Introitus: Žalm 8
Pozdrav: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 4. neděle po Zjevení Páně.
8
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, náš nebeský Otče. Od Tebe jsme vzešli, ty jsi nás viděl již v zárodku, v těle našich matek. K Tobě se v tuto svatou hodinu navracíme z bloudění světem. Vše zlé, co jsme učinili i naše dluhy před Tebe přinášíme a prosíme Tě o odpuštění. Také vše, co se nám zdařilo, co dobrého jsme vykonali, neboť věříme, že to Ty jsi v nás jednal a radujeme se z Tvé moci a dobroty. Ty jsi nás učinil a Ty jsi nás také povolal. Proto Tě prosíme, abys dnes rozveselil naše srdce, projasnil naši mysl a dal nám poznání, abys uzdravil a posílil naše těla, abychom Tebe, Tvého Syna i Ducha svatého, Boha jediného, chválili nyní, ve dnech, které přijdou, i na věčnosti. Amen
1. čtení: Deuteronomium 6, 4–9
156, 1–7
2. čtení: Matouš 25, 1–13

Ženich jistě přijde a my jistě dojdeme na jeho hostinu. To stačí a není třeba se dál starat. Tak uvažují první družičky. – Ženich jistě přijde a my jistě dojdeme na jeho hostinu. To stačí a teď teprve má smysl se o něco starat, protože výsledek je jistý. Tak uvažovaly druhé družičky.

První i druhé měly radostné srdce, měly víru. První i druhé nespoléhaly na své síly, ale čekaly svou radost s hůry. Srdce nechybělo ani jedněm. Těm prvním však chyběl rozum. Kdežto ty druhé si dokázaly představit nejen svatební hostinu, ale i samy sebe v té dlouhé noci. Ty druhé věděly, že dojdou na hostinu a tedy proto musí i nějak obstát té noci. A tak nám dnešní podobenství ukazuje, že víru nejde postavit jen na srdci, jen na citu. Ale opírá se kromě srdce také o hlavu a o ruce.

Je to podobné, jako kdyby zimomřivého člověka pozvali jeho přátelé na zimní procházku. Člověk, který svým přátelům nedůvěřuje, by vůbec nešel. Pošetilý člověk by vyrazil nalehko, nemyslel – a pak by vše zkazil stížnostmi, že je mu zima. Nevydržel by. Kdežto moudrý člověk by si řekl: Jsem zimomřivý, když mi bude zima, nevydržím. Ale když se teple obleču, vydržím a bude to pěkné.

Co odlišuje pošetilost pošetilých družiček a moudrost moudrých družiček je povědomí o vlastní slabosti. Všimněte si, uprostřed noci usnou všechny. I biblický komentář k tomu to podobenství z doby reformace, kdy všichni naživo prožívali obrovský duchovní zlom, si všímá: Na člověka doléhá mnoho všedních starostí a povinností a nedovede být na Krista soustředěn stále stejně silně. Dobře si všímá, že sám Kristus ve svém podobenství počítá se znaveností, která uprostřed noci tohoto světa na každého někdy doléhá. Není to přímo selhání, takový je prostě běh života.

Znovu se tedy vraťme k tomu, co jsme řekli v úvodu: Víra se nemůže zakládat pouze na planoucím srdci. Už od konce sedmnáctého století přitom trvá v křesťanstvu nezdravý sklon víru pouze na srdci stavět – a kam to církev zatím dopracovala! Jistě že většina z nás je v srdci nejvíce doma. Ale jako si ty moudré družičky nesou ještě olej v nádobkách, tak se také naše víra nemůže opírat jen o jeden bod. Musí být opřena i o myšlení a o jednání.

A tato tři místa, totiž: Cit, myšlení, jednání – tato místa jsou jako spojité nádoby, mezi nimiž se víra stále přelévá. Někdy člověk zrovna necítí nadšení a slavnostní náladu. Ale v tu chvíli mu právě jeho rozum, jeho poznání domlouvá: A přece je to pravda. Dnes nemáš svůj den, dnes nejsi ve své kůži. Vydrž. Až v srdci pookřeješ, zase budeš cítit Boží blízkost. I nyní o ní víš – i když ji necítíš.

Pokud se však člověk spokojil pouze s prožíváním víry, pokud s bratry a sestrami nečte Písmo, pokud nezná vyznání své vlastní církve – těžko tuto oporu v poznání, v rozumu bude hledat. A stejně jako v onom podobenství, těžko se s ním narychlo někdo rozdělí o poznání, když dojde na hodinu zkoušky víry. Sami nejspíš víte, jak nesnadné je vysvětlovat pravdy víry někomu, kdo má zrovna žal, kdo je plný pochybností, skleslý nebo rozhněvaný. Všechno najednou to stěží chápe, nemá chuť poslouchat poučení. Proto je potřeba se ve víře vzdělávat, dokud je na tom člověk dobře, dokud na něj ještě žádná zkouška nedoléhá a je poznání ještě otevřen.

Někdy ovšem člověk ani necítí, ani nerozumí. I v tom čase stále ještě může jednat jako věřící. Znovu zde rád připomenu slova křesťanského myslitele Pascala. Za Pascalem přišel jeho přítel. Viditelně se trápil. Řekl: Rád bych byl křesťanem, ale prostě to necítím. A Pascal mu odpověděl: Choďte na bohoslužby a k Večeři Páně, modlete se ráno, večer a před jídlem, jednejte ve svém životě jako křesťan. A ten pocit se časem dostaví.

I když jsme tedy v srdci zmateni a naše mysl je temná, stále ještě vládneme svýma nohama, takže se můžeme zvednout a jít do kostela nebo kleknout a modlit se. A samozřejmě: Jednotlivé příkazy spravedlnosti, soucitu, věrnosti bližnímu zůstávají jasné často i ve chvíli, kdy člověk nic nechápe a nic necítí. Když sami vidíme, že děláme zbožné a dobré věci, vlastní srdce tím ubezpečujeme, že skrze nás přeci jen jedná Bůh. A vlastnímu rozumu dosvědčujeme, že bychom to asi nedělali, kdyby to nemělo smysl. Když se snažíme o dobré jednání, vlastní rozum zaměstnáváme, protože kdybychom u činů spravedlnosti, soucitu a věrnosti nemysleli, tak by nepřinesly žádný výsledek.

A do čeho vkládáme úsilí, k tomu se brzy přikloní i naše srdce. Vždyť to Kristus řekl: Kde bude tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. O co se snažíš, na co vynakládáš námahu, na tom ti začneš záležet, to budeš mít rád.

Co jsme řekli o poznání, platí i tady: Chodit do kostela, pokleknout ve svém pokojíku k modlitbě, s tím je nejlépe začít dříve, než je člověk zkroušený a bezradný, než přijde zkouška. Protože jako hlava nepoznává hned, ale pomalu se učí, tak i tělo dělá s větší lehkostí to, co dělá už delší dobu, co dělá často. A zase, jako v tom podobenství se moudré družičky nemohou rozdělit o olej s pošetilými, tak vám těžko někdo předá, jak dosáhl v účasti na bohoslužbách, v modlitbě, ve správném, soucitném a věrném jednání pevnosti. Prostě to tak dělal dlouho, musel se svého času přemáhat a pak už mu vše šlo lépe. Časem už ani levice nevěděla, co činí pravice. Jak vás má najednou někdo naučit, jak jednat správně? To se musí dost dlouho zkoušet, než se to člověk naučí.

A platí samozřejmě i poslední: Jsou chvíle, kdy nám chybí pochopení i skutky. Tehdy nás zase nese srdce: Pocit, který máme ze zbožné písně, z modlitby, z majestátní kostelní stavby i ze zbožného obrazu, který vypráví příběh víry. Ještě nechápeme, ještě nekonáme s lehkostí, ale jen s přemáháním. A srdce přece už ví.

Závěrem tedy: Podobenství je od toho podobenství, tajemství, že jej jeden výklad nevyčerpá. Stále se z něj dá učit a něco nového objevovat. Pro náš čas je nyní důležité, abychom svou víru budovali na srdci, poznání i na činech. Abychom, když jsme v jedné nebo ve dvou z těch věcí zrovna slabí, se mohli opřít o tu třetí. A takto plně máme svou víru budovat dříve, něž přijdou problémy. Pak se budeme stěží rychle učit a těžko nám někdo předá najednou všechen ten čas, kdy se sám něco musel učit.

Když tedy zpíváme, modlíme se – nestyďme se to prožívat. Když dojde na poznání pravd víry – nemysleme, že máme dost na tom, co víme. Když dojde na jednání – přemáhejme svou lenost, buďme vytrvalí, učme se pravidelnosti, abychom časem dokázali jednat z lehkostí. Chvil, kdy naše srdce, rozum či tělo spí, bude ještě vícero. Ať je proto vždy nějaká část z nás v záloze. Vždyť my jsme přece pozváni na svatbu beránkovu a jistojistě tam dojdeme. Teprve teď má smysl o cokoliv se snažit! Amen

Modlitba po kázání: 
388
Ohlášení: 
308
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Koloským 3, 9–16
Požehnání: Nechť Pán dá bohatě růst vaší vzájemné lásce i lásce ke všem, tak jako i my vás milujeme, ať posílí vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými.
425