Introitus: Žalm 65
Pozdrav: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Brtaři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 2. neděle po Zjevení Páně.
65
Vstupní modlitba: 
1. čtení: 2 Paralipomenon 24,15–27
433
2. čtení: Matouš 23, 29–39

„Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.“ I když Ježíš s tímto vyznáním není spokojen, přece je poznat, že zaznělo od těch, kteří jsou z vyvoleného národa. (Samotný konec jeho řeči, „neuzříte mě od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově“, dává tušit, že Bůh svůj Izraelský lid nenchá bloudit natrvalo.)

Většina národů považuje celé své dějiny za slavné. Vždy byli v právu, vždy byli jako jeden muž. Všechny odpadlíky a zrádce právem zahubili. Tak uvažují divoši a barbaři. U takových společenství všechno, co byli vaši předkové, určuje, co jste vy. Pokud předci dělali něco špatně, tak jako by se všechno sesypalo. Neměli byste bývali ani důvod žít. Tak uvažuje divoch.

Menšina civilizovaných národů naopak své chyby ráda, často a ochotně přiznává. Nijak ji to nebolí, protože necítí se svou minulostí žádné spojení. Ale jak divoch celkem správně tuší, bez kořenů se nedá žít dlouho. Pokud můj život nijak nesouvisí se životem předků, tak ani není moc důvod, abych já byl na světě a měl nějaké potomky. Jezme, pijme, hodujme, neboť zítra zemřeme. Národy, kterým jejich minulost nic neříká, brzo zaniknou.

Farizeové mluví za svůj lid rozumněji: Byli to naši předkové, naši otcové, kteří zabíjeli proroky. Nemůžeme se vzdát těch, kteří byli před námi. Oni zdědili tuto zemi. Neseme jejich jména. Zároveň nás mrzí, co udělali. Nemůžeme to popřít.

Kdybychom ale my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.Ovšem, uvádějí nějaký důvod? Změnilo se něco? Co je jinak, abychom to neudělali stejně, jako naši otcové? Jsou-li to naši otcové, pak přece máme hodně z nich.

Tím, že žijeme v pozdější době, než naši předchůdci, nestáváme se automaticky lepšími. Století, které máme za sebou, dvacáté století, bylo plné nevídaných děsů. A skoro vždy, když docházelo k nějakému velkému útlaku, ničení a krveprolévání, skoro vždy někdo překvapeně poznamenal: Copak nežijeme ve dvacátém století? Jak se tohle může ve dvacátém století stát? A tak dále. Už dnes se píše v dějepisných knihách: Dvacáté století bylo století násilí. Tak asi bude i nadále v dějinách známo. Ale lidé, kteří v té době žili, si jen kvůli vysokému letopočtu, jen proto, že se psal rok tisíc devět set něco, říkali: Teď už se přece nemůže nic zlého stát.

Podobně farizeové brali starší časy proroků, časy odpadnutí Izraele, jako uzavřenou záležitost. Vždyť onen Zachariáš byl mezi chrámem a oltářem zabit před více než šesti sty lety. Brali to tak, že zápas mezi Božími věrnými a modloslužebníky se uzavřel. A že jejich doba automaticky těží poučení z toho, co bylo. Že je dál.

Člověk ale zůstává stále stejný. A právě proto se má člověk hlásit ke svým předkům, právě proto má znát jejich příběh, aby věděl, že v jeho vlastní duši stále trvá úplně stejný zápas. Že šest set let je v dějinách jako nic. Zlé věci dávných časů, to není něco za námi. To je pořád v nás. S tím musíme žít. O starých časech slýcháme, abychom v zápase o vlastní duši rozeznali něco, co se děje stále.

A proroci, učitelé moudrosti a vykladači Zákona přicházejí stále znovu. Ne aby nám pověděli nějakou zajímavost z dějin. Ne proto, aby se stavěli chytřejšími, než my. Ale aby nám pomáhali v tom zápase v naší vlastní duši. Aby nám připomínali, že ten zápas je důležitý a že jej lze vyhrát. Pokud je kdo chce slyšet.

Ale nejen aby nám pomáhali – také aby svědčili. Aby svědčili proti každému pokolení nanovo. Že nejedná z neznalosti, ale ze své vlastní vůle. I v tomto čase se evangelium zvěstuje nejen ke spáse vyvolených – ale také jako svědectví proti těm, kteří ho neposlouchají. Neděje se vše jen kvůli slávě člověka. Aby se lidstvo mohlo kochat vlastním pokrokem. Děje se věrnost i neposlušnost především proto, aby se ukázalo Boží věrnost na vyvolených a jeho spravedlnost na zavržených.

Protože vše, co se v dějinách děje, neděje se proto, aby přišla nová generace a cítila se větší, než tak předchozí. Neděje se to proto, aby si v další generaci mohli říci: Vše staré překonáno. My jsme novější, lepší model. My jsme ten lepší typ. Vždyť proč by kdo vedl svůj zápas, kdyby měl vyhlídku, že ti po něm budou vědět všechno líp. Že bojuje jen proto, že se narodil ještě v zaostalém čase. Jen proto, že má smůlu. Naopak, v každé generaci vede člověk boj ve své duši – a cena každého vítězství nad hříchem, nad vlastní duší přetrvává.

Pokud budeme ochotni poslouchat Boží napomínání a sami nad sebou ve své duši zvítězíme, bude mít naše vítězství stejnou cenu, jako vítězství proroků a mučedníků a v tomto světě je již nic neučiní neplatným. Teprve až Boží království, až přijde, setře každou slzu z očí a dá zapomenout na zápas a trápení. Amen

Modlitba po kázání: 
500
Ohlášení: 
515
Přímluvná modlitba: velkopáteční z Agendy II
Poslání: Římanům 7, 14–8,2
Požehnání: Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní. Amen
450