Introitus: Žalm 24
Pozdrav: Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech! Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 1. neděle adventní.
273
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože! Mluvil jsi k otcům skrze proroky. Proto dnes můžeme poznávat tvůj svatý majestát. Učiň nás hodné tvých skrytých zjevení, která jsi nám oznámil v díle proroků. Pokoř nás. Obrať naši naději i víru k nebi. Postav nás před svůj obličej. Pro tu dobu, po kterou žijeme na zemi, nechť v nás přebývá tvůj Duch. Zbav nás starostí a zlých žádostí těla. Dej, ať naše srdce i mysl je u tebe v nebi, až posléze — osvobozeni od pozemského bojování — dosáhneme toho pokoje, který jsi nám připravil skrze našeho Pána Ježíše Krista. Amen
1. čtení: Zacharjáš 9, 8–17
259
2. čtení: Matouš 25, 1–13

Víra rozhodně není skok do tmy. Není to jen náhlý nápor silných citů. Vždyť na první pohled správně jednaly ty pošetilé družičky! Ženich se blížil a tak popadly tu jedinou věc, tu lampu – srdce planoucí a na lehko vyrazily. Ale skončily ve tmě.

Čteme tedy o noci před svatbou. Je to noc před velkým, jasným a radostným dnem. Ale pozor, stále noc. Noc, čas tápání a úzkosti. Úzkost a nadšení jsou kupodivu dosti příbuzné pocity. Před velkým úkolem, před odvážným činem, cítíme úzkost – pak nadšení, když se k činu odhodláme. Ale i obráceně: Když se dlouho smějeme až se za břicho popadáme a tečou nám slzy, najednou přijde ticho a cítíme se spíš uzkostně.

Co víc: Většina lidí má ráda napínavé knihy a příběhy, kde úzkost hraje velkou roli. Hrdina visí z okraje skály, ale pak se přitáhne. V bytě, který navštívil detektiv, se ukrývá vrah, ale detektiv nakonec ráně uhne. Čistá láska zažívá nástrahy, ale příběh končí vroucím obětím. V Písmu tomu není jinak: Bojíme se, jak mladíček David obstojí před soubojovým zápasníkem, co má hodně před dva metry. Pak všichni propuknou v jásot, když je Golijáš oloupen.

Tak té noci jsou družičky dychtivé; hruď je sevřená a duše jakoby chtěla hrdlem vyskočit ven. Jako když zmáčkneme zubní nastu uprostřed. Proč to? Má přece přijít ženich. Čeho se bát, když to, co přichází, je svrchovaně dobré. Ale copak nedáváme i ve svatební ráno ženichovi skleničku na kuráž? A cožpak se stává jen zřídka, že nevěsta oněmí, rozpláče se či dokonce omdlí během obřadu? A přece je to to, po čem oba toužili, na co se dlouho chystali.

Ale jak se zdá, když se k nám již dobré tlačí plnou vahou, tlačí před sebou i dosud rozptýlené pochyby. Ano, pochyby, které byly dosud jen jako chmíří a slabý dým kolem nás. Kterých jsme si dosud mnoho venšímali, jsou najednou jako tenká, ale pevná stěna před námi. Asi jako tryskové letadlo stlačí před sebou vzduch. To nic, které je ale najdou jako gumová stěna, která se napne a s velkou ránou praskne, když letadlo překoná rychlost zvuku. Nebo jako pavučina – střírné nic, které je sotva vidět. Ale když ji rukou strhneme, přece chvíli cítíme silný tah zpět.

A tak, i když zbožný život vede ke stále větší jistotě, že Kristus vstal z mrtvých, že znovu přijde, ještě jedna pochyba vždy zůstává: Jsme vlastně rádi, že znovu přijde? Naše náboženství má jistě pravdu. Ale máme z toho radost?

Mám tedy za to, že ty pošetilé družičky, s duší někde v krku, vyrazily do tmy bez příprav právě proto, aby na tuto pochybu nemusely myslet. Jednou ráznou akcí chtěly překonat všechny pochyby. Prásk! Jako když stíhačka prolomí zvukovou bariéru. Jenže potom letí ještě dlouho dál. Nevybuchne. Ani ještě bezpečně nepřistane. Ty první družičky vlastně vyzývají Boha: Přijď hned! A nebo najisto víme, že jsme se v Tobě zmýlili. Nebo najisto víme, že jsi nás zklamal. Ty pošetilé družičky se příliš zahleděly do sebe, do vlastního nitra. To nevidíš, jak jsme natěšené? Srdce nám tepe v krku, takže se musíš zjevit hned.

Ty druhé nehledí do sebe, ale vyhlížejí ženicha. Jistě i ony cítí vzrušení. Jistě i jim budší srdce někde v krku. Ale důležitější než ono vzrušení je pro ně jistota, že ženich určitě přijde. A že ony určitě mají místo na svatbě. Že jim ho nikdo nevezme. Ženich by jim jistě nelhal. A i když i ony ho čekají každým okamžikem, přece vědí: Kdyby náhodou nepřišel hned, tak jistě přijde o něco později. Celou dobu jsme na něj čekaly. Počkáme tedy rády ještě chvilku.

Bratři a sestry! Cit k víře patří neoddělitelně. Je nutné, aby člověkem jednou cloumal soucit, stejně je jindy nutné se hněvat kvůli lži a nespravedlnosti. Skutečně platí, že je čas milovat a je čas nenávidět. I v našem příběhu, co jiného než rozrušení srdce hnalo ty družičky do noci? Ale kromě onoho hořícího kahanu, jímž je srdce, potřebuje ten, kdo cele věří, že Mesijáš přijde, ještě jednu nádobu. Nádobu oleje, který zatím nehoří. Ale z kterého vzejde světlo, až se první plamen vyčerpá. Jsou vypjaté chvíle v životě, kdy se činí velká rozhodnutí. Ale ta rozhodnutí pak mají následky třeba na dašlích dvacet let.

Pohasne vzrušení. A pokud nemá v tu chvíli člověk zůstat ve tmě, potřebuje také poznání. Především poznání pravd víry, které nejsou nikdy jednoduché. Proto se sestavují do katechismů a vyznání víry, aby se jim člověk po pořadě učil a postupně poznával cesty Boží. Poznání dějin, které jsou také složité – ovšem stále se opakují. Nakonec i poznání na pohled chladné. Poznání přírodních věd, řádu, jež Bůh světu vtiskl. Namísto zoufání totiž někdy zcela stačí spočítat, že je možné to a to řešení.

Do třetice, krom citu a poznání potřebujeme ctnost. Ctnost je dobrý čin, který má člověk častým konáním již nacvičen, taže už jej může konat bez velkého přemýšlení. Kdo se naučí denně modlit, po čase již ne modlitbu nezapomíná. Kdo se naučí štědrosti, toho už časem dávat nebolí. Kdo se naučí ovládat hněv a netrpělivost, časem již snáší i lidi maličko otravné. Ctnost je to, co odlišuje dospělého od dítěte.

Závěrem tedy: Cit, rozum a dobrý návyk. To jsou tři nádoby duchovního oleje. Mějte u sebe všechny tři. Noc se bude zdát ještě dlouhá. Až pohasne cit, povede vás rozum. Až budete s rozumem v koncích, povede vás srdce planoucí. A i tehdy, když si rozum rady neví a v srdci je jen chlad, dobrý návyk dovede člověka nést temnotou času překvapivě dlouho. Noc se bude zdát dlouhá,ale naše místa na svatbě Beránkově jsou již připravena a nikdo nám je nevezme.

Modlitba po kázání: Maranatha! Kéž přijde milost a pomine tento svět!
8
Ohlášení: (U VP proměnlivá část preface: … Neboť on přišel a stal se jedním z nás, splnil sliby dané praotcům a otevřel nám cestu k věčné spáse; a my v modlitbách a bdění čekáme, že se i na nás splní tvé sliby, až přijde, aby zjevil svou slávu. …)
262
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, v tomto čase, kdy noc postoupila a den se přiblížil, že je nám v tomto světě vyměřeno nemnoho dnů a v důvěře se na Tebe obracíme: Prosíme Tě za umírající, za ty, jenž nesou těžkosti stáří a vážných nemocí. Posiluj jejich víru, ať pozvednou hlavy vstříc Tvému příchodu ve slávě. Prosíme za všechny, kteří se ocitli v úzkostech života, v dluzích a v bídě. V bezvýchodnosti sešli světlo své a dej jim nalézt řešení. Prosíme Tě za všechny, kteří žijí v bludech a zaslepenosti, uctívají falešné bohy a jsou zahleděni do sebe. Ať je Tvá pravda učiní svobodnými. Tvůj Syn je ta pravda a jiné naděje není. Prosíme za všechny, kdo mají dobré úmysly a hledají pravdu, ale neznají Tě: Kéž k nim tvé evangelium dorazí rychle. Za tento tvůj dům modlitby, za toto město, za ty, kteří nám vládnou, prosíme Tě, abychom Tě mohli solavovat, Tobě děkovat, v pokoji a z upřímného srdce. Amen
Poslání: 2 Petrův 1, 16–21
Požehnání: Nekonečně milosrdný Bůh se nad námi smiloval a poslal na svět svého jednorozeného Syna: ať vás jeho přítomnost mezi námi posvětí a naplní touhou po setkání s ním tváří v tvář. Ať vám dá Bůh neochvějnou víru, radostnou naději a účinnou lásku, abyste ke Kristu směřovali celým svým životem. Ať vás radostné vědomí, že se Boží Syn stal jedním z nás, naučí s důvěrou očekávat jeho slavný příchod na konci věků. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch svatý.
452