Introitus: Žalm 131
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána.
440
Vstupní modlitba: Hodpodine zástupů, náš Otče. Z tebe a z Tvého Syna vychází Duch, jenž vše oživuje, jenž dává dech každému tvoru. Přicházíme k Tobě jako ke zdroji jásavé radosti. Přicházíme pokorně, neboť nás tíží viny a dluhy. Prosíme Tě za odpuštění. Prosíme Tě, abys nás pozvedl, osvěžil a posílil. Abychom z tohoto Tvého chrámu odešli jiní, než jsme přišli. Proměň naše srdce, Pane, dej nám spatřit Svou slávu a prožít tento Tvůj svatý den v pokoji a radosti. Budiž sláva Otci, Synu i Duchu svatému, jako bylo na počátku, i nyní, i vždycky. Amen
1. čtení: Izajáš 55, 6–13
152
2. čtení: Matouš 23, 5–12

Mnoho rozhořčení zní v dnešních Kristových slovech. Přijde mi, jako by ho to vše, co dnes řekl, dlouho trápilo, rozčilovalo. Jako by dnes řekl, co už chtěl říci dávno. Nepřišel však, aby se přel — spíš protivníci sami jej vyhledávali a napadali, lákali do pastí. A co víc: Jak ukazují první verše, při všem, čím byl Ježíš na farizejích pobouřen a znechucen, věděl, že jsou to právě oni, kdo v jeho čase učí Božímu slovu. A od koho se snad skoro všichni, kdo slovo Boží hledají, kdo chtějí Boha poslouchat, učili.

Je pro nás obvykle velmi těžké oddělit chování člověka a učení, které hlásá. Je pro nás těžké oddělit od sebe lidské služebníky a Boží slovo, které hlásají. Je pro nás těžké oddělit, co je z člověka a co je z Boha.

Kdyby Ježíš začal své dílo tím, že vystoupí proti farizeům, už v Galileji, už u Jordánu, snadno si lidé napíší takovou rovnici: Farizeové nám říkají, že máme brát vážně Boží slovo. A Ježíš říká, že jsou špatní. Ježíš je tedy dobrý proto, že Boží slovo tak vážně nebere. A dodnes je dvojsečné mířit kritiku do vlastních řad. Je dvojsečné říkat věty jako: „Většina věřících dělá chybu v tom, že…“, „předáci církví brzdí to a to…“ a tak dále. Když se člověk staví stranou většiny věřících, většiny duchovních, většiny církví, lidé to nejspíš pochopí tak, že on vlastně ve skutečnosti není věřící, že on vlastně není tak docela farář. Že on vlastně tak docela není v církvi.

Kdo ale správněji rozumí Božímu slovu a drží se ho, ten je přece naopak více věřící, více duchovní. Společenství, které přesněji drží slovo Boží, je více církví, než zbytek. Být oddělen od věřících, být někdo jiný, než kým se zdám, být mimo církev — kdo by si to přál?

Právě slovo farizeové znamená: (od všech) oddělení. Právě farizeové byli ti, kdo Ježíše a jeho společenství neuznával, kdežto Ježíš, jak jsme dnes již podruhé slyšeli, farizeje v výhradami uznával jako kazatele slova Božího. A tak je Ježíš sevřen tím, že zároveň vidí mnoho zlého, zároveň nechce strhnout celý dům, jehož on sám je základem. Přece však řekne, co si o farizejích myslí.

Když někdo o vás řekne, že jste farizej, špatně se tomu brání. Co odpovědět na to, když nám někdo vmete: „Říkáš, že jsi upřímný, ale jsi falešný.“ Říci: „Ne, jsem upřímný?“ — To se nedá. A tak s tím označením šetřme jen pro vypjaté chvíle. Nikdo z nás není Syn Boží, aby zasedl jako soudce nad celým křesťanstvem, aby se nade všechny postavil. Podívejme se jen na to, na co u farizeů Kristus ukazuje. Abychom takové věci prohlédli u druhých — a co je důležitější, abychom tak sami nejednali.

Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně. Není snadné se takovému chování vyhnout. Už proto, že Ježíš také řekl: „Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ Jaký je mezi tím rozdíl? Na první pohled žádný. Něco nám napoví až zmínka o modlitebních řemíncích a třásních. Řemínky na ruce a třásně na okraji oděvu uložil Zákon Izraelcům, aby jim stále připomínaly, čí jsou. Že patří Hospodinu. Jako vám něco připomene uzel na kapesníku. Nebo snubní prsten. Bylo to tedy znamení, které mělo pomáhat víře. Pomocné znamení. Nebylo to to hlavní.

A stejně je potřeba rozumět dobrým skutkům. Když se Izraelec dotkl své ruky, když se podíval na své šaty, řemínky a třásně mu připomínaly, komu patří. Stejně tak my, když jednáme dobře, poznáváme, komu patříme. Poznáváme, že jsme tou solí země a světlem světa. Kdybychom nedělali nic dobrého,těžko budeme věřit, že patříme Bohu. A ovšem, „nemůže zůstat ukryto město ležící na hoře“. Pokud přinášíme ovoce víry, nemusíme mít strach, že by si toho lidé časem nevšimli. A dobře, když si všimnou. Ale naše dobré skutky stále zůstávají hlavně znamením pro nás, že s námi víra něco dělá.

Nemáme ale dělat dobré skutky už za tím cílem, abychom si udělali lepší jméno. Dobrými skutky posilujeme svou víru v Boha. Ne víru druhých v nás. Křesťan dělá dobré skutky, aby více věřil v Boha. Farizej proto, aby lidé více věřili jemu. A přece občas v církvi slýcháme, jak se máme prezentovat tím, co pro lidi děláme. To musíme odmítnout. Čiňme dobré z vnitřní potřeby.

Jistě, že je člověk rád, když si někdo všimne, co dobrého dělá. Jenže o to právě není potřeba se tolik starat. Když jednáte dobře každý den, dost dobře se to stejně nedá utajit. Co děláte pořád, na to se přijde. Jen ten, kdo koná dobro pouze „pracovně“ nebo „rekreačně“, to potřebuje dávat na odiv jako ulovenou velkou rybu.

Líbí se jim, když je lidé na ulici zdraví a říkají jim „Mistře“. Vy však si nedávejte říkat „Mistře": jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. Opět, každý je rád, když někdo pokládá jeho názory za zajímavé. Když ho lidé rádi poslouchají. Důvod k radosti je to však jen tehdy, pokud předáváme poklad, který jsme sami přijali. Pokud to, z čeho jsou nadšení naši posluchači, působí stejné nadšení i v nás. Pokud to, co druhé okouzluje, jsme my sami, je to vlastně smutné: Sami sebou těžko budeme kdy překvapeni. Sami ze sebe těžko budeme někdy nadšeni. Když lidé obdivují nás a ne to, co učíme a hlásáme, pak se z nás stávají znudění uprostřed nadšených, bezradní uprostřed těch, kteří mají falešnou naději. Cílem každého křesťana, zvláště učitele, je učinit se nepotřebným: Aby lidé i bez něj patřili na Boží slávu. Ve chvíli, kdy lidé řeknou: „Teď to vidím i bez vás“ jsme dosáhli svého cíle. Opět, pokud to, co hlásáme, je pravda, stane se to časem viditelným i bez nás.

A přece právě naše církev, která si tak zakládá na všeobecném kněžství všech věřících, dává zároveň mnohdy velký důraz na slavná jména, křesťanské osobnosti. To opět musíme odmítnout. Každý, kdo v církvi slouží, je nahraditelný. A každému, kdo v církvi slouží upřímně, se slouží radostněji, když ví, že je nahraditelný.

A tak se trochu vracíme na začátek. Kde jsme řekli, že je vždy dvojsečné vydělovat se z církve. Farizeus znamená oddělený — myšleno od průměru. Děláme-li něco dobrého, pak: Jednak to děláme z vnitřní potřeby. A druhak děláme něco, co by měl dělat každý křesťan — a tedy můžeme předpokládat, že každý z našich bratří a sester na svém místě něco dobrého dělá. Co Duch působí v nás, musí nějak skrytě působit i v druhých.

Když jde o skutky spravedlnosti, mělo by jít o něco, co děláme dnes a denně. A nikdo mnoho nemluví o tom, co dělá dnes a denně. O tom, že si ráno čistí zuby, že jde do práce, že jde nakupovat — to člověk dělá napůl automaticky a o podobných věcch mluví vlastně jen tehdy, pokud se něco zvrtne. Mám tedy za to, že jednotlivý křesťan i celá církev by o dobrých skutcích měli, pokud vůbec, mluvit jako o něčem samozřejmém — a tedy vlastně vedlejším.

A na druhou stranu, o Kristu, o Evangeliu, o Písmu, bychom měli mluvit s nadšením. Jako o něčem, co je pro nás stále něčím nové, nesamozřejmé, překvapivé. Co přece musí překvapovat každého. Nikdo, kdo se ve svém oboru cítí jako mistr, nemluví s nadšením. Vždyť už to přece všechno zná a nic ho tedy nepřekvapí. S nadšením mluví o věci amatér. Ten, kdo ví, že zdaleka ještě neví všechno. Ten, kdo ví, že podobného stupně poznání jako on s trochou snahy může dosáhnout vlastně každý. Abychom v dobrém jednání byli mistry a v poznání Boha stále jako děti, chtivé poznání, s očima do široka otevřenýma.Amen

Modlitba po kázání: 
408, 1–6
Ohlášení: 
408, 7–11
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Korintským 12, 1–13
Požehnání: Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní. Amen
406