Introitus: Žalm 15
Pozdrav: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 1. neděle po Zjevení Páně.
15
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Exodus 23, 1–13
157
2. čtení: Matouš 23, 23–28

Cedíte komára, ale velblouda spolknete. Jistě, nemáme přehlížet velké věci pro maličkosti. Jenže: Kdo z nás by jen tak vypil komára, kdyby si všiml, že mu plave ve sklenici? Kdo je schopen vypít komára a ani nezakašlat, tomu časem nebude vadit ani jiná nečistota. Komár žaludku neuškodí, sotva si všimnete, že jste ho pokli. Ale stanovujeme si jisté zásady, jisté hranice. Živé tvory, hmyz, nepožíváme ani v nejmenším množství. Tahle hranice se prostě nepřekračuje.

Podobně mysleli svá pravidla farizeové. Totiž že bychom si měli dávat si pozor na maličkosti dřív, než se dopustíme nečeho daleko vážnějšího. Některým směrem nesmí člověk udělat ani malý krok. Jednou spolkne mušku, časem mu přestanou vadit i větší nechutnosti. Některá cesta má tak špatné konce, že je nejlepší postavit na ní plot hned na začátku.

Sama o sobě to není špatná myšlenka. I sám Ježíš v dnešním čtení řekl, že ani maličkosti se namají zanedbávat. Na některé cesty je opravdu dobré postavit plot hned na jejich začátku.

Ježíš se však ptá, jaký poklad má ten plot, ta hradba, ochránit. Pokud je vnitřek plný nečistoty, tak už ho není potřeba před další nečistotou chránit. Když je číše špinavá zevnitř, tak už je jedno, že se zvenku umyje. Kdyby byla číše čistá zevnitř, tak už záleží i na tom, jaká bude zvenku – ale jinak ne. Farizeové prostě začali stavět dům od střechy. Postavili kolem sebe plot před nečistotou světa – správně, i apoštol Jakub říká, že pravá zbožnost je chránit se před poskrvnou světa. Farizeové kolem sebe postavili plot – ale zapomněli nejdřív pustit Boha dovnitř.

Protože, jak Ježíš říká, v Zákoně je důležitější právo, milosrdenství a věrnost. A každá z těch tří věcí si vynucuje, že si musíte nechat sáhnout na vlastní nitro, že se musíte nechat zasáhnout v duši.

Už právo. Právo stanovuje nestranná pravidla. Každý z nás je někdy nepozorný, každý z nás někdy zapomene, splete se. Každý z nás někdy není v právu. A naopak, docela dobře může být v právu někdo protivný, neurvalý. Někdo třeba i horší, než my. Ale právo měří všem stejně. Zapomenete zavřít vodu a vytopíte seouseda. Váš strom padne sousedovi na plot. Marná sláva, viník jste vy a poškozený je protiva soused. A vy musíte říci své duši: Milá duše, marná sláva, teď jsem na špatné straně zákona já. Kdo miluje právo a spravedlnost, ten se Zákona nabojí. Ten necítí před Zákonem úzkost. Ten ví, jak je dobře, že Zákon postihuje i jeho. Že je mu k dobru, když občas taky dostane za uši. Kdo miluje právo, ten ví, že jeho duše občas stojí na té špatné straně.

A tak jako právo znamená řešit čestně problémy, které jsem způsobil, tak milosrdenství navrch znamená řešit problémy, které jsem vůbec nezpůsobil. Milosrdenství znamená řešit problémy, za které nejsem odpovědný. Protože je mi někoho líto. Milosrdenství je něco jiného, než spravedlnost. Spravedliví musíme být, milosrdní máme být. Právo je odsud podsud. Milosrdenství se meze nekladou, jsme v něm svobodní. Desátek, o kterém se mluví na začátku, má odvádět každý. Ne míň, ale také ne víc. Ale milosrdenství se nevejde do hranic. Milosrdenství spočívá v tom, že se člověk nechá zasáhnout v duši, že vyměkne v srdci. Někdy. Jeho duše si nemůže být jista, že ji něco nerozlítostí a že pak nebude řešit cízí problém.

A třetí hlavní věc v Zákoně je věrnost. V knize Přísloví stojí: Mnoho lidí rozhlašuje své milosrdenství, ale muže spolehlivého kdo najde? Když máte v kufru milion, není nakonec tak těžké konat milosrdenství; máte i prostředky na to ho rozhlašovat – ale i tak dobře. Když máte málo – peněz, času, nervů nebo sil – je to těžší a málokdo si vašich skutků všimne. Jak jsme řekli, milosrdenství je řešit to, za co nejste odpovědní. Věrnost pak je odpovídat za druhé, i když jejich jednání nemůžete úplně ovlivnit. Věrnost začíná tím, že věříte tomu, co druzí říkají, i když si to nemůžete ověřit. Věrnost je hájit čest druhého před lidmi, i když tím nakonec můžete přijít o vlastní čest. Věrnost znamená spojit svoje jméno s druhým člověkem. Ne proto, že v něj vkládáte své naděje – je psáno: Proklet buď muž, který doufá v člověka. Ne proto, že v druhého bezmezně věříte – ale protože ho máte rádi, protože k vám patří.

Spravedlností je člověk povinen úplně každému člověku. I zlému člověku. Milosrdný má být ke každému, koho je mu líto. A věrný může být člověk tak rodině, rodině víry-církvi, přátelům; těch lidí nebude mnoho.

Každá z těch věcí: Právo, milosrdenství a věrnost, nějak narušují, rozrušují vaši duši. Každá z nich vás může přivést do potíží, které se těžko vysvětlují.

Buďte si však jisti, že pokrytec – a právě o pokrytcích je dnešní čtení – pokrytec se nikdy do potíží nedostane. Duše pokrytce je vždy na svém místě, vždy celá, nikdy není rozrušená. Pokrytec se dovede vždy dokonale obhájit, vždy má dobré důvody, které může těžko někdo zpochybnit.

Pokrytec řekne: „nikdy jsem nikomu neublížil“. Vždy byl v právu. A i když je chycen, hned vyloví z paměti selhání druhých, které jeho selhání bohatě vyrovnají. Takže se viny vlastně vynulují, takže nastane rovnováha spravedlnosti. Soud není nikdy nad ním, ale mezi ním a druhými. Ano, soud není nikdy nad ním, ale mezi ním a druhými. A druzí mu nemají co vyčítat.

Pokrytec není milosrdný k tomu, kdo si za potíže může sám. Že i tak nám může být druhého líto, to už u něj není ve hře. Pokrytce srdce nebolí. Pokrytec koná milosrdenství jen k tomu, u koho každý vidí, že za to nemůže. A nejlépe za cizí peníze, aby to ani kapsu nebolelo.

Nakonec, pokrytec poslouchá důvěrnosti, aby se mohl včas stáhnout, aby mohl být první, kdo o druhém řekne: To jsem si o něm nemyslel.

A toho všeho si snad i někdo všimne – ale na soud se pokrytec nikdy nedostane. Protože to bude vždy soud mezi ním a druhými, nikdy soud nad ním. Pokrytec se vždy dovede obhájit; takže nakonec ani sami nevíte, na čem jste.

Postavil kolem sebe hradbu před poskvrnou světa. Nikomu nic nedluží, pomáhá jen těm, kteří mají nárok, s nikým se nesvezl. Není na to co říci, z venku to vypadá skvěle. Zachoval si svou duši celou, neporušenou, nerozrušenou. Jen Boha dovnitř zapomněl nejdřív pustit. Nevpustil do své duše oheň taviče a louh, co bělí plátno. Nenechal obřezat svoje srdce. Je ovšem lépe být vinen v tomto světě, je lépe, aby srdce bolelo zde, je lépe být sklamán zde – než všechno to na věčnosti.

Kdo potom nemůže než stát proti pokrytci, než Kristus, který: Vzal na sebe vinu všeho světa a podstoupil na kříži trest podle Zákona? Který se slitoval nad námi všemi, ač jsme si to nezasloužili? Který ukázal, že láska je věrnost, když řekl: Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo položí za své přátele život. Kéž jsme mu tedy, s pomocí Ducha svatého, podobni. Amen

Modlitba po kázání: 
505
Ohlášení: 
440
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Koloským 1, 15–23
Požehnání: Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti. Amen
406