Introitus: Žalm 19
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího…
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Kazatel 11
2. čtení: Matouš 25, 1–13

Bratři a sestry, co kdybych řekl: Až dozpíváme třetí píseň, přijde Kristus Pán a jeho království. Asi byste si řekli, že mne normální církevní práce omrzela a chci si založit nějakou sektu. To bych na to ovšem šel hloupě, protože za těch pár minut už bych moc nových členů, nových poplatníků nenabral. Abych na takové zvěsti vydělal, musel bych čas konce světa hlásat nejméně rok, aby ještě stihl přijít dostatek vyděšených lidí, ochotných odevzdat společenství majetek, který s koncem světa pozbývá smyslu.

Kdo by mě pak vzal vážně, asi by zpíval tu třetí píseň třesoucím se hlasem a myslel na to, co nestihl udělat, co naopak dělat neměl, co by měl ještě rychle napravit. Říkali bychom si: Proč zrovna teď, proč třeba nepřišel minulou neděli. Ten týden se mi dařilo naplňovat jeho přikázání lépe, stál bych před ním daleko lépe připraven, s menšími dluhy.

Ne, nemohu říci, že po třetí písni přijde Ježíš Kristus. Je přece psáno, že ten den a hodinu nezná nikdo. Ale také nemohu říci, že by se to stát nemohlo. Je také psáno: „Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noé: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky — takový bude i příchod Syna člověka. “ No a teď je zrovna takový poklidný čas, v jaký má Syn člověka přijít. Víme z Písma, že zlé časy a katastrofy jsou jen porodní bolesti Mesijáše, ale jeho samotný příchod přijde v čas klidu. Proč tedy ne právě dnes.

Člověk si říká, co při takových vyhlídkách, že totiž Kristus může přijít kdykoliv, vlastně dělat. Co ještě stojí za to dělat, co nemůže konec světa překazit. Co ještě rozjíždět, když tu Kristus může být kdykoliv. Co máme dělat, aby měl radost, až nás při tom díle zastihne? Dělat či ono? Osobně se musím přiznat, že bych byl rád, kdyby mne Kristus při svém příchodu zastihl na Bohoslužbách, při modlitbě. Tak smýšleli i naši bratři ve středověku, při katastrofách, které v té době svým rozsahem opravdu připomínaly konec světa, se uchylovali do kostela. Dokonce i ideální představa osobní smrti byla tehdy zemřít uprostřed modlitby. Sám musím říct, že při každých bohoslužbách zažívám velmi silně, že Kristův příchod je blízko, jako by už už začínal. Na místě je tedy čekat Krista v radostném nadšení, protože opravdu může přijít kdykoliv, třeba ještě dnes.

Jak se tedy díváme na ty družičky, které měly s sebou olej do zásoby. Přece, té noci šli všichni nadšeně za ženichem. Šlo se na svatbu a stavební průvod jakoby už byl slyšet někde za kopcem. Ale tyhle družičky si přece jen vzali něco do zálohy. Co kdyby se to protáhlo, že. Že si to vůbec připouštějí! Že si vůbec připouštějí odklad! Jako by se vůbec netěšili.

Těch pět rozumných družiček mi připomíná mnohé mé společníky z cest. Jsem nadený cestovatel, rád chodím po lesích, mám rád neznámé kraje. Na cesty vyrážím s nadšeným očekáváním, do předu vítám každou příhodu, která se může stát. Bude dobrodružství!

A tak mě v skrytu hněte, když vidím, že někdo z mých společníků má již s sebou na papíře vypsány odjezdy zpátečních vlaků. Tak chtěl na výlet, cedím mezi zuby, nebo se už těší zpátky. A když má někdo s sebou troje rezervní oblečení, brblám někde vzadu: Vzal sis s sebou všechno pohodlí domova, celou almaru. Máš snad s sebou ještě televizi, pohovku? Když chceš pohodlí, měl si zůstat doma. A nebo když si veze s sebou spoustu jídla, to mě taky rozčiluje: Když si chtěl hodovat, měl sis doma ve městě zajít do restaurace. Nejedeme do chatek na Lipno, tohle je drsná výprava.

A tak si brblám do chvíle, než se celá výprava nějak zadrhne. Když leje jako z konve, když už jsem utahaný, jsem nakonec rád, že někdo ví, jak se do hodiny dostat domů, že mi může půjčit suché oblečení, že se se mnou podělí o tu trochu jídla. A jezdím s dobrými lidmi, kteří se vždy rozdělí ochotně. Ale těch našich pět rozumných družiček se moc dělit nechce.

Něco totiž dělit nelze. Víra se nedá dělit. Nemůžeme ubrat půlku ze své víry, věřit ptom na půl a druhou půlku dát někomu jinému, aby také tak z poloviny věřil, to je jasné. Víra může být jen jako jiskřička, jen jako plamýnek, slaboučká, ale už je. A nebo je jako plamen. Ale vždy už buď je nebo není. K víře se dá vést, víře se dá učit, ale nedá se nijak předat.

A už jsem dnes jednou řekl, že bychom měli vírou hořet v radostném očekávání Kristova druhého příchodu. Řekneme si potom: pak už nemá smysl starat se o nic jiného. Stačí hořet. A tak se i děje: Že totiž někdy věřící vsadí na jedinou kartu, všechno hodí za hlavu, scházejí se třeba p bytech. Naše kostely, které potřebují stálé opravy a mnohé starání, jsou jim jen k smíchu. Ale neustane taková víra, když ženich nepřichází, když, jak jsme dnes četli, na všechny přijde ospalost a usnou?

Dnes sedíme v nově vymalované modlitebně, již za krátko bude celá hotová. Bratra Františka, který zde po šest dní pracoval od tmy do tmy by možná trochu dožralo, kdybychom teď, když je práce hotova, měli najednou vše zanechat a odebrat se do království božího. Mě tedy určitě, i když vím, že věčná blaženost nahradí člověku vše tisícinásobně. Vždyť teď máme zase tak na deset let vystaráno. Ovšem zase, když jsem se rok díval po těch prasklinách a žlutých stěnách, říkal jsem si: Co když dnes přijde někdo nový a nebude se tu cítit dobře. Co když odejde a už nepřijde. Je to sice maličkost, to víme všichni. Ale zase víme, jak vratká je počínající víra. Může ji odradit každý detail. Proto by toto místo mělo být příjemné pro oko a my vždy milí a laskaví. Proto je dobře, že jsme se připravili na delší čas. Protože, noví lidé již chodí a také se dost dobře může stát, že náhle jich začnou chodit desítky — nebylo by to v dějinách církve poprvé. Je dobře, že jsme připraveni na delší čas, i když bychom všichni ještě tento den chtěli být s Pánem v jeho království.

Nakonec, i nám je v hezkém prostředí lépe, méně věcí nás ruší. A teď se dostávám k jádru, protože slova Písma jsou zde především pro nás, pro posilu naší víry. V našem životě víry nemůžeme vsadit na jednu kartu. Naše víra se nemůže upínat jen na jednoho duchovního, na jeden sbor, na jeden kostel. Už se mi stalo, že jsem přišel do církevního společenství, kde kostel padal, lidé byli nepřívětiví, duchovní neurvalý a jeho kázání nudné. A i když to tak bylo už po mnoho let, několik věrných duší přece vytrvalo. Ukázalo se, že lampy jejich víry mají ještě jiný zdroj oleje, že dokáží vytrvat, i když co vidí, mluví proti víře. Znám lidi, kteří odešli ze sborů, protože je ranil farář, protože se pohádali se bratry a sestrami. Neměli ten olej do zálohy. A znám jiné, jejichž víra byla tak silná, že když někde už nešlo dál, šli prostě jinam, bez pýchy, v pokoře. Zdrojem jejich víry nebylo to které společenství, ale sám Kristus. Ti měli olej do zásoby, jako těch pěti rozumných družiček.

Před koncem ještě povím něco k tomu, jak si ten olej navíc obstarat. K tomu řeknu: Nikdy si nemůžeme říci, že už známe Krista dost. Je třeba jej hledat všude, v tomto světě nikdy nemůžeme říci, že už jsme spatřili celou jeho slávu. Je dobré znát přírodu. Je dobré chodit polem, loukou a lesem a pozorovat, jak je vše nádherně skrze Krista stvořeno. Takový člověk se pak v pěkný den posadí, zahledí se na kvetoucí strom, pohodlně se opře a řekne: Dnes by mohl přijít Kristus. Když máme potíže v církvi, vždy můžeme vzpomenout na vše, co Bůh stvořil a říci: Bůh živí všechny tvory, vše udržuje; i bez našeho lopotného snažení. Přijď, králi všehomíra. Je dobré číst, poslouchat hudbu, hrát na hudební nástroje, zajmat se o kulturu. Člověk, který se věnuje umění, spatřuje i tu Boží krásu, cestu člověka před Bohem. Získá, celkem bezpracně, zkušenost stovek dalších lidí. Když se pak zhroutí jeho obraz světa, protože Kristus ještě nepřichází, tu vzpomene na zkušenosti spousty jiných lidí. Řekne si: Podívám se na svět jinýma očima, pohlédnu skrze jinou zkušenost, a uvidím, že z jiného pohledu má Bůh stále co nabídnout, že jsou tisíce jiných životů, do kterých Bůh vstoupil a nebo alespoň velmi potřebují, aby do nich Bůh svtoupil. Ze stejného důvodu má být člověk pozorný posluchač a zajímat se o příběhy jiných lidí.

Dnes vás, bratři a sestry, mohu jen pochválit. Je mi známo, kolik nesnází, nepříjemností a křivd unesla vaše víra, že jste vytrvali. Je mi známo, že mnozí jezdíte do přírody, nebo pozorujete to úžasné boží dílo při procházkách a na svých zahrádkách. Mnozí jste sečtělí, posloucháte hudbu nebo sami muzicírujete. Mnozí jste pozorní posluchači a neodmítnete nikoho, kdo by se vám chtěl svěřit. Je toho ještě tolik, v čem si každý z vás střádá ten olej na víc, kdyby snad Kristus nepřišel ještě dnes.

Modlitba po kázání: A přesto, že jsme připraveni čekat, voláme nyní Maranatha, Příjď Pane Ježíši. Amen
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Zjevení 22
Požehnání: