Introitus: Žalm 91
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách masopustní neděle.
91
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože! Prosíme tě o pevnou víru, která se neviklá a neustupuje. Pod tvým křížem se nejednou setkáváme s neporozuměním světa. Neumíme je snášet tiše a trpělivě. Pozdvihni k sobě naše srdce, abychom navzdory všemu výsměchu zůstali při tobě. Vzbuzuj v nás naději a trpělivost, abychom očekávali Ježíše Krista v jasu jeho slávy, až se zjeví jako náš nejvyšší kněz a věčný král. Obrať naše srdce k bohatství chudoby, kterou jsi svou církev ozdobil. Přiváděj nás do pohrdaného, malého stádce, které následuje tvé čisté a pravdivé slovo. Upevni nás v čistém učení svého svatého evangelia. Dej, ať pohrdáme vší pýchou světa. Nakonec nás doveď do nebe, ano nad všechna nebesa do věčné blaženosti, kterou nám vydobyl tvůj jednorozený Syn svou krví. Amen.
1. čtení: Izajáš 1, 16–20
515
2. čtení: Matouš 4, 1–11

Nejdříve podstoupil křest, pak teprve přišlo pokušení. Ježíš jakoby vstoupil do vody, kde se před tím špinaví vykoupali. Co bylo z jedněch smyto, to mělo ulpět na jeho kůži, na jeho těle – ale neproniklo do jeho nitra, do jeho srdce. Byl připodobněn hříšníkům, čteme. Ve špíně celníků a nevěstek se vykoupal, takže navenek se zdál špinavý. Uvnitř však zůstal čistý.

Když ale mluvím o hříchu jako o špíně, mohlo by se zdát, že hřích je něco, co člověku přebývá. Že hřích je jako bláto na těle, díky kterému má člověk o kilo navíc. Tak to není. Hřích připodobňujeme ke špíně, protože je jako špína neužitečný. Nemá žádnou cenu, nedá se k ničemu použít, nic z něj nemůže vzniknout. Hřích je vždycky dluh. Znamená na prvním místě: Neudělal jsem, co jsem měl udělat. Na druhém místě: Místo toho jsem udělal něco jiného. Něco jiného, co navíc ještě udělalo škodu na dobrých věcech, které tu už byly. Hřích je vždy dluh. Když Ježíš vstoupil do Jordánu, řekl tím: Já Bohu dlužit nebudu. Proto se ozvalo: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ Tento bude konat mé skutky. A zároveň, kromě toho, že sám dlužit nechce, bere i naše dluhy na sebe. Proto jsem řekl, že naše špína na něm zůstala.

Duch vyvedl Ježíše na poušť. Tam, kde není nic k jídlu ani k pití. Tam, kde je nejméně Božích darů. Vyvedl ho k půstu. Tam je totiž poznat, že i když člověk skoro nic nedostává, i to málo dobrého, co má, i to tělo, které z rána zahřeje slunce, má od Boha. Kristus později o půstu kázal: „Když se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj“ Vypadej u půstu hezky. Možná by stálo za to, aby v postním čase, v čase, kdy si odříká, ráno vstal, podíval se na sebe a řekl si třeba: „Jaké mi to bůh dal hezké ruce! Jak je mi příjemné zhluboka se nadechnout čerstvého vzduchu, cítit, jak mě slunce hřeje. Jak už cítím, že jaro bude brzo tady“. Už to, že rozeznáváme, že něco je hezké, příjemné, dobré – je dar Boží a náš dluh vůči Bohu, který je zdrojem všeho dobrého. K půstu by měla patřit skromná radost, ve které by si člověk řekl třeba „mám vlastně docela hezkou tvář, docela pěkný hlas. Docela mi to myslí, mám vlastně docela jemnou duši“ atd., a právě bez srovnávání s druhými. Na poušti ostatně nikdo jiný není a tak není s kým se srovnávat.

Ježíš tedy nešel na poušť trpět. Ale vládnout nad sebou, aby spolu s Bohem vládl. Sám sebe neovládám tehdy, když nic nemám – pak jenom prahnu po tom, abych něco měl. Jako již tolikrát zmíním své nejmilejší úsloví: Nažraná kočka dobře chytá myši. Netrýzní ji hlad, proto bere lov víc jako hru. V půstu si tedy člověk především má říci: Už něco mám. Nemusím si teď zrovna vzít něco dalšího, už něco mám. Když bojujeme s pokušením, to první, co si máme říci, je: Já nutně nepotřebuji hříchem něco získat, protože už toho dost mám. Já bych hříchem naopak ztratil: Ten nejhlubší pokoj srdce, jímž je čisté svědomí. Tento hluboký pokoj, i když si to třeba ani neuvědomuje, má věřící i ve chvíli, kdy na něj najednou mluví tři jeho děti, manželka, vyplňuje daňové přiznání a ještě zvoní telefon. Sice se klepe vztekem a je na infarkt – ale ten pokoj má v tom, že ví, co je správné, ví, kam míří, ví, jak to bude vypadat, až bude zase dobře, zase klid i navenek.

Ďáběl tedy sice říká: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ Ale tak věc nestojí. Kromě toho, že nemůže být pochyb, že Kristus je Syn Boží, Kristus také Syn Boží být chce. Proto vyšel na poušť, aby ukázal, že i kdyby od Boha neměl ani moc, ani čest, ani slávu, přece by usiloval být Synem Božím. Protože Bůh mu dal ty pěkné ruce, tu pěknou tvář. Bůh učinil to slunce, které ho hřeje. To Bůh mu dal poznat, co vůbec je dobré. Když Ježíš v Getsemane prosím, aby jej minul kalich hořkosti, aby jej minul kříž, už na tom se pozná, že je Boží syn: Rozhodně nechce mít ruce probodené a tvář zmučenou, nechce zakusit zlé. Ale nakonec půjde, protože ví, že i nahý a zbitý, na kříži rozpjatý, bez ničeho, stále bude Boží Syn, protože ví, co je dobré. Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.

Z kamenů chleby být nemohou. Protože chleba lidi spojuje. Jeden seje, druhý sklízí, třetí sváží, čtrtý mlátí, pátý mele, šestý zas mouku někam veze, sedmý peče, osmý prodává. V jednom člověku se od zrna setby až po upečený bochník prostě nedostanete. Ono je to spousta práce a také nezdarů – ale poznáte při tom zase hodně lidí. Uvědomíte si, na kolika známých jste závislí, kolik lidí potřebujete. A že dokonce závisíte i na nějakém šoférovi z pekárny, kterého ani neznáte. Chleba spojuje. Udělat chleba na místě z kamene by bylo ochuzením; tím by člověk velmi ubral z toho dobrého, co chleba lidskému společenství dává nad ty cukry a bílkoviny. Udělat chleba lusknutím prstu z kamene znamená ubrat na dobrém, zničit dobré – znamená to hřích.

V prvním pokušení ďáběl usiluje, aby Kristus zapomněl, že již od Boha něco dobrého má. V druhém naopak, aby zapomněl, že v tomto pozemském životě člověku stále něco chybí. Především nesmrtelnost. Ďábel říká: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů“, tj. z vrcholku chrámu na dlažbu. Ježíš sestoupil mezi hříšníky a dobrovolně se stal smrtelným, zajatcem smrti. Že je člověk omezený ve svých silách i v tom, co snese, je spravedlivý soud nad naším hříchem. Musíme svá omezení přijmout jako Boží vůli. Ne zkusit otestovat, zda-li v našem výjimečném případě neplatí, že skok z osmnácti metrů na dlažbu člověka zabije. Bůh má moc provést nás nebezpečnými chvílemi – naše odpovědnost je však se zbytečnému nebezpečí vyhýbat. Konec konců, Kristus sám se až do chvíle, kdy byl zrazen, zatčení důmyslně unikal: Za dne byl uprostřed davů, v noci se schovával na vesnici beboh v zahradách. I když věděl, jak musí skončit, sám tomu rozhodně nepomáhal.

Půst, zkoušky, to všechno má svůj konec. A tak, nemůže člověk stále dělat něco, co nemá žádný výsledek. Někdy se musí i něco povést, někdy se musíme dočkat i nějakého uznání. Od díla, kde trvá stále napínání sil bez výsledku a bez jakéhokoliv uznání má člověk časem odstoupit. Konáš pro druhé a oni ani jednou nepoděkují? Tak na čas nekonej a uvidíš, zda se něco změní. Ubíjí tě šedý život – v tomto světě vždy bude šedý. To však neznamená, že se nemůžeš podívat na dobrodružný film z tropů nebo na pár dní vyrazit na výlet. Člověk se zkrátka musí trochu šetřit. A nenechat se zabít je též jednou z našich povinností.

Ano, člověk si má občas najít úlevu a nějak se potěšit. Nikoliv ovšem zcela úteci od povinností, na všechno se vykašlat, prásknout dveřmi. Bratři a sestry, my zde nad slovy Písma hledáme jemnosti života. A není nic snazšího, než k tomu říci: To je blbost, to je mi jedno. Po tom všem vyvažování mezi vděčností za to, co mám a prosbami Bohu, aby mi dal ještě něco, není nic snažšího, než hodit na stůl balík tisícovek a říci: Na, něco si kup. Ale pamatuj, kdo je odteď tvůj Pán. Je to takové kolotočářské, buranské – nicméně to dost funguje. Právě člověku, zvyklému na jemnosti, taková přímočarost často vyrazí dech.

Je otázka, zda ďábel opravdu může to vše dát – není zrovna znám svou pravdomluvností; je to lhář od počátku. U ďábla není nic jistého. A tak někomu možná království dá, někdo bude nemile překvapen. Třetí pokušení ukazuje, že o některá pokušení nejsou věcí přemýšlení. Někdy je prostě třeba říci prostě ne.

Modlitba po kázání: 
469, 1–5
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Korinstkým 5, 7–8
Požehnání: Nechť Pán dá bohatě růst vaší vzájemné lásce i lásce ke všem, tak jako i my vás milujeme, ať posílí vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými. Požehnej vás Všemohoucí…
42