Introitus: Žalm 116, 7–13
Pozdrav: Kristus byl vzkříšen! Jistě byl vzkříšen! Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách neděle všech nedělí, Slavného hodu Velikonočního.
333
Vstupní modlitba:
1. čtení: Kazatel 9, 1–5
338
2. čtení: Matouš 28, 1–15

Otevřený hrob na hřbitově! Z toho nás jímá hrůza. Přijdeme si vzpomenout na někoho, kdo nám byl blízký, koho jsme měli rádi, položit květinu, pomodlit se. A místo upraveného hrobu zející jáma. Tam kde leželo tělo milovaného, milované, kde mělo najít svůj poslední odpočinek, tam je prázdno tělo tu není. Popadne nás strach a hrůza co se to tu stalo? Jaké hyeně mohlo stát za to, vloupat se k mrtvému? Podlomí se nám kolena a ztrácíme řeč. Chtěli bychom, aby tu s námi byl někdo, kdo nás vezme za ruku a řekne, že je vše pořádku, že se nic hrozného nestalo jenJen co? Jak se dá omluvit otevřený hrob mrtvého člověka? Žádná omluva není dostatečná Jde o znesvěcení. Leda že

Dvě Marie stojí u hrobu a stěží nacházejí slova. Přišli za mrtvým Ježíšem a cestou je stihlo zemětřesení. Pod rozechvělýma nohama žen se chvěje celá země, nemají pevného bodu, jako by se nebesa a země spikla proti nim. A když s vypětím všech sil došli ke hrobu nečeká je klidné spočinutí. Ocitají se uprostřed scény jako z pitvorného kabaretu. Před chladem dýchajícími ústy otevřeného hrobu stojí jako mrtvé loutky strážci, celí zdřevěnělí hrůzou a na kameni sedí anděl. Zářivé a trochu strašidelné, jako zářící blesk je jeho vzezření a jeho roucho se ve velikonočním prudkém slunci bělostně třpytí.

Taková je neděle vzkříšení, plná naděje, strachu nejistoty, vířících, otázek po tom, co se vlastně stalo. A ten anděl nás nenechává v nejistotě dlouho, nenapíná naše zjitřelé smysly, ale rovnou říká: Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl.

Na světě neexistuje jediný dobrý důvod, proč rušit klid mrtvých. Kdykoli se otevírají hroby, je v tom cosi mrazivého. Na světě neexistuje jediný důvod Leda snad, že budeme troufalí a odvážíme se myslet na věci nevídané, které svět nezná.

Myslet na věci nevídané. Myslet. V tom je ta potíž. Hrob nepřemyslíte. I kdyby vám to řekl sám anděl z nebe. Člověk či tvor sebeváženější, sebevětší autorita. Nedá se odmyslet, že Ježíš zemřel.

Ani náš život se podstatně nezmění, když budeme myslet pozitivně. Změní se jen v černou komedii, v podivnou křeč. Asi každý z nás někdy zažil težce nemocného, který říká: To není nic vážného to rozběhám. Takovému všichni říkáme: Ba ne, je to vážné, tvá nemoc je těžká a vážná, jdi k lékaři.

Prázdný hrob. To je samo o sobě ten nejvážnější příklad beznaděje pozitivního myšlení. Ten, kdo leží v hrobu, je už prostě mrtvý. Když hrob otevřeme a vyndáme ho, když ho posadíme za stůl, bude to ještě hroznější, než kdyby zůstal v hrobu.

Je lepší být bohatý a zdravý než nemocný a chudý. Na tom Velikonoce nemění. A smrt zůstává strašná, protože mrtvý nemá už možnost užít čehokoli dobrého nebo cokoliv dobrého udělat. Vždyť proto Bůh lidem vydal Zákon, aby bránil život. Aby bránil šíření nemoci a chudoby. Dokonce aby bránil šíření šptné nálady – Zákon přímo nařizuje slavit několik svátků. Nedává nám možnost něco oslavovat, přímo nám to přikazuje a není volby. Boží strana je strana života a oslav. Vždyť je psáno: Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, kalich až po okraj plníš.

A tak není nic takového jako milosrdná smrt. Není pravda, co se obvykle říká na pohřbech – „je to tak pro něj lepší“. Proč se ženy děsí? Protože je Bůh přistihl při jejich malověrnosti. Jdou Ježíšovu mrtvolu zabalit do pěkného bílého ubrusu a navonět mastmi. Jsou navonět mrtvolu. A to je přesně náš sklon ve světě: Smířit se s tím zlým a prohlásit je za dobré. Hospodaříme s více zlými věcmi než s dobrými a tak část nebo rovnou všechny ty zlé věci prohlašujeme za svého druhu dobré.

Ježíš zemřel za všechny lidi. Tím se nechce říci, že by z jeho smrti měli všichni prospěch. Vždyť ne všichni v něj uvěří. Znamená to na místo toho, že Bůh v Ježíšově smrti řekl, co si myslí o ubohém lidském životě. Nehodí se než k utracení. Lidé umírají, protože nejsou tak mocní jako Bůh. Ale myslí si to. Vlastně každý by býval Pánu Bohu radil. Lidé v něj nevěří, protože si myslí, že by to na jeho místě dělali všechno lépe. A Bůh jim staví do cesty smrt a říká: A jací jste teď? Teď zkuste myslet pozitivně.

Takže když Ježíš vstává z hrobu, vojáci se děsí. Vždyť vojáci, ti jako první z lidí se musí nějak smířit se smrtí. Mezi sebou i navenek nechávají oslavovat padlé. To je to nejlepší, co může voják udělat. Ukazuje se, že to tak není. Smrt se hodí pro člověka. Ale Syna Božího není důstojná. Toho Bůh v její náruči nenechá. Toho vytáhne z jámy. Takže, vojáci, lidé světa: Smrt si klidně nechte, není o co stát.

Je to jako udělat prašpatný obchod. Koupíte si za drahé peníze lednici, která hrozně vrčí, žere spoustu proudu, pořádně nechladí, čekáte dva měsíce než ji budou mít a pak si ji ještě musíte sami odstěhovat. Ale říkáte si: Marná věc, lednice doma musí být. A pak si soused za zlomek ceny koupí tichou, úspornou, výkonnou a ještě mu jí ten samý den odstěhují až do kuchyně. Ta jeho stála tak málo, že i vám by na ni ještě teď stačilo. Kde je teď všechna vaše nutnost? Kde je cena všech těch tzrápení, které jste podstoupili? Budete mít takovou pýchu a budete dál tvrdit, že jinak to být nemůže? U vojáků to tak dopadlo. I u velekněží.

Nám však Ježíš říká: Vy se nebojte. A tak jsou velikonoce konečnou tečkou za mizérií života. Ano, je toho za námi mnoho, co za nic nestojí, co bylo velmi zlé a není důstojné člověka. Zlé věci, které se nám staly i které jsme sami udělali, to je podstatná část našeho života. Proto se s nimi neloučíme snadno. Proto i ve svém srdci mnoho času opečováváme různé hrobečky. Velikonoce jsou děsivý i radostný svátek zároveň. O většině našeho života, dokonce o většině naší vlastní duše říkají: Nemá to vůbec žádnou cenu, žádný význam. Je to mrtvé. Cenu má teprve a pouze to, co už přichází. Jen tak odložit stranou větší kus sebe, větší kus své pmaěti, to je skoro nad naši přestavivost.

A přece právě to po nás tento den žádá. Dnešní den není jen a pouze zaslíbení do budoucna. Vždyť Ježí byl se třemi Mariemi již ten den. V ten den ještě byla radost smíšena se strachem, ale už tu byla. Ale ženy již věděly: To je Pán. Také mi dnes víme, že Ježíš je Pánem nad nebem i zemí a vše dobré, co dostáváme, je od něho. A tak nás obnovuje i tím svým nejmenším darem. U těch, kteří nevěří, je každá dobrá věc jen příprava těla pro hrob. Jen pentlička na rohy vola, který jde na porážku.

Kdežto my jsme dnes již v předpokoji, v čekárně Božího království. Cokoliv je nám zde podáno na ukrácení chvíle, ať zábavné čtení, ať nějký zákusek, ať film, který nám zde promítnou, všechno je to vítané zkrácení doby čekání na velkou hostinu tam za dveřmi. A vlastně přesně takový je i čin, který žádá dnešní den: Nechat odpočívat, co už je mrtvé. Nechat smrt světu a přijímat v tento den i ve dny další každý dobrý dar – třeba dobré čtení, třeba zákusek, třeba milý hovor. Hle, co bylo, pominulo a je tu nové. Amen

Modlitba po kázání:
343
Ohlášení:
308
Přímluvná modlitba: Ó Kriste, ty jsi zvítězil skrze svou poslušnost a tobě nyní není nic nemožné. Vyslyš své nehodné služebníky, které jsi přece vyvolil, když se k tobě modlí. Dej své církvi prospěch ze svého slova a svátostí, ať z tohoto místa vyjdeme jako hvězdy. Ať záříme ve světle i ve tmě a všude šíříme vůni života, který jsi nám, nehodným, daroval. Dej nám prožít snešní den v radosti, spoj nás se všemi našemi bratry a sestry po celém světě. Žehnej církvi zde i v dálavách, dej jí stále růst a vítězit. V tomto našem dočasném domově nám dopřej všeho dobrého, především pokoji a radosti v Tobě, ale také všeho, co tělo potřebuje, podle tvých řádů a po vzoru tvé uměřenosti. Žehnal jsi nám dosud, Pane, a my jsme si toho málo vážili. Požehnej nám tak, aby se nám oči otevřeli a abychom tě z upřímného srdce oslavovali. Amen
Poslání: 1. Korinstkým 15, 51–58
Požehnání:
346