Introitus: Žalm 72
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách neděle Zjevení Páně.
72
Vstupní modlitba: Věčný Bože, který jsi září hvězdy přivedl mudrce, aby vzdali čest tvému Synu, Tebe psorsíme: Veď jeho světlem národy země, aby celý svět mohl spatřit jeho slávu. Skrze tvého Syna a našeho Pána Ježíše Krista, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen.
1. čtení: Izajáš 60, 1–6
530
2. čtení: Matouš 2, 1–12

Naše čtení, i svátek Zjevení Páně tento týden, doplňují čtení o zjevení pastýřům a svátek Vánoční. Ty dva svátky leží proti sobě jako dva břehy.

O vánocích se Ježíš zjevil pastýřům důvěrně, intimně. Zjevil se za tiché noci, jaksi, v domečku; kde „nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí“. Zjevil se rodině, zjevil se vlastním lidem – židům. A zjevil se prostým, obyčejným lidem – pastýřům.

Na Svátek Zjevení Páně se (spíše na východě) čte také o Ježíšově křtu. Tedy o prvním Ježíšově veřejném vystoupení, všem na očích, zjevení celé veřejnosti. Také v příběhu mudrců se připomíná, jak se Ježíš zjevil celému světu, jaksi i neživému, studenému světu astronomie: Na obloze všem na očích zářila jeho hvězda, co může být vůbec víc vidět. „A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě.“ Co může být víc doslova, jasnějšího. Tvrdá fakta. A zjevil se mudrcům. Vědcům z tehdy vyspělého východu. Tedy opak soukromého, intimního, srdečného. Opak vánoc.

Vánoce jsou svátek pro srdce, dnešní svátek Zjevení Páně je pro hlavu; jsou tam ti mudrci, vědci. Možná proto slavíme Vánoce daleko více, je to mnohem srdečnější. Jenže před Kristem se má sklonit i hlava, ne jen srdce. „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ A tou myslí se myslí právě ten studený rozum, který se na věci dívá s odstupem. Jako se mudrci od východu dívali s odtupem na hvězdu, vzdálenou tisíce kilometrů, putující studeným vesmírem. A stejně jim z toho bylo jasné, stejně jim z toho nemohlo vyjít nic jiného, než že se právě narodil Král židů. A jak o tom přemýšleli jak chtěli, nevycházelo jim z toho nic jiného, že je naprosto nutné se před ním poklonit až k zemi a uznat ho tak za Krále a Boha. Je to totiž zcela logické, není jiné cesty. Je to jasné jako den.

Poselství dnešního dne tedy zní: Když by někdo nad světem rozvažoval opravdu poctivě, musel by dojít k tomu, že Kristus je Pán. Kdyby někdo četl Písmo skutečně nezaujatě, bez předsudků, musel by poznat, že je to ryzí pravda. Dnes se potvrzuje, co dobře řekl apoštol Pavel: „Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je (lidem) přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni“.

Musíme proto rázně odmítnout líbivá hesla naší doby jako „co je bez chvění, není pevné“ nebo že „víra je skok do tmy“ a tak podobně. Ne, je zcela logické, že Kristus je Pánem světa. A pohled, který je skutečně nezaujatý, otevřený, by musel uznat, že celé Písmo, do poslední čárky, je ryzí pravda. Kdežto všechna výše uvedená módní tvrzení skrytě říkají, že ve víře se projevuje naše přirozeně dobré srdce. Které ve své dobrotě překonává všechny ty překážky, které Bůh (asi z nerozumu, nebo nevím proč) nakladl člověku do cesty. Bůh se nějak ztratil, ale naše nekonečná dobrota zavřela oči a srdcem ho našla. Jaká troufalost!

A naproti tomu, pochvalme dnes z tohoto místa ze všech lidí naší doby theologa Wolfganga Panennberga. Který téměř sám uprostřed našeho nevěrného času začal své studie tím, že řekl: Že Ježíš Kristus vstal z mrtvých je historický fakt. O tom není žádného sporu, odmítám o tomto pochybovat. A teď se pojďme bavit o dalších věcech. Od čeho člověk vychází, co nikdy nezpochybňuje, to je jeho bůh. Můžeme se bavit o všem možném. Že je Kristus Pán a Bůh, to je fakt, o tom není debaty.

Není to tedy rozhodně tak, že my bychom našli Ježíše. Našel jsem Boha – to je rouhání. Bude odpuštěno, protože něco takovéhop může člověk říci jen z nerozumu. Ale přece je to rouhání. Rozhodně ne! Bůh našel nás, když jsme ho ještě vůbec neznali. K nám se sklonil, my jsme neudělali vůbec nic.

Kdybychom nad světem uvažovali skutečně poctivě a nezaujatě, bylo vy nám jasné, že je jeden Stvořitel, který dal světu zjevný řád. Jak říkali Řekové, logos – to Slovo, které bylo na počátku. Skrze něj vše povstalo a bez něj nepovstalo nic, co jest, jak je psáno na začátku Janova evangelia. A nebo jak stojí na konci Lukášova evangelia, při zjevení Vzkříšeného cestou do Getsemane: „Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.“ My bychom to mohli vidět, ale něco nám brání – hřích.

Můžete to vidět na menších a každodenních věcech: Když máme s někým spor, když nám někdo hodně leží v žaludku, ani náhodou nejsme schopni vidět, že něco dělá i dobře, že v něčem je i spravedlivý. Ale i to, co dělá dobře, pokládáme za součást jeho celkové zkaženosti. A zcela ho zavrhujeme, i když je Bůh sám má moc vyvolit nebo zavhrnout. I když všichni ostatní, kteří mají odstup, to vidí jinak. Vidí, že na tom člověku i něco dobrého je. A to je ještě případ, kdy nám druhý člověk třeba skutečně ukřivdil a třeba je skutečně v mnoha věcech zlý. Snadno bychom mohli říci: Tohle udělal zle, to zas dobře; je to konečně jenom člověk. Ale neuděláme to, téměř nikdo z nás takhle lidi neposuzuje.

O kolik horší to bude vůči Bohu! Který nám dal všechno, naši duši i tělo. I naše přání. Který určuje i to, co by nám bývalo přineslo radost a slast. Vůči kterému máme jen čistý dluh a ještě k tomu přidáváme vlastní provinění a nespravedlnost. Jistě budeme křivit mnohé, co by nám, pokud bychom byli nezaujatí, muselo přijít úplně jasné. Písmo, řekl bych, na prvním místě. S Písmem se dnes v pravdě zachází jako s kusem hadru.

Hvězda na obloze svítí všem na očích, abychom nezapoměli, že Kristus nepřišel jen do naší duše, ale na celý svět. Že přišel jako právoplatný dědic, že tento svět skrze něj byl stvořen. Musíme si to připomínat! Protože, ač se rádi pokládáme za lidi srdce, ten studený rozum v našem světě nakonec stejně vyhrává. Jeden den se lidé horlivě modlí – druhý den ráno jim přijdou nějaké složenky, nějaká nařízení tohoto světa, od faraona a krále babylonského. A přijde jim jasné, že se musí podřídit. Dnešní svátek nám říká, že i jaké složenky člověku chodí, zda je zaplatil, nebo ne, zda vůbec to tak má být, aby je platil – i to je věc Boží.

Je svět srdce: V tom srdečně vítáme Krista u betlémských jeslí. Ale stejně tak v tomto světě ze srdce nenávidíme některého bližního, ani na jméno mu nemůžeme přijít. Srdce umí obojí. A velmi pravdivě říká apoštol Jakub: „(Jazykem) chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě.“ Tolik svět srdce a našich řečí.

A pak je svět chladného rozumu, svět sledování nebezkých hvězd. Často účinnější, než svět srdce. Protože práve v tomto světě myslíme na to, co celkem jistě bude fungovat, co skoro jistě fungovat nemůže. Ale Kristus je Pánem obou těch světů! Já bych se mu raději šel klanět s těmi pastýři, s průměrnými lidmi, jako jsem sám. Jenže před ním poklekne každé koleno. Nejenom srdce, ale i hlava.

Jen aby se nám pak nestalo, že se z nezbití skloníme před světem těch mudrců – bank, energetických společností, univerzitních profesorů, lidí z televize. Jenom proto, že si řekneme: Kristus se nám narodil do srdce. Hezké, dojemné. Ale vládci toho skutečného světa, kde denně žijeme, jsou bankéři, profesoři, televizní moderátoři. Ne, ne a ne! I jejich Pánem je Kristus, ať to vědí, nebo ne. Hvězda zářila na nebi, ukázala to jim všem. Pokud tomu nevěří, nevědí při vší námaze ani tolik, co my, kteří to víme zadarmo, Božím slitováním.

Ale pokud tito pokleknou před Kristem a králem jako ti mudrci, víme jistě, že vědí, že všechno nesporné obdarování dostali darem od Krista krále. A my pak zasevíme, že oni sami jsou nám všem darem od Krista krále. Jak konečně vyznáváme: „Nezavrhujeme bohatství a boháčů, jsou-li zbožní a užívají-li bohatství správně“. Zvolejme vesele v tomto novém roce: „Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!“ Amen

157
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Přísloví 1, 20–33
Požehnání: Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě. Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří. Hospodinova ustanovení jsou přímá, jsou pro radost v srdci. Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo. Hospodinova bázeň je čistá, obstojí navždy. Hospodinovy řády jsou pravda, jsou nejvýš spravedlivé, nad zlato vzácnější, nad množství ryzího zlata, sladší než med, než včelí med z plástve. Jsou poučením i pro tvého služebníka, když na ně dbá, má odměnu hojnou. Požehnej Vás všemohoucí…
485