Introitus: Žalm 100
Pozdrav: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Amen Vítám vás, bratři a sestry, na bohoslužbách neděle Septuagesimae.
177
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože Hospodine, náš Nebeský Otče, prosíme Tě, Panovníku, skloň se ke svým dětem, které se před Tebou shromáždily. Dej nám porozumění svému slovu, ať nám vstoupí do srdce. Sešli svého svatého Ducha, ať je naše srdce dobrou půdou. Ať nám tvé slovo vzklíčí v srdci; ať je nezahubí časné mrazy, ať dočkáme věčného léta a vykveteme v podobu tvého Syna, svatým vše spravuje s Tebou a s Duchem svatým, jako jeden Bůh, na věky a navždy. Amen
1. čtení: Přísloví 19, 1–8
219
2. čtení: Matouš 5, 1–3

Blaze chudým, neboť jejich je království nebeské. Tak to bývá v novějších pohádkách. Bohatá princezna je nespokojená a zlá; navrch ještě ošklivá. Princ, který se vydal získat její srdce, se zastaví u chudých chalupníků. Ti jsou spokojení, hodní, stejně i jejich dcera; navrch je ještě krásná. Ještě se to trochu zamotá ale v zásadě je jasné, že princ se usadí u chudáků, bude jíst chleba s tvarohem, v lese kácet stromy a od pořádné práce bude celý šťastný. O takových pohádkách sníme v naší době. Neznáme totiž už žádné chalupníky, co by jedli chleba s tvarohem a celé dny někde káceli stromy v lese. A tak si říkáme: Co když právě tam je štěstí.

Ale, vydejte se do nějaké chudé země. Nejspíš se vrátíte s rozhořčením: Každý nás tam chtěl okrást, za všechno chtěli zaplatit, hned natahovali ruku. Chudý obvykle na tom málu, co má, lpí ještě více, než bohatý. Kdo má málo, těžko najde sílu se dělit. Komu je zle, těžko najde sílu přát dobré druhému. Proto ve starších pohádkách byli hrdiny skuteční princové a princezny. Kteří se mají o co dělit s chudými stařečky. Princové, kteří mají pro co bojovat z drakem. A princezny, které znají svou cenu a proto trpělivě čekají na prince. Chudý a přitom štědrý a poctivý chudák tam vystupuje jen jako pohádková bytost. Protože: Co kdyby nějaký takový opravdu byl?

Pohádky jsou dobré na jednu věc: Řekneme si společně: Představte si, co kdyby: Co kdyby nějaký bohatý člověk musel bojovat s drakem? Co kdyby nějaký chudý člověk byl přitom štědrý a dobrosrdečný. A hned jak příběh skončí, můžeme si říci: Dobré, ale je to jenom pohádka. Už to nemusíme brát vážně, je to jen pohádka. Protože každé „Co kdyby to bylo jinak“ člověka právem děsí.

Štěstí, zajištěný život. To se zdá na první pohled jasně lepší. Bohatí lidé bývají zdravější, zdají se šťastnější, ba často pravdu bývají šťastnější. Kde je chudoba, není daleko nemoc a problémy. Takže se zdá, že bohatství je jasná volba. Jenže! Nemají ho všichni; nikdy neměli ani mít nebudou. Může to tedy být cíl života? Něco, k čemu mají všichni dojít, na co mají všichni nárok? Je to tedy důvod ke spokojenosti nebo pádný důvod pro naše snahy? Když to není pro všechny? Co kdyby ne?

Co kdyby. Co kdyby byl Bůh? Lidé, kteří nevidí důvod se takto ptát, nepůjdou za Ježíšem v celých zástupech z Galileje, Desetiměstí, z Jeruzaléma, Judska i ze Zajordání. Protože Ježíš mluví právě jen o Bohu. Lidé, kteří necítí potřebu se ptát, zda je Bůh, nebudou číst evangelia. Neříkám, že lidé, kteří nečtou evangelia, nevěří, že je Bůh. Většinou věří, ale nijak je to netrápí. Evangelia čtou nejspíš jen dva druhy lidí: Chudí a plačící, žíznící po spravedlnosti atd., kteří se ptají: Co s tím Bůh udělá. A pak ti druzí, bohatí, šťastní, které nějaká nespravedlnost netíží. Ale kteří si říkají: Je tohle všechno? Není v tom všem ještě nějaký háček?

A Ježíš dává odpověď. Samozřejmě jen tomu, kdo se ptá. Ježíš říká: Blaze vám všem, kdo ještě máte na co čekat. Protože to, na co čekáte, přijde. Pokud je vše v pořádku, nemá už smysl nic čekat. Pak už jsme dostali svou odměnu. Pak už jsme dostali to nejlepší. A nic dalšího už nemůžeme čekat. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal. Ale pokud jsou věci v nepořádku, pořád ještě máme na co čekat; pořád máme něco před sebou. Kdo už všechno má a je na tom dobře, ten si jistě dovede sám odpovědět, co ho ještě čeká a Ježíše na to nepotřebuje.

Zbývá se podrobněji podívat, komu Ježíšova zaslíbení platí:

Blaze chudým v Duchu, neboť jejich JE království nebeské. Nikoliv bude, ale už je. Jak může být chudému v Duchu blaze? Nejdříve se ptejme, proč je chudému neblaze. Chudoba přináší nemoci, potíže, bezmoc; jistě. Ale třeba i v nějaké africké vesnici, kde všechny kosí stejné choroby, všechny ohrožují stejné války a státní zvůle — i tam bude ten, kdo má deset koz místo jedné boháčem. Nejhorší na chudobě je nakonec vždy to, že se člověk má s kým srovnat. Kdo měl dříve džíny, byl boháč. Máme za boháče toho, kdo je má dnes? A přitom jsou jistě kvalitnější a lépe střižené. Soužení je v tom srovnání. Chudý si říká: Jsem chudý navenek, ale bohatý vevnitř. Zasloužil bych si víc. Jak se tohle vyřeší? Tak, že si řeknu: Jsem chudý i uvnitř. Chudoba totiž většinou není náhoda. Má zjevnou příčinu. Třeba nemocný člověk bude těžko bohatý — nemoc mu brání pracovat, ale i chytračit a podvádět. Chudoba není náhoda. A jediné, co pomůže, je, když si člověk řekne: Upřímně, při tom, jak na tom jsem, ani nemohu být bohatší. Nemohu mít víc. S tím se těžko dá něco dělat. A tak to, co mám, je přesně to, co mohu mít. A v tom chudém království jsem já chudý král. A v tom málu, co mám, mám hospodařit, z toho se radovat, o to se dělit, z toho rozdávat almužny.

Chudý v duchu je tedy ten, kdo ví, že má, co mít může. A ještě více ten, kdo si řekne, že sám o sobě stojí za méně, než to co má. Takový se dovede ještě více radovat z toho, že vůbec něco dostal; takový bude i s malým majetkem zacházet tak, že vlastně ani není jeho. A tak jsou dokonce i boháči, o kterých bychom mohli říci, že jsou chudí v duchu: Neberou svůj majetek jako něco, co si zasloužili a tak z něj štědře rozdávají druhým. Snad bych ještě přidal: Kdo děkuje Bohu za jídlo, už v tom jídle okouší kus Božího království, kde si lidé na chléb nevydělávají, ale dostávají vše od Boha.

Kristus začíná chudobou Ducha. Boháče si váží každý, kdežto chudákem kdekdo pohrdá. Nemusíme sebou pohrdat, stačí, když si řekneme: Co mám, je pro mne až moc dobré. Každý sám za sebe, bez poměřování s druhými. Takové smíření, taková spokojenost už otevírá dveře do Božího království. Na cestě do něj se však také pláče — i ten, kdo by byl jinak spokojený s tím, co má, má často důvod k pláči. Na té cestě je třeba působit pokoj, prokazovat milosrdenství. Ještě toho jde mnoho říci. Ale my tu pro dnešek skončeme a pokračujme příště. Pro dnešek tedy jen: Bez poměřování s druhými, ať každý má to, co ještě vůbec má, za své království, dané mu Bohem. A ať se v něm chová s královskou velkorysostí. Jako ten princ či princezna z pohádky. Amen

Modlitba po kázání: 
611
Ohlášení: 
178
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, ty jsi se pro nás vzdal radosti v nebesích, vzal si na sebe naši chudobu, snášel si naše nářky a vysel na kříži spolu s lupiči. Tobě právem všechno patří, ty všechno spravuješ jako náš nejvyšší biskup. Vzýváme Tě dnes jako strážce srdcí věřících a prosíme Tě především za děti. Ochraň je už v jejich útlém věku od lakoty a hamižnosti, dej, ať se nepoměřují podle toho, co mají a co si beztak sami nedali. Ochraň jejich nevinnost. Prosíme Tě také za mladé lidi, aby užili svého mládí, nesvázáni starostmi o majetek. Aby své povolání vybíraly podle čisté touhy srdce a ne podle zištnosti. Prosíme Tě za mladé rodiny, ať je neničí spory o majetek a živobytí. Také zralí lidé, kteří rozhodují, ať jednají podle odpovědnosti, kterou jsi jim ty udělil a ne z nízké touhy po stále větším pohodlí a zabezpečení. Ani starce ať neničí lakota, když již stojí blízko tvému soudu, který sečte skutky a ne to, co člověk nahromadil. Zároveň Tě prosíme, abys nás opatřil vším, co potřebujeme k životu a co těší naše srdce. Dej nám poznat pravou míru, ať se neochuzujeme o nic, co nám Ty sám chceš dát, ani ať nejsme přesyceni, abychom plnými ústy neřekli „kdo je Hospodin“. Modlíme se jeden za druhého… Otče náš…
Poslání: Jakub 2, 1–8
Požehnání: Žalm 20, 2–6
448