Introitus: Jan 1, 15
Pozdrav: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus. Amen Bratři a sestry, vítám Vás v tuto hodinu půlnočního bdění, kdy nám, dlícím ve stínu šeré smrti, zazářilo veliké Světlo.
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Numeri 24, 1525
2. čtení: Matouš 2, 111

Mysl těch mudrců dovedla nějak obsáhnout viditelný vesmír i naši planetu. A přece v tom nebyla naděje. Ale v tom, že se vydali v daném čase na dané místo do malého městečka k malému dítěti. Museli se zvednout a osobně tam dojít.

Bylo zřejmé, že se jejich slova splní a proto se znepokojil Herodes i celý Jeruzalém. Nebyli to tedy ledajací mudráci a kouzelníci. I když tak slovo, jímž jsou označeni, už thedy v řečtině spíše takto znělo. Možná trochu jako dnes slovo odborník/expert. Když dnes hlasatelka na televizních či rozhlasových vlnách řekne: Vítáme ve studiu pana toho a toho, odbordníka na to a to, mnozí již povytahujeme obočí. Už víme, že zaní takové to: Někdo by měl se vším něco udělat. A odpovědnost leží na nás všech. Je třeba jasně definovat to a to a dojít konsenzu mezi těmi a těmi, mezi námi všemi. Prostě odborník na spojování silných a hluboce vypadajících slov, čaroděj. Tak už tehdy zněl výraz magus zněl. Zase nějaký odborník.

Ne že by ovšem slova neměla skutečnou moc. Snad to totiž byli právě chaldejští mágové, kteří kdysi dávno rozdělili den na dvanáct hodin po šedesáti minutách. A oblohu na dvanáct dílů a tím i svět pod ní. Nevidíme přitom na obloze žádné takové čáry, ani na zemi. Natož pak, aby nějaké čárky odělovaly minuty a hodiny. Dalo by se říci je to jen v hlavě. Ale jak je užitečné mít vnitřní hodiny, když se pouštíme do práce a vnitřní kompas, když jdeme otevřenou krajinou.

Ono se řekne: Jen nějaká slova. Jen nějaké představy. Ale jak velmi potřebujeme člověka, který si umí do hlavy přenést, v hlavě představit, jak se do sebe zapojí dráty a kde a jak se spojí jeden trám s druhým. Bez toho, že si umíme nejdřív představit, co ještě není, třeba jen čtverec záhonku, se skoro nedá pracovat.

Často nám ale stačí jen ty představy. Po pravdě řečeno, v své hlavě jsme nejvíc doma. Stačí nám mnohdy si jen představovat, jak by bylo pěkné mít záhonek. A mnoho o tom mluvit. Aby to nebylo úplně směšné, musíme umět doložit, proč na to není ani čas, ani místo. A nejlépe ještě, kdo za to může. To je kouzelnictví pro každého.

Ale mágové od Východu jsou mágové mocní. Vědí, že svět není jen v jejich hlavách nebo, řekněme, jen v jejich počítačích. Že tam venku, ve skutečném světě, je i skutečná moc. Jenomže ta není jejich. Proto jsou silní, že snesou tu nepohodlnou skutečnost. Že totiž svět se netočí podle jejich pravidel. Aby měli nějakou moc, musí připustit moc vyšší.

Jsou to též skuteční mudrcové. Protože vědí, že skutečný svět je větší než jejich představy. Zkoumali oblohu, viděli hvězdu velikého krále. Dobře, ale narodil se opravdu? Z východu povstane velký král. To ještě skoro po stu letech píše Tacitus. Ano, tomu se tehdy nějak obecně věřilo. Jednou budeme létat na Mars. Jednou bude mír. Dobře, a dá se to někde vidět alespoň slibný počátek?

Možná to bude znít na první pohled divně právě v kostele, ale skutečně platí: Myšlenka, která se nedá ověřit pokusem, nemá valnou cenu. Proto se mudrci vydali na cestu a v Jeruzalémě navíc Krista nejdřív nenašli; museli hledat na méně zřejmém místě. Pojďte a uvidíte! jsou první slova, která Kristus říká v Janově evangeliu. Vlastně ne, je to až druhá věta. První Kristova věta zní: Co chcete?

Tři věci potřebovali mudrci: Vědět o vyšší moci, než jsou jejich představy. Najít pak třeba i v malém městě konkrétní místo a čas, kde se ta moc projevila. Ale ovšem ještě před tím vším museli vědět, že o nějakou vyšší moc stojí. Že stojí o to, aby jim někdo, nějaký král a ještě k tomu král židů, zasahoval do života.

Ano, to je to první. Mudrci předvším hledají krále. Někoho, kdo odměňuje i kárá. Kdo jim řekne, jaká je jejich cena. I učenci, kteří se zabývají duší člověka, vám řeknou: Lidská mysl, to je systém odměn a trestů. Ale tito učenci nepovažují za hodnotné sama sebe chválit, sama sebe nilovat. Ani sama sebe trestat, sama sebe nenávidět. Touží po světě mimo ně. Touží po moci, která je větší, než jejich.

A nezůstávají ovšem jen u toho, že by o tom králi rozvažovali a vedli učené rozhovory. Vydají se ho hledat. A tam, kde by ho člověk přirozeně hledal, v Jeruzalémě, posvátném kulturním městě, ho navíc vůbec nenajdou. Jsou posláni do malého městečka Betléma. A tam ho ovšem opravdu najdou. Teprve nemluvňátko, malé počátky. Ale skutečně ho tam najdou!

Bratři a sestry, Kristus, pravý Bůh a pravý člověk se narodil. Opravdu se narodil! Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Filipským 4, 47
Požehnání: A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Požehnej vás Všemohoucí