Introitus: Žalm 85
Pozdrav: 
85
Vstupní modlitba: Agenda 269
1. čtení: Zacharijáš 9, 9–11
397
2. čtení: Daniel 11, 31–36

Hle, řekl jsem vám to předem. Co se stane, se dalo čekat, tak nebuďte překvapení. To je klíč k celému dnešnímu čtení. A my zde můžeme nalézt povzbuzení v tom, že se Ježíšova slova skutečně naplňují. Máme před sebou historický důkaz. Protože když o pár desítek let později, v roce 70, začalo židovské povstání a obyvatelé Jeruzaléma se začali opevňovat na obranu před římskými vojsky, křesťané se rozpomněli na slova svého Mistra a z města i země skutečně uprchli do hor. A v zemi i ve městě skutečně nastalo veliké soužení. Vlády se ujali zelóté, horlivci teroristického uvažování. Pro potřeby bojovníků zabavovali i poslední zásoby potravin, s bezohlednou krutostí likvidovali každý náznak nesouhlasu, uprostřed války proti Římanům vedli válku proti vlastnímu lidu. Vyplatilo se pamatovat si Ježíšova slova.

Naše dnešní čtení zavedlo v minulosti tak mnohé. Jak mnozí se v něm snažili číst mezi řádky, hledali v něm falešnou útěchu, rádi by skrze něj donutili Boha, aby jednal podle jejich představ. A přitom smysl Ježíšových slov, ráz Ježíšových slov, je úplně opačný. Hle, řekl jsem vám to předem. A vlastně ani nebylo třeba zázračné schopnosti vidět budoucnost. Duchem naplněnému ryzímu srdci muselo být už tehdy, kolem roku 30, jasné, jaký věci vezmou obrat. Tehdy ještě spočívalo vedení lidu v rukou docela rozumných, laskavých lidí. V rukou farizejů a zákoníků. Ale sami jsme se z Ježíšových sporů s nimi poučili o jejich jalovosti. Máme z nich dojem, že boží Zákon jim byl spíše břemenem a většinu úsilí věnovali na to, jak jeho plnění učinit pohodlným a schůdným pro život. Nevzali vlastně boží Zákon za svůj, nechtělo se jim o něj zápasit tak, jak to udělal Ježíš, když uzdravoval v sobotu a jeho učedníci v tento svatý den mnuli zrní z klasů. A tak vzali zákon za svůj šílenci, běsi — zelóté.

A to je první poučení pro nás: Pokud nebudeme mít dost troufalosti vzít boží Zákon za svůj a třeba kvůli Zákonu samému Zákon porušit, na místo Kristových svědků místo nás nastoupí právě takoví běsi. A už se to i stalo: Církev kdysi měla velké myslitele — Augustina, Tomáše Akvinského, Martina Luthera, Jana Kalvína, Lukáše Pražského. Ti ve svém díle pamatovali na život člověka v celé jeho šíři. Byli si vědomi, že boží tajemství je nevyčerpatelné a právě proto z něj tak mnohé pronikli. Tito by nám stačili ještě dnes a my faráři by jsme neměli ani moc práce. Ale protože se církev více zabývala všedními starostmi, malichernými spory a víc než o cokoliv jiného dbala o to, jak se zavděčit své době, přišli jiní. Přišli horlivci. Horlivost jim skutečně nechyběla, za to pokory před božím tajemstvím mnoho neměli. A tak přišli Hallští pietisté, kteří ve svých sirotčincích zakazovali dětem hrát si a neustále je strašili ďáblem. Přišel Wesley, který změnil radostnou četbu Písma v tuhou metodu. A po nich další, kteří nekonečného Boha, kterého nepojmou ani nebesa nebes, chtěli uzavřít do svého úzkého srdce. Káže se sice evangelium, a za to buď Bohu díky, ale evangelium chudé, zbavené bohatství své krásy. To se stalo a ještě se může stát. A pokud my, rozumní, dědicové generací svědků, nebudeme rozhodní ve věci evangelia, pokud nedokážeme jasně světu říci, z čeho nemůžeme ustoupit a na čem končí naše shoda s tímto pokolením, i místo nás přijdou hrubí a omezení vykladači evangelia. Laskavou náruč církve pak nahradí železné sevření sekt. Je to výzva vedení církve, jejím pastýřům a starším. Nelze se schovávat za přikázání lásky, pokud je třeba zakročit proti těm, kteří šíří bludy nebo bezostyšně hřeší. Lásku nelze zaměňovat za lhostejnost ke špatnosti. A nelze kázat lacinou milost: Milost bez soudu postrádá smysl. A pokud máme sloužit světu, snad tak, že se mu budeme přizpůsobovat? Ale je to i výzva každému věřícímu, aby si třeba ke svému vzdělání raději přečetl pořádnou knihu než třicetistránkovou brožuru, aby trochu více těžil z toho, co nám zanechali ti, kteří už svůj zápas vybojovali.

A tak se nám už trochu poodhaluje, že Ježíšova slova se netýkají úplně jen roku 70 po Kristu. Přesto tu máme krásný příklad toho, jak osobní, opravdová, je Ježíšova láska. Ve svém proroctví vyhradil část, která se týká konkrétní blízké budoucnosti jeho následovníků. A svým způsobem se tak tento oddíl Písma v roce 70 uzavřel budoucím generacím. Byl určen hlavně těm, kteří v ten moment s Ježíšem seděli na Olivové hoře. Působivé, že? Ale proroctví jde dál. A ač v předchozím i následujících oddílech slyšíme o válkách, hladu, zemětřesení, o lžikristech a lžiprorocích, přece zaznívá: To vše je teprve začátek porodních bolestí. A na závěr všeho: O onom dni a hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec sám. Ani Syn, ani Ježíš sám tedy tehdy neznal den a hodinu konce světa, den soudu. A z toho můžete, až si tuto kapitolu budete sami doma číst, pochopit, proč je vše takové zpřeházené, proč se tu najednou mluví o pokolení Ježíšovy doby, jak se vše naplní a pak zase o konci světa, o kterém přece víme, že ještě nepřišel. Ježíš zanechal svým učeníkům to nejlepší, co mohl. Dobrou radu, pro všechny časy, pro čas soužení i čas pokoje.

A tak, když slyšíme o válkách, hladu, zemětřesení, přesto zaznívá: To je teprve začátek porodních bolestí. Přes to, co slyšíme? Ne, právě proto. Co jsou války, hlad, zemětřesení — je to snad dílo Boží. Ne! To je dílo lidí a dílo ďáblovo. Tyto věci snad ohlašují Boží příchod? Právě tyto věci ne. A to je smyslem Ježíšových slov. Projevuje se ve válkách, v hladu, v zemětřesení boží vláda? Ne, to je vláda lidí a toho, jemuž lidé slouží, ďábla. Musí to být, ale to ještě nebude konec, říká Ježíš v předchozím oddíle. Musí to být kvůli Bohu? Ne. Ale musí se projevit, co je v člověku a jaký je ďábel. Bůh stvořil člověka svobodného a své slovo nebere zpět. A člověk se rozhodl jít vlastní cestou. Má co chtěl, ať se tedy ukáže. A člověk skutečně ukázal, co je zač, zejména v posledních sto letech. Potvrdila se slova Dostojevského: Není-li Boha, je vše dovoleno. Četl jsem již v mnoha knihách a slyšel z mnohých úst: Po holocaustu nelze věřit, že je Bůh všemohoucí. A já říkám: Právě ti, kteří nevěřili ve všemohoucího Boha stavěli koncentrační tábory, právě ti nahnali milióny lidí do gulagu, právě ti u nás mordovali sedláky, kteří nechtěli do družstva. A tak nám zůstává Ježíšova dobrá rada: Toho se neděste, to je pomíjivá vláda člověka, takto Bůh nepřichází. Právě v takových obdobích je třeba střízlivosti a vytrvalosti, protože bývají dlouhá. Dokonce čteme, že kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by spasen žádný člověk, ale kvůli vyvoleným budou zkráceny. A tak jsme viděli, jak se různé satanské režimy, které vypadaly do poslední chvíle tak mocně, náhle zhroutili jako domeček z karet.

Není tedy rozumné snažit se věštit Kristův příchod z různých katastrofálních událostí, neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka. Čili, až Kristus znovu přijde, bude to všem jasné. Spasitele není třeba hledat ve světových událostech, není třeba luštit, kde je ukryt — najde si nás sám. A nebude se ohlašovat válkami, hladem a zemětřesením — to je všední dílo člověka a ďábla, které postrádá jakýkoliv smysl, které k ničemu nesměřuje.

Ale čteme: Bude to jako za dnů Noe: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky — takový bude i příchod Syna člověka. Bůh nepřijde lidi tahat z bryndy, kterou si sami navařili, když už je všem jasné, že měli Boha poslouchat. Bude soudit svět, který si je sám sebou jistý, který na Boha zapomněl, který se bez něj obejde. A ono se právě v takových chvílích zakládá právě na ty války a hladomory. Právě čas před první světovou válkou byl čas spokojenosti a optimismu a právě v té době bylo nejvíc přesvědčených ateistů. A potom, bylo to právě období prosperity konce dvacátých let, kdy v mnichovských pivnicích začínal řečnit komický pán s knírkem, který už měl už tehdy ve své knize sepsány plány na vyhlazení Židů. Ale jednoho takového klidného dne Bůh konečně zakročí a učiní přítrž vládě člověka. Přijde. Třeba už zítra, nebo za tisíc let, ale přijde. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Agenda 269
Poslání: Zjevení 21, 1–4
Požehnání: Agenda 269