Introitus: Žalm 131
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Amen Vítám Vás, bratři a sestry, na bohoslužbách 2. neděle po Zjevení Páně.
197
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože Hospodine, náš Nebeský Otče. Děkujeme Ti, že jsme mohl strávit uplynulý týden ve stínu tvých křídel. Že jsme se tu dnes mohli sejít závětří, že jsi nás zakryl svou dlaní, že jsi nás bránil a ubránil, zaštítil a podpíral, že jsi nás ušetřil a vykoupil a přivedl nás v tuto svatou hodinu. Skryj nás jako kvočna kuřátka pod svá křídla, neboť Tě o to žádáme. Odpusť nám slova, kterými jsme si stěžovali neprávem, nehleď, prosíme, na věci, které se ti na nás právem nelíbí. Zvedni nás k sobě, dej, ať se rozvzpomeneme na své úkoly, zbav nás neuvážených slibů, které za sebou táhneme jako těžké břemeno. Dej nám pochopení a shovívavost jeden pro druhého, ať se zbytečně nehněváme na ty, kteří jsou jen lidé, v kterých není naše naděje. Ukaž nám Naději, která je společná pro nás pro všechny, dej, ať v tuto chvíli hledíme na tvář Tvého Syna, který s tebou a s Duchem svatým kraluje na nebesích i na zemi, v moci a síle, od věků na věky. Amen
1. čtení: Izaiáš 8, 17–23.9, 1
210
2. čtení: Matouš 4, 12–25

Krajina stínu smrti. Budeme si muset dát trochu práci pochopit dnešní příběh. Protože my rozhodně v krajině stínu smrti nebydlíme. Jistě že i na našem kraji leží různé stíny; snad více, než na ostatních krajích naší země. Přesto, země Zabulón a Neftalím, směrem k moři za Jordánem, Galilea pohanů, to je něco velmi daleko naší zkušenosti.

Spíše jako bychom zde četli o nějakém Afghánistánu. O nějaké Makedonii či Albánii. Pohleďte na to těžko pochopitelné jednání lidí, nám tak vzdálené: Když procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Oni hned nechali sítě a šli za ním.

A bratři Zebedeové nechají na místě i svého otce. A on ani neprotestuje, nevzepře se. Aspoň o tom nic nečteme — možná protestoval, ale Matoušovi to ani nestojí za zmínku. Jako když dětem vezmeme sladkosti: Budou protestovat, vzpírat se. Ale nám jejich protesty nestojí ani za pozornost, někdy ani za odpověď: Nemohou se cpát sladkým. Jistě, vzpírají se, jenže my víme lépe.

Co je to za kraj, kde dospělý muž klidně na místě zanechá v polovině směny práce, nechá na místě nástroje a jde za někým? Neříkejte mi, že rybářská síť byla zadarmo! Někdo jí musí uplést, je to spousta ok. Musí ji uplést pevně. A když se roztrhá, a to se stane třeba ob den, vyplatí se jí jistě pracně opravovat — na novou nejsou peníze. Rybářská síť musela stát nemalé peníze. A co teprve loď? Tu si člověk neztluče z nějakých klacíků, co najde v lese. Možná i pár let musí dřevo na ni vysychat. A to se před tím to dřevo někde musí sehnat: V Izraeli už tehdy moc lesů nebylo. Krom toho, jak se říká, křivého dřeva v lese nejvíc. Taková loď musela stát nejmíň jako dnes auto a potřebná pro obživu byla ještě víc. Kdo z vás nechá jen tak na ulici stát otevřené auto s tím, že kdyby se ztratilo, koupí si zase nějaké nové. Kdy? Bude na něj ještě někdy vůbec mít? Jak si na něj vydělá, když ani nebude moci dojet za prací. Ale tito muži nechají na místě loď i sítě.

A možná to ani není poprvé — Ondřej byl před tím Janovým učedníkem. To znamená, že odešel do Judska, do pouště. Spolu s Janem tam podstupoval riziko zatčení a potíží s úřady. A když Jana zatkli, zase se vrátil k rybaření. Ale jedna taková zkušenost mu nestačí. Nemá stání a když se objeví nový mistr, zase nechá práce a jde za ním. Jakub a Jan nechají vlastního otce, aby podnikal dál sám. A to asi není žádná legrace, protože jinde čteme, že když jde Petr rybařit, k ruce se mu hodí rovnou šest učedníků. A ani ti pak nedovedou vytáhnout na loď síť plnou ryb. Ba Petr — ten je dokonce ženatý. Ale neslyšíme z evangelia ani slovo o tom, že by byl měl nějaký problém nechat manželku doma. A teď ještě: Z čeho žili? Asi jen z milodarů, jak čteme na jiných místech evangelia. A nikdo ani nehlesne, nebo alespoň není důvod to zmiňovat. Co je tohle za poměry?

Poměry jako někde na Kavkaze nebo na Balkáně. Muži se věnují své práci. Těžko z ní zbohatnou, ale také nejsou úplní nuzáci. A i když by mohli jakž takž žít, nemají stání. Přijde někdo a řekne: Pojďme na lov! Učiním z vás rybáře lidí. A kdo je chlap nechá všechno na místě a přidá s k nějaké vojenské družině. A ženy, děti a starci? Co řeknou? Takhle to bylo vždycky a jinak to asi nikdy nebude. Co se dá dělat. A krajem hned jde zvěst o novém veliteli Ježíšovi a jeho skupině. A lidmi to vře. Vítají to všichni a nekoukají na možné důsledky.

My, bratři a sestry, prostě nejsme jako tito lidé. Neříkám ještě, zda jsme lepší či horší. Říkám jen: Tito Galilejci to myslí opravdu smrtelně vážně. Zde v Galileji prostě stojí duchovní hodnoty nade vším. Právě třeba jako u obyvatel Kavkazu. Takový Čečenec, Dagestánec nebo Gruzín dá všechno na světě za svoji čest. Druhá věc je, že čest je pro něj hlavně čest bojovníka. Ale, nemůžeme popřít, že čest je něco zcela duchovního: Čest není vidět, nejde nahmatat, nic si za ní člověk nekoupí. Je to čistě duchovní věc. A dát všechno za svoji čest, právě tak se staví duchovní hodnoty na první místo. Ne tehdy, když si místo koukání na televizi přečteme knížku. To všechno pořád ještě děláme v teple svého obývacího pokoje. Tím jsme ještě nic neprokázali. Že dáváme duchovní věci na první místo se dá poznat pouze podle toho, že nad vším ostatním jsme ochotní mávnout rukou. A my, bratři a sestry, nejsme jako tito lidé.

Ježíš samozřejmě nerozdává své družině pušky. Bojuje slovem, bojuje v od čtecího pultu v synagogách. A jeho slovo se potvrzuje ústupem nemocí. Ustupuje neduh a trápení, posedlost, náměsíčnost, ochromenost. Ale vzpomeňte si, jak k Ježíšovi přinesli ochrnutého: Nejdřív mu řekl jen: Odpouštějí se ti hříchy. A jen proto, aby vyšel vstříc nevěře lidí, nakonec uzdravil i jeho tělesnou nemoc. Ale býval by jej byl možná i nechal ochrnutého, kdo ví. Každopádně, vítězství bylo dosaženo již osvobozením od hříchu. Duchovní věci jsou v tomto boji první. Nejdřív kázání, pak možná uzdravování, pokud se kázání bere vážně.

Bratři a sestry, je to veliká milost, že evangelium platí stejně opravdově i pro nás, kteří ani zdaleka nedosahujeme duchovní úrovně těchto lidí. Jak vlastně ubohé a vylhané je, když se na Písmo díváme jako na něco, co vzniklo v nějaké primitivní době. Lidé byly tehdy omezení svým poznáním, dnes vidíme daleko dál a mnoho věcí pro nás nemá význam. Ha, o kolik my jsme dál? Kdo by nechal stát auto uprostřed ulice a vydal se za Ježíšem? Kdo by upustil na zem tašku s kabelkou nebo peněženkou, kdo by hodil do kanálu klíče od bytu s tím, že se do něj už asi nevrátí? V čem jsme dál, když spíše počítáme každou korunu a pak se teprv ptáme po věcech ducha? Jsme daleko pozadu za Galilejci, za lidmi Ježíšovy doby a ve své nátuře jsme daleko, daleko přízemnější než poslední kavkazský loupežník. Ježíš, když povlával své učedníky, počítal spíše právě s takovými lidmi ducha.

Ale nyní, pro jeho nekonečnou zásluhu, platí evangelium i pro nás. Můžeme se uklidnit, nikdo po nás nechce, abychom opouštěli své byty, svá zaměstnání. Nám se oproti lidem Ježíšovy doby a oproti větší části křesťanského světa poskytuje velká úleva, hodně se nad námi přimhuřuje oko Nejvyššího. Ježíš s námi opravdu jedná spíše v rukavičkách, jako s těmi, kteří by takové výzvy jako jeho první učedníci prostě nesnesli. Skutečně, k nám nezní žádná výzva: Všeho nech a jdi. Skutečně můžeme zůstat v teple svých bytů, nakupovat jídlo v obchodech, číst si knížky a dívat se na televizi. Můžeme.

Ale podle toho musíme také brát sami sebe i lidi své doby, kteří jsou ještě více choulostiví a změkčilí jako my. Rozhodně nemáme právo být soudci nad Písmem a jeho nároky. Rozhodně nemáme právo je vykládat jako lidé moudřejší a pokročilejší. Naše doba patří spíše k těm méně významným, myšlenkami i činy. Máme se chovat jako ti, které s sebou nejde vzít na opravdovou duchovní výpravu, protože by tam nebyli co k čemu. Nemůžeme se sami sebou moc chlubit. Můžeme si Bohu i jeden druhému otevřeně postěžovat na své těžkosti, ba sám Bůh nás k tomu zve a vyzývá. Ale stále jsou to spíše dětské problémy, které řešíme. Snad o nás nejvíce platí nejvíce doslova, že jsme děti Boží. Můžeme jako děti užívat pokoje a tepla na Otcově klíně. Jako Boží děti, spíše než Boží synové a dcery, se máme brát.

A pokud chceme být bráni jako dospělí, jako ti, kteří už mohou z Písma i leccos pochopit, jako ti, kteří nejen poslouchají, jako malé děti, ale leccos z příkazu Otce také chápou, jako dospělí synové a dcery, pak musíme začít právě tady. U povolání učedníků. Musíme si začít více vážit své cti, své odpovědnosti před Bohem. Musíme se naučit mávnout rukou nad materiálními věcmi: Nad penězi, nad věcmi, nad společenským postavením, nad osobním bezpečím a pohodlím, nad zdravím. Nad životem. Nemůžeme materiální věci brát jako omluvu, jako argument pro naše duchovní dluhy a nedostatky. Jaký bych pak měl život, kdybych to a to udělal pro Ježíše? To prostě neříkejme. Pokud pro Ježíše nedovedeme něco udělat, prostě to přiznejme. On se nad námi slituje. Ale nemysleme si, že ve věcech, které zajišťují náš život, naše pohodlí, naši radost ze života, můžeme najít platnou omluvu. Prostě přiznejme, že na to nemáme. Ježíš přece nechtěl úplně po všech, aby šli za ním, kázal i těm, jeho radami se mohli řídit i ti, kteří neměli odvahu s ním všude chodit. Ježíš má místo pro všechny. Jen si uvědomme, že naše místo v zástupu jeho učedníků je nyní někde hodně vzadu. O to více v pokoře a s dobrou myslí čekejme den, kdy už nebude rozdílu a rozdělení mezi Židem a pohanem, mezi učedníky prvními a posledními. Amen

Modlitba po kázání: 
276
Ohlášení: CD ze Vsetína.
275
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, přicházíme k tobě jako cizinci bez domova. Stáli jsme za dveřmi tvého chrámu, jako žebráci a ty jsi nás pozval dál; stal ses nám svou převzácnou krví branou Nového Jeruzaléma. Pamětlivi tvé velké milosti, prosíme Tě i my za národy, které Tě neznají. Za všechny zdatné a zmužilé národy, které marně plýtvají silou pro věci, které pomíjejí. Ukaž všem statečným na věnec vítězství, který neuvadá. Všem národům utištěným, ustrašeným a zbabělým se staň hradem a tvrzí, kde nabudou odvahy. Prosíme Tě za všechny utlačené národy, za všechny, kdo trpí ponížení a pohrdání od druhých pro svůj jazyk či rasu. Prosíme Tě za naše pronásledované bratry a sestry uprostřed všech národů. Prosíme za všechny, které boje a pronásledování vyhnali z domovů, kteří jsou na cestách. Prosíme za vládce národů: Dopřej úspěch těm, kteří přinesou pokoj a zjednají právo sirotku a vdově. Prosíme Tě o tvé požehnání, dej, ať se nám dobře daří, ať můžeme být štědří a velkodušní bez rozpaků. Dej, ať tvé jméno v tomto místě není zapomenuto, dej nám spatřit svou slávu ještě za našich dnů. V tichosti srdcí se k tobě modlíme za to, co jen ty z našich srdcí znáš, i jeden za druhého (tichá modlitba) K tobě, jež modlitby slyšíš, přichází veškeré tvorstvo. Jak jsi nás vespolek naučil, tak k našemu společnému Otci voláme: Otče náš… Amen
Poslání: 1: Janův 2, 12–17
Požehnání: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Amen
488