Introitus: Žalm 109, 1–5.26–31
Pozdrav: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách s výročním sborovým shromážděním.
240
Vstupní modlitba: Hospodine zástupů, ty kraluješ světu viditelnému i neviditelnému od věků na věky. Ty ze svého trůnu hledíš na celý svět. A přece vidíš i zvlášť každého z nás, sleduješ naši cestu zde a k srdci každého z nás promlouváš. Děkujeme Ti, že jsi nás skrze svého Syna spojil ve společenství své církve. Že jsme skrze tento sbor spojeni s Tvou vznešenou církví po celém světě, v každém národě, jazyku i rase. Děkujeme Ti, že jsi tento svůj sbor zachoval ve všech protivenstvích až do dnešního dne. A prosíme Tě, abys nám odpustil všechna přestoupení i opominutí, všechny naše hříchy před Tvou tváří, aby si nás i do dalších let zachoval, abychom byli zde odleskem Tvé slávy a po skončeném boji do Tvé věčné slávy a radosti vešli, skrze Jezu Krista, našeho Pána. Amen
1. čtení: Genesis 37, 1–11
371
2. čtení: Matouš 26, 1–16

Velekněží a starší se sešli a uradili se, že se Ježíš zmocní lstí a že ho zabijí. Janovo evangelium nám pak upřesňuje, že měli obavu, aby Ježíšova sláva a tedy i moc nevyprovokovala k trestné akci Římany. Jinde se zároveň dovídáme, že Ježíš mnohé osobnosti tehdejšího života rozčiloval. Že jej neměli rádi. A tak se možná i oprávněné a svým způsobem odpovědné obavy spojily s osobní nevraživostí. Výsledkem bylo: Nejlépe by bylo, aby ten Ježíš nebyl. Aby nějak zmizel ze světa, nepřekážel. Ale jen ne při svátečním shromáždění, aby se lid nebouřil. Je třeba jej odstranit chytře, prakticky.

Bratři a sestry, zlost a vztek, nenávist – to jistě nemá naplňovat život člověka. Ale někdy se člověk sporu a střetu nevyhne. Kvůli podstatným věcem má smysl se hádat, zvyšovat hlas, prát se. A co je podstatnější, než náboženství? Než smysl života, na který člověk vsadí celý svůj život. Tak Izrael bojoval s pohany již v čase Mojžíše i Davida. Elijáš dal pobýt baalovy proroky.

Ale projevili svou zášť přímo. A když třeba David otevřeně bojoval se stoupenci Íš-bošeta, po čase vyčerpávajících bojů měly už obě strany chuť podat ruku ke smíru.

Nenávist, pranice a boje, to ještě není to nejhorší v životě. O nenávisti se říká, že podobně jako láska k druhému přitahuje. Horší než nenávist je podlost. Podlost je skrytá, uhašená, zadušená nenávist, která už se druhým nenechá vyvést z míry, nenechá se jím pohnout. Podlost už nebere druhého jako člověka, jako někoho, kdo by mohl nějak hýbat naším nitrem. Podlost chce člověka jen odstranit, vymazat ze světa.

Bývalo by bylo lepší, kdyby některých z těch dotčených velekněží či starších šel a Ježíše prostě praštil. Jenže oni si s těmi ranami počkali až na chvíli, kdy stál Ježí svázaný na dvoře velekněze, jak známe z pašijového příběhu. Tam už se nemohl bránit, tam neměl své ozbrojené učedníky – a tam už ani nemohl nastavit druhou tvář o své vůli – měl svázané ruce a do druhé tváře ho mohli uhodit, i kdyby nechtěl.

A tak je nejlépe svůj hněv krotit, nenávist přemáhat – ale nikoliv hněv jen na chvíli potlačit a nenávist jen skrývat a čekat na vhodnou příležitost. Proměnit hněv a nenávist v promyšlený, chladný plán. To už je lepší se rovnou hádat a prát. Asi jako když Ježíš vtrhl s bičem do chrámu. Z celé první epizody dnešního čtení nám zůstává, že Ježíš už velekněžím a starším nestál ani za hádku, ani za zjitřené city – už pro ně nebyl nějakou tváří, nějakým tělem. Už pro ně byl jen administrativním problémem.

V ostrém protikladu proti tomuto hanebnému, ale častému způsobu smýšlení stojí ona žena v Betánii. Přišla za Ježíšem, měla alabastrovou nádobku drahocenného oleje, a vylila ji na Ježíšovu hlavu, jak seděl u stolu. Tato žena správně poznala, že člověk je vždy nějaký člověk – maso a kosti. Když jej chtěla uctít, navoněla a pomazala jeho tělo, protože v těle tam Ježíš seděl. Že má někdo někoho rád se pozná nejlépe podle toho, že jej vnímá. Že ví, že vedle něj druhý je a co dělá. Že chce druhému udělat radost, že pro něj něco udělá.

Proto ani není možné milovat všechny lidi – pro všechny lidi nemůžete něco udělat. Láska je vždy k někomu.

Když to viděli učedníci, hněvali se: „Nač taková ztráta? Mohlo se to prodat za mnoho peněz a ty dát chudým!“ Ježíšovo pomazání vonným olejem v ceně asi čtvrt milionu korun se nemohlo odehrát na méně v hodném místě. Jméno vsi Betánie je vykládá jako Bejt-aniah, Dům chudých. Někteří mají dokonce za to, že Betánie byla zbudována jako chudinská kolonie, jako jakési sociální bydlení. A navrch, v této vsi samých chudých je Ježíš ještě pomazán v domě Šimona Malomocného. V našem čase by šlo říci třeba v domě Šimona, co má rakovinu.

Učedníci se hněvali. A my si, myslím, můžeme dovolit hádat, že nešlo jen o chudé – i Ježí to pak říká. Najednou vidí luxus, který možná ani z domova neznali – rozhodně tohle nezažili na cestách šíření evangelia. Oni přece všechno opustili a šli za Ježíšem. Oni sami přece žádný luxus nepotřebují. Potud správně. Ale když ho sami nepotřebují, proč jim vadí u druhých? Když něco nepotřebujete, je vám přece jedno, že to má někdo druhý. A v opačném případě ovšem přiznejte: Taky bych ten luxus chtěl. Taky bych chtěl pomazání vonným olejem.

Dále přistupuje, že Ježíše pomazala žena. K mužnosti v tomto světě patří jistá míra blahosklonného pohledu ženy. Na druhou stranu, jejich pozornost je vždy žádaná a kýžená. Je to zvláštní paradox. A my nevíme, zda Ježíše pomazala zbožná stařenka, starostlivá maminka – domácí paní či nějaká mladá krasavice. To je těžko žádat. Nicméně, ta Jediná žena, která je v příběhu vidět, se věnuje právě Ježíšovi. Což nejspíše vzbuzuje žárlivost.

Ježíš si tuto péči nechá líbit. Už jen proto, že opravdu je Syn Boží a Bůh sám. Jemu patří oslavení. On má smysl sám o sobě a sám v sobě. Ne jen když někomu slouží. Bůh sám sebe přece nemůže popírat – stačí už zcela, už to je zcela neslýchané tajemství, že se Ježíš, Bůh Syn, nechá ukřižovat. Ale dobro přece nemůže říci: Nejsem dobro. Dobro není, vyberte si něco jiného. Spravedlnost nemůže říci: Není spravedlnost.

Ježíš ukazuje svým učedníkům, že má smysl sám o sobě. Že to království, které přichází, je jeho království. Že nepřišel proto, aby se každý z nás zvětšil do vesmírných rozměrů. Kdo by chtěl blaho sám v sobě, ať se oddá pití nebo narkotikům. V těch věcech najde sám sebe narostlého do vesmírných rozměrů. Proto se opilci tak rádi sami poslouchají a proto nejeví narkomani zájem o nic než sami o sebe. Ale jeho království znamená, že od něj očekáváme něco lepšího, než je v nás samých.

Druhou věc, kterou Ježíš ukazuje chválou té ženy, už jsme zmínili: Láska je vždy k někomu. Každý z nás má radost, když mu někdo věnuje pozornost, když pro něj něco udělá nebo mu něco dá. Ale když někoho posloucháte, dost dobře už nemůžete poslouchat někoho jiného. Když pro někoho něco děláte, nemáte v tu chvíli čas na jiného. Když někomu něco dáte, nemůžete to dát už jinému.

A tak Ježíš v Betánii na samém konci odhaluje učedníkům tajemství lásky. Láska je vždy k někomu. Na tu chvíli druhé opomíjí. A člověk se nemůže cítit dotčen tím, že se v nějaké chvíli věnuje pozornost někomu jinému, než jemu. Právě proto, že sám by přece také chtěl, aby když mluví, druhý poslouchal jen jeho. A když něco dělá, dělal to pro něho a ne jen tak, aby se neřeklo. A když mu někdo něco dává, aby to bylo jen pro něj, aby mu to zůstalo. Aby mu to zas někdo nevzal.

Vždyť chudé máte stále kolem sebe, mne však nemáte stále. Jistě že každý člověk ocení pomoc v nouzi. To je začátek jednání s druhými, sice aby je netlačila a neubíjela bída. Ale když člověk trochu okřeje, chce trochu víc, než jen že má co jíst, kde spát, co si obléknout. Chce, aby ho měl někdo rád. A tato žena z Betánie ukázala, že má Ježíše ráda. Když má někdo někoho rád, těžko určovat, kdy už mu věnoval moc pozornosti, kdy už toho pro něj udělal příliš, kdy mu až moc dal. Když má někdo někoho rád, dělá, co chce; ne, co se musí nebo co dobře vypadá.

V dovětku příběhu o skutcích lásky z Betánie čteme o Jidášovi. Kterému nejspíše došlo, že Ježíš tu není jen kvůli němu. Jen proto, aby Jidáš vyrostl do velikosti vesmíru. Jemu se nedostalo vonného oleje ani pozornosti té ženy. On v tu chvíli nedostal. Vezme si tedy sám. Prodá Ježíše. Kdyby se chvíli ovládal, dostalo by se mu Ježíšovy pozornosti, jeho pomoci a nebeských darů. Místo toho hledí, co by pro sebe získal sám. Aspoň třicet stříbrných – to nebyla snad ani desetina ceny toho oleje, co byl v Betánii vylit. Štěstí, které si člověk bere sám, je vždy menší než to, které může dostat od Boha a bližních. Také o Jidášovi platí, že by tehdy bylo lepší, kdyby se raději s Ježíšem popral kvůli tomu oleji či kvůli té ženě – než aby ho někde po straně prodal jako věc.

Nám tedy zůstává, že je lépe vést spory a hádky, než spřádat chladné plány pomsty. Že pravá láska vždy znamená druhého člověka plně vnímat, takže mi sami se někdy na okamžik můžeme ocitnou stranou. A na posled, že Ježíšova pozornost, jeho pomoc a jeho dary je určena právě nám. Právě mě a nebo právě tobě. Amen

Modlitba po kázání: 
379
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: S důvěrou se k Tobě obracíme, Pane Ježíši Kriste. A prosíme tě dnes obzvláště za naše bratry a sestry na Ukrajině i za všechny spravedlivé tam. Přiznej se všude k těm, kdo tě chtějí opravdově následovat a kdo chtějí žít čestný a spravedlivý život. Posilni svou církev v zemi, zachvácené bojem a dej, ať je zastánkyní spravedlnosti a tvůrcem pravého pokoje. Prosíme Tě za našeho bratra Jurije, za celou jeho širokou rodinu a jeho přátele, abys je od všeho zlého chránil. Dej všemu takové skončení, aby se mohlo šířit Tvé evangelium a aby křesťané mohli žít zbožný a pokojný život. Prosíme Tě nyní v tiché modlitbě za všechny, kteří zápasí s těžkostmi, bolestmi i pochybnostmi, o kterých víme. Vše uzavíráme do modlitby, kterou si nás učil: Otče náš…
Poslání: 1 Korintským 13, 1–7
Požehnání: Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel. Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu, z potoka svých rozkoší jim napít dáváš.U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo. Uchovej své milosrdenství těm, kdo tě znají, a svou spravedlnost těm, kdo mají přímé srdce.Kéž na mě nevtrhne zpupná noha, ruka svévolných kéž ze mne neučiní štvance! Ano, pachatelé ničemností padli, jsou sraženi, nejsou schopni povstat. Požehnej vás Všemohoucí…
550