majetek. Ten patřil klášteru. Jen to zapomněli dodat, že i bez vlastní rodiny a majetku je o ně postaráno. Říkali: Kristus trpěl — trpte také.

A reformace vzala slovo od těch mnichů — neměla ani odkud jinud, nikdo jiný nekázal. A řekla také: Kristus trpěl. Ale my nejsme Kristus. Ten je jen jeden. Kristus trpěl — za nás. Z nejhoršího utrpení nás vysvobodil. A i když jsme sami, i když jsme chudí, i když trpíme — pak stejně jako on. Někdy jsme opravdu jako Kristus. Ale to víme až v tu chvíli. Ale to největší břemeno za nás vzal on. Ta jedna věta je pravda z těch i oněch úst: Když trpíte, když jste sami, jste Kristovi. Jedni kázali: Jen když trpíte, jen když jste sami, jste Kristovi. My kážeme: I když jste sami, i když trpíte, jste Kristovi. On totiž naše břemena nese. Amen

Modlitba po kázání: 
397, 8–13
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Židům 2, 10–18
Požehnání: Hospodin je síla svého lidu, spásná záštita svého pomazaného. Požehnej vás Všemohoucí…
450