Introitus: Žalm 2
Pozdrav: Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, kéž nad námi rozjasní svou tvář! Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách masopustní neděle.
2
1. čtení: Genesis 3, 1–7
247
Vstupní modlitba: Hospodine zástupů, Stvořiteli nebe i země, obracíme se k tobě v tomto čase zkoušek, v posledním čase, než ty se zcela ujmeš vlády a budeš všechno ve všem. Přinášíme před tebe svá slhání, která se již stala a nejde s nimi nic dělat. Vysvoboď, Pane, naše duše i těla pro oběť svého Syna. Předkládáme Ti i přítomnost, celý dnešní den, který jsi nám dal k odpočinku a radosti: Dej, ať je dnešní den radostný, ať nás nic netíží, dopřej nám všeho dobrého. Do tvých rukou klademe i budoucnost, dny následujícího týdne. Prosíme Tě o vedení Tvým Duchem a o požehnání. Nauč nás umeřenosti a střídmosti, dej, ať tvých darů užíváme s čistým svědomím a ať z Tebe čerpáme všechnu sílu pro každé naše dílo. Tobě, který se svým Synem a a Duchem svatým žiješ a kraluješ navěky, tobě jedinému sláva. Amen
2. čtení: Matouš 4, 1–17

Byl Duchem vyveden … aby byl pokoušen od ďábla. Není v tom rozpor? Ježíš je veden Duchem, aby byl pokoušen. Rozpor v tom není, jen musíme chápat, jak Duch Boží působí. Duch totiž nepůsobí tak, že by kolem člověka udělal nějakou ochranou kouli, takže by se člověka nemohlo nic dotknout. Duch nečiní člověka netečným vůči světu, jako by byl člověk ze zlata nebo stříbra, které nerezaví.

Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží, píše Apoštol. Bůh zná dobré i zlé. A to do hloubky. Ne jen tak, že by dovedl rozlišovat, ne jen tak, že dokáže zvednout prst a říci: Tohle už je přes čáru. Bůh zná podstatu dobra i zla, on dobré a zlé určuje.

Bůh je vševědoucí, zná vše dopředu. Žádné zlo ho nepřekvapí. Musí v nás vyvolávat děs, když si uvědomíme, že i u těch nejhorších hrůz, jaké přináší zločin, krutovláda a válka, i u těch nejhorších hrůz Bůh znal a věděl o všem dopředu, do posledního detailu, do poslední krušné vteřiny.

Je hrozivé, jak hluboké, nekonečné je Boží vědomí. Ale zároveň nás tato velikost Boží má odrazovat od zlého a povzbuzovat ve všem dobrém. Ti, kteří se hroznými zločiny bouří proti Bohu, naivně se domnívají, že Boha přelstili. Že se jim povedlo tajně provést svůj plán. Když ho ale provedou, ukazuje se, že Bůh o tom od počátku věděl. Každý hříšník nejvíc myslí na to, jak svůj plán provést tajně, aby se vyhnul trestu a odsouzení. Ale Bůh o tom všem ví. A nyní se bude ptát: A co máš v plánu dál? A ukáže se, že hříšník, krom svého hříchu, žádný další plán nemá. Jeho hřích nemá žádný další cíl. Nevede nijak k věčnosti. Každý, kdo hřeší, nakonec zjistí, že vešel do slepého tunelu kdesi hluboko pod zemí, ze kterého není úniku.

Bůh zná hlubiny dobra i zla, Bůh totiž určuje, co je dobro a co je zlo. Svět se však ve své nekonečné milosti rozhodl stvořit jen jako dobrý. Abychom si to my, malí lidé, nějak připodobnili: Jako by se Bůh při stvoření ke zlému postavil zcela zády. Jako by rozevřel svou náruč a v jeho náruči vyrostlo veškeré stvoření, na počátku dobré. A to měl být celý svět člověka. Stvoření dostalo svůj cíl – aby bylo pro člověka radostí a obživou. Člověk dostal svůj cíl: Aby zemi obdělával a střežil. Tedy, dostalo se mu té výsady být jen o maličko menší než bůh, dostalo se mu výsady na Božím díle dále pracovat a činit je ještě slavnějším a krásnějším, v souzvuku, souhlasu a společné radosti ze Stvořitelem.

Člověk se však rozhodl pošilhávat za Boží záda. Inu, proč by se nepodíval, Bůh mu přece dal oči. Člověk se však rozhodl pro daleko zásadnější krok: Rozhodl se přímo ponořit do těch hlubin za Božími zády. Protože každé poznání je ponoření do věci. Člověk zatoužil poznat zlé. Proč je ale potom překvapen, že propadl smrti? Mimo místo, které Bůh člověku vymezil, není žádný cíl. Protože Bůh zlu při stvoření žádný cíl nestanovil. Zlo je samoúčelné a bezvýchodné. Protože účel dává věcem jen Bůh a Bůh také dává východisko, Bůh ukazuje cestu vpřed. Zlo zůstává bez cíle.

Člověk neunesl poznání zlého, protože byl stvořen k dobrému. Adam a Eva byli nazí a nestyděli se. Ale když okusili zakázané poznání, najednou byla nahota problém. Došlo jim, že nahý člověk je ohrožený; všichni znají jeho slabé místo, kdokoliv na něj může. V jejich mysli se náhle uhnízdila všechna ta „co kdyby“ našeho života. Ukázalo se, že poznání zlého není vůbec žádné poznání. Protože zlo žádný smysl ani cíl nemá. Poznání zlého je jen věčná nejistota a úzkost.

Adamovým pádem a lidským hříchem vniklo do dobrého stvoření zlo. Už to dnes není tak, jako tomu bylo v ráji: Zlo není někde za hranicemi, někde za humny. Dnes je kolem nás i v nás. Jeho hlas je přesto stále stejný: Něco slibuje, ale už neříká, co dál. Být veden duchem tak dnes znamená, že člověk vytrvá navzdory pokušení. Vůbec ne, že je před pokušením chráněn. Ale jako by mu Bůh ukázal své království a také pekelnou propast, která je ve světě i v naší duši. To jsou volby: Smysl a bezcílnost.

Tělesnému člověku připadá, že vlastně všechno dělá dobře, nebo že jinak nemůže. Za zlé vždy může někdo jiný, přichází odněkud z vnějšku. Tak Adam, vzpomeňte, svaluje vinu na Evu, Eva zas na hada. Tělesný člověk, pokud je navíc troufalý, se bude ptát, proč vlastně Bůh stvořil hada. Tělesný člověk nakonec bude házet vinu na Boha, jej bude činit odpovědným za zlo. Tělesný člověk u sebe žádnou chybu nenachází. Duchovní člověk však rozeznává kořen zlého ve své vlastní duši a svém těle. Tedy ne tak, že by se ho pokušení netýkalo, ale právě naopak: Duchovní člověk se k pokušení staví čelem, třeba i ve svůj neprospěch.

Proč tedy Ježíš odchází do pouště? Aby své dílo začal u kořene všeho zla, v lidské duši a v lidském těle. Mnoho lidí rádo prožívá své náboženství o samotě. Ale nemylme se: Poušť není dobré místo. Poušť je sídlem démonů. Stejně tak delší samota a zejména samota v náboženství, člověku neprospívá, protože je záhy plná démonů. Náboženství bez církve bude vždy démonské. Kristus jde na poušť, aby se s démony jednou pro vždy utkal.

Postí se. Také půst není způsob, jak se zbavit démonů a pokušení. Je to způsob, jak se jim otevřeně postavit, jak se cvičit v boji se zlem, jak se naučit držet mezi sebou a démony stále jasnou čáru, jak se s démony stále přetlačovat a nepodléhat.

Půst je vlastně taková zkouška na nečisto. Půst si člověk ukládá sám. A sám člověk pak také sleduje a soudí, zda si dokáže odříct to, k čemu se zavázal. Nejúčinější půst je odříci si některý druh lepších jídel a nápojů. A najednou člověk zažívá, jak je neustále napadán a sužován chutí dát si nějakou tučnou lahůdku nebo se napít dobrého vína. Právě proto, že nesmí, že si to sám zakázal. Kdyby směl, jídlo a pití by bral jako samozřejmost, jako nic zvlášť důležitého. Ale najednou jsou středem jeho myšlení, jedinou tužbou jeho duše a jeho těla.

Tak člověk poznává, že není pánem sám nad sebou, že jeho vlastní tělo a vlastní duše ho pokoušejí. Dostává se až na dřeň, na kořen lidského života v tomto světě. A najednou vidí jasně i pokušitele. Poznal, že nezemře, i když chvilku nejí a nepije. Bez jídla lze vydržet mnoho dnů, bez vybraného jídla, kávy, piva nebo vína třeba celý život, byť život o něco kratší a chudší. A stejně tak i mnoho jeho jednání prostě není to nejlepší, není to nutnost. Ale skrze jeho vlastní tělo a vlastní duši to promlouval pokušitel. Člověk chvilku nejí a hned spolu s přirozeným nutkáním těla a duše vidí všechny své démony. To je jeden z hlavních užitků půstu.

Když Kristus nakonec vyhladověl, tu přistoupil pokušitel. Shodil svou masku, půst ho odmaskoval. A předkládá své tři nabídky. V minulých letech jsme o nich vždy na počátku půstu mluvili podrobněji, tentokrát, na závěr, stručněji:

Všechna tři pokušení cílí k tomu, aby Kristus, abychom si my mysleli, že nejsme Boží děti, protože žijeme v těžkostech, ve kterých žijeme. Satan si přeje, abychom si mysleli, že jsme od Boha zavrženi a že si musíme pomoci sami. Že sami musíme prosadit nároky svého těla a své duše. Satan proti sobě staví naše přirozené tužby a Boží vůli, které však ve skutečnosti nemusí být v rozporu.

Tak nejdříve má Ježíš chtít, aby z kamenů byly chleby. Ale chleba se dělá z mouky a mouka z obilí, obilí se pěstuje na poli. Pěstuje se celý rok a staré sedláky provázela na cestu na pole i na cestu z pole modlitba. A třeba i Komenského píseň, kde se zpívá: „Do práce když znovu kráčím, Bože, dej, ať dílu stačím, cokoliv chci vzít na sebe, ať mám při tom stále tebe.“ A tak nemá našim duším kralovat žádné „kdyby“: Kdybych žil jinde, měl jinou práci, jiného člověka po svém boku. Místo toho: Jsou věci, na které nestačíme a věci, na které stačíme: v nich s námi Hospodin.

Satan místo trpělivosti a radosti z každého drobného zdaru žádá radikální řešení: Vrhni se dolů! A tak druhé pokušení souvisí těsně s prvním: Slibujeme si přespříliš od různých zlomů v životě – až skončím základku, až udělám maturitu, až si budu vydělávat, až se ožením, až dostanou děti rozum, až půjdu do důchodu. Člověk se napne k různým životním cílům a sám život pak kolem něj proletí. Klást své štěstí do budoucnosti je jako vrhnout se bezhlavě do propasti – kdo ví, co budoucnost přinese? Možná právě tento čas, třebas skromný na majetku a na zážitcích, je ten čas požehnaný. Rozhlédni se a žij z toho, co je teď. A pak tě andělé pronesou i budoucností, protože nebudeš želet času, který je za tebou, protože jsi ho již odžil. Žádná radikální řešení, pokud je člověk nedělá z nezbytí, nemají Boží požehnání.

V třetím a posledním pokušení ďábel již vůbec nemluví o Bohu. Tu, na vrcholu zápasu na poušti se vlastně opakuje pokušení z ráje: Zkus rovnou jinou cestu, než je cesta Boží. Nenaslouchej už tomu kárání a napomínání, sám si vyber, co je pro tebe dobré a zlé. Tohle pokušení vypadá nejprůhlednější, ale nakonec je nejúčinnější. Většina těch, kteří od víry odpadli, uvádí právě tento důvod: Chtěl jsem se rozhlédnout po jiných světech. Bratři a sestry, nám však už nyní v zaslíbení patří celý svět; naše prostředky a možnosti nám už dnes umožňují poznat a zažít mnoho zajímavého a ani toho nevyužíváme. To na jedné straně. A druhá věc, nad kterou je důležité se zamyslet: Měl vůbec ďábel v moci dát Kristu, může vůbec někomu dát všechna království světa a jejich slávu? Není totiž zrovna znám svou pravdomluvností. A tak, na závěr to samé, co na začátku: Každý, kdo hřeší, každý, kdo víru opouští, dozví se nakonec otázku: A kam teď dál? A co dál?

V těch Kristových závěrečných slovech, v těch je minulost, přítomnost a v těch je budoucnost: Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat. Amen

Modlitba po kázání: 
638
Ohlášení: 
308
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Jakub 1, 13–18
Požehnání: Nelekej se hrůzy noci ani šípu, který létá ve dne, moru, jenž se plíží temnotami, nákazy, jež šíří zhoubu za poledne. Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového. Na vlastní oči to spatříš, uzříš odplatu, jež stihne svévolníky. Požehnej vás Všemohoucí…
91