Introitus: Žalm 91, 1–8
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Amen Vítám vás, bratři a sestry, na bohoslužbách 1. neděle v půstu.
91
Vstupní modlitba: Hospodine, náš Nebeský Otče, u tebe není střídání světla a stínu. Vše co máme, máme od tebe; za vše ti tvá církev vzdává dík. Když jsi nám vše dal, osmělujeme se prosit: Dej nám také dar porozumění, jak nakládat se svým životem a se vším, co je naše. Ty znáš naše přestoupení, u Tebe hledáme odpuštění. U tebe je všechny moudrost, prosíme, dej nám nahlédnout pravou podstatu věcí. Ať se zvedne závoj z našich očí, ať prohlédneme všechna pokušení jako bezcenná, ať se naše upírají k Tobě, k nebeským pokladům a všem dobrým věcem, které jsi pro nás připravil. Ať už nad námi nepanuje ďábel, ale ať složíme Tobě, i tvému Synu, i Duchu svatému, Bohu jedinému od věků na věky. Amen
1. čtení: Jozue 24, 13–15
2. čtení: Matouš 4, 1–11

Jsou otázky, na které vám nedá nikdo odpověď. Nejznámější a nejběžnější je ta „Proč právě já“, když se vám nenadále stane něco zlého nebo se máte dlouhodobě nějaké soužení. I když se do potíží dostanete vlastním jednáním, stejně se zeptáte: Proč to jiným prošlo a mě ne? Nikdo neodpoví.

Jenže pak jsou jiné otázky, na které vám dá zase odpověď každý. Otázky, kterých se každý domnívá, že zná tu jedinou správnou odpověď. Jsou to nepodstatné otázky, ale o to více lidé usilují o to prosadit v nich svůj názor. Snad proto, že na podstatné otázky odpověď neznají.

Nejlepší příklad je podle mě prořezávání stromů. Každý má na ně svůj názor. Někdo radí ořezat na třetinu, jiný oholit strom radikálně. Třetí řekne: Nemá to cenu, strom se nakonec stejně omladí sám a staré větve shodí. A teď co vy na to? Jeden soused řekne přes plot: Už byste ty stromy měl ořezat, nedá se na to koukat. Tak vezmete pilku a dáte se do díla. Ještě řežete poslední větev a na druhém konci zahrady už se pře jiný plot nahýbá jiný soused a povídá: Vy jste tomu teda dal, takhle to ukudlat.

Svoje každý chválí, říká se. A je to tak. Vždy, když se pustíte do nějakého počínání s nejistým výsledkem, ať dáte na radu kohokoliv nebo si půjdete po svém, nakonci se dozvíte, že jste si vybrali to nejhorší řešení. Když budete chtít nějak uložit skromné úspory, vždy se nakonec dozvíte, že jste vybrali něco prodělečného. Když si půjdete koupit ojeté auto, hned vám řeknou, že za tohle auto dáte víc za opravy, než kdybyste koupili nové. Když koupíte nové, dozvíte se, že ztratí třetinu ceny hned jak vyjede z prodejny. Když se budete s někým dohadovat, do jaké fronty si stoupnou u kasy, ať prosadíte svou nebo se podvolíte, bude to ta nejpomalejší.

Přesto by každý z nás rád na věci nějak vyzrál. Někdo s velkým sebevědomím a pocitem neomylnosti, jiný se strachem, aby náhodou něco nezmeškal neudělal nějakou chybu, nenechal se napálit. Každý by chtěl, aby mu svět hrál do karet.

Ježíš nám byl ve všem podoben a tedy i v této touze. A to je první pokušení, které mu ďábel předkládá: Jsi-li syn Boží, řekni, ať jsou z těchto kamenů chleby. Proč ne, ostatně postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl, půst tím neporuší, je už u konce. Ovšem, jak to ten pokušitel říká: Jsi-li syn Boží, řekni, ať jsou z těchto kamenů chleby. Kdyby se Ježíš jako Syn Boží stal člověkem, jistě počítal i s tím, že se jako člověk objeví někde, kde není chleba. Kdyby tohle nechtěl pro nás vytrpět, tak mohl zůstat v nebi. Je-li Syn Boží, pak je jedno s Bohem. A Bůh prostě stvořil takový svět, kde není všechno k jídlu, ale jen něco.

Ostatně, kdyby se ukázalo, že je nějaká jedlá hlína, pekli byste z ní chleba? Ona dokonce taková jedlá hlína skutečně je, tedy jistý druh jílu. Ale jedli byste to? Na světě musí být i celkem zbytečné věci jako kameny na poušti, aby měli cenné věci svou cenu. Kameny se mohou válet po zemi, ale chléb dáváme na stůl a lámeme jej v Kristově jménu. Chleba se nedělá z kamene, nejdřív musí umřít zrno, než ho můžeme jíst k užitku. Chleba se z kamene prostě nedělá a hotovo.

Bůh nás v Kristu přijal za své děti. A pokud jsme děti svého nebeského Otce, musíme to brát tak, že když tvořil svět, věděl, co dělá. Bůh je Všemohoucí. Není nikým omezován a vládne sám nad sebou. Jak se může bezmocný přiblížit k všemocnému, jak jej může jen trochu poznat a pochopit? Když se ve své bezmoci bude ovládat. Když dokážeme i ve své bezmoci nad sebou vládnout, jsme mu alespoň v jedné věci podobni.

Jako vyhladovělý Ježíš. Byl Syn Boží. Nemohl na chvíli vypadnout z role člověka? Vždyť byl s námi dost. Jedl dokonce s celníky a nevěstkami, trpěl na kříži. Nemohl tedy na chvíli své lidství vypnout a sehnat si chleba z kamenů? Vždyť i ten půst už měl za sebou. Nemohl. Skončí mu půst a jako na potvoru teprve tehdy se ukáže ďábel. A jako na potvoru je už úplně vyhladovělý. A jako na potvoru nikde jídlo, které si po tomto čtyřicetidenním zápase zasloužil. Ale takhle přesně se to děje lidem, zkoušky a náročné úkoly přicházejí zrovna ve chvíli, kdy se to nejméně hodí. A Bůh říká: Já jsem Stvořitel světa a jiný není. Já ve světě znám každý atom a nyní vy prozkoumejte, jaké je to ve světě a zkuste v něm obstát. To se samozřejmě nemůže podařit vždy a ne vždy se člověk vůbec může ovládnout. Ale zkuste to. Vždyť zkoušky jsou to jediné, na čem vlastně můžeme dokázat, že za něco stojíme. Hodně uzvedneš — inu, narodil ses s velkými svaly, vždyť už tvůj táta byl silák. Hodně vyděláš — inu, máš hlavu na čísla a čuch na lidi; ostatně už jako kluk si dokázal s kamarády šikovně směňovat autíčka, samolepky či co. Jsi v něčem dobrý — nu, budiž ti to dáno. Bylo ti to dáno. Ale nezhroutit se ze všech těch potíží, a nebo se třeba i desetkrát zhroutit a jít dál — to je něco. Nebo, jít dál, o to ani až tak nejde. Jde o to stále věřit těm slovům, které skrze Krista patří i nám: Ty jsi mé milované dítě, tebe jsem si vyvolil. Není to samozřejmě jen tohle jedno slovo, ale každé slovo z Božích úst, každé slovo Písma. Písmo je pro nás, zjemnělé lidi Evropy, často velmi kruté. Ale co na plat, je to pravda, a jasné zaslíbení odpočinku, útěchy a nasycení v něm prostě je. Proto také to všechno snášíme. Ježíš jako první z bratří a sester.

Když ďábel neuspěl s nabídkou odstranit všechny překážky, všechny kameny z Ježíšovy cesty, ponouká jej alespoň, aby je nebral vážně. Dobře, máš problém, ale Bůh ho za tebe vyřeší. Ďábel namlouvá Ježíši: Dobře, máš problémy jako ostatní lidé. Ale jen u nich to dopadne špatně. U tebe všechno dobře, i kdybys skočil ze skály. Vždyť je psáno: `Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen´! Nuže nejen že ne vše v životě vychází, ale nezdar je prostě skutečný nezdar a trápení je skutečné trápení.

Co člověka asi leká nejvíce: Když má velké potíže, často mu mu ani nějak úplně nejde myslet na Boha, číst Písmo, vidět před sebou Boží naději a zaslíbení. Ale v tom vlastně každé trápení spočívá. Proto je to opravdu trápení, že je člověka od Boha daleko. Proto Ježíš odpovídá ďáblu: Trápení, ohrožení života, to není jako houska na krámě. To je opravdu vážná situace, ze které se člověk jen těžko dostává. S tím si nejde jen tak hrát, s tím nejde počítat. Ano, toho, kdo věří, nakonec Bůh neopustí a vzkřísí jej v poslední den. Ale co bude mezi tím? To si opravdu raději nepřát.

A tak, nikdo si svá trápení nevybírá. Když je člověk pří síle, má chuť vyzvat nepřízeň osudu na souboj. Je chtivý zápasu. Jenže ten vždycky časem přijde; a to zrovna tehdy, když to člověk nejmíň čeká. Tehdy jako by padal do veliké hloubky. Ano, Bůh ho nakonec někde zachytí, nenechá ho úplně padnout. Ale kdy to bude? Až těsně přede dnem? Snad dříve, dej Bůh, aby se nám vyhnuly úplně těžké zkoušky. Ale každopádně, že jsme připraveni přijmout svět tak jaký je, že ve všem chceme vytrvat, tím se svět nestane měkčím. Spíše snad mi odolnějšími.

Pokušení třetí a poslední: Všimněte si, že celou dobu ďábel Ježíši přiznává: Jsi ty a je Bůh, samozřejmě. Chce to v tom vztahu jen trochu postoupit, jen ho trochu vylepšit: Udělej si zázrak k vlastnímu prospěchu. Předělej si svět k obranu svému, přece jsi syn Boží. Nechceš? Nuže, ber to tak, že ti Bůh umete cestu. Jako bys už ani nebyl z tohoto světa. Celou dobu říká ďábel ty a Bůh. Ale když pozorně posloucháme, slyšíme jen ty. Ať Bůh poslouží ku prospěchu, prosím. Ale důležitý jsi ty. Jak ty to cítíš, co tobě z toho vzejde. Ani ďábel nemluví třeba ještě o druhých lidech. Ježíš ale ďáblu odpovídá za nás za všechny, slovy Zákona: Takto se MY lidé chovat nemáme, NÁM všem bylo řečen něco jiného. Ďábel chce Ježíše, opuštěného na poušti, zcela vyrvat z kruhu jeho vyvolených. Říká mu: Jsi jen ty a Bůh. A především ty.

Člověk ale nikdy není sám. Jak správně, i když dosti hrubě řekl Martin Luther: Člověk je jako mezek, na kterém jede buď Bůh, nebo ďábel. Člověk si myslí, že se osvobodil od Boha, ale přitom už dávno slouží jinému, krutému pánu, slouží vlastnímu katu. Člověk se rozhodne si nic neodepřít. Vezme si, po čem jeho srdce touží. Bere to tak, že si svobodně vybral. Ale ve skutečnosti pro to, co si vybral, udělá pak všechno. Bude tomu otročit. Kdo si vybere, že chce vždy vypadat na výši, nad věcí, pevný v kramflecích, bude se úzkostně snažit vyhnout zesměšnění či ztrapnění. Ani sám ze sebe už si pořádnou legraci dělat nesmí. Kdo se rozhodne nevázat se věrností, protože údajně hledá tu pravou lásku, bude dokonalý protějšek hledat stále, nenajde klidu — jako žíznivý člověk hledá studnu v poušti. Nejdřív si člověk myslí, že se pro něco svodně rozhodl, ale časem pozná, že tomu už dávno otročí.

Jistě že není bez půvabu otročit něčemu v tomuto světě. Kdyby na hříchu nebylo nic příjemného a uchvacujícího, tolik lidí by se mu asi neoddávalo. Ale oproti dvěma předchozím pokušením, tohle je jasná volba. Ďábel už nic nepředstírá, říká jasně, o co mu jde. Na druhou stranu, proč by na tohle kývl Ježíš, kterému bude po vzkříšení dána veškerá moc na nebi i na zemi. Ví to ovšem jistě? Jistě že ne, v této chvíli žije na této zemi. Ví o tom asi tolik co my; ví z Bible o pár lidech, kteří vstali z mrtvých. Zná třeba verš: Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mé nitru. Zná Písmo a jen věří. Nejsme na tom ani v nejmenším jinak, než on. Snad jen v tom, že nyní toto zaslíbení patří vám všem i vašim dětem. Amen

Modlitba po kázání: Pane Ježíši, tvá je moc na nebi i na zemi, dej, ať nás tví andělé ochraňují na každém kroku proti všem léčkám ďábla; dej ať mečem tvého Ducha, od Otce poslaného, vítězíme nad každou jeho lstí. Amen
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, přicházíme k tobě na počátku času, kdy se připravujeme slavit svátek tvého vzkříšení. Očisti nás, abychom byli hodni tvé kněžské služby. Přijmi se shovívavostí všechny, kteří se rozhodli naplnit tento čas odříkáním a pokáním z upřímného srdce. Povolej zpět všechny, kteří se od Tebe vzdálili, ukaž cestu pravé lítosti všem, kteří přestoupili tvůj Zákon lásky a ublížili svým bližním. Dej nám shovívavost, vzájemnou upřímnost a pravé usmíření tam, kde nyní vládnou spory a výčitky. Vyznáváme, že sami od sebe nejsme lepší než druzí lidé, děkujeme Ti za vše, v čem nás napravuješ, prosíme za všechny v tomto městě, aby ses jim dal poznat, dokud je ještě čas. Buď se všemi, kteří činí rozhodnutí, která již nejde vrátit a dej, ať se rozhodnou správně. Ty jsi za nás bojoval na poušti a my se nyní v tiché modlitbě modlíme jeden za druhého i sami za sebe … Voláme k Otci, slovy, jež si nás naučil: Otče náš…
Poslání: Římanům 8, 22–31
Požehnání: Žalm 29, 10–11
406, 1.3