Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Na co jsou slzy? Sliny se tvoří v ústech, aby jídlo snáze klouzalo krkem do žaludku a aby se jazyk nelepil k patru; aby byl pěkně vláčný a člověk mohl zřetelně vyslovovat. Pot se v horkých dnech odpařuje z povrchu kůže a ochlazuje ji. Slzy normálně čistí oko, chrání je před vyschnutím; oko díky nim hladce klouže oční jamkou a my tak můžeme koukat, kde co lítá. Ale na co je, když se slzy začnou hromadit v koutku oka, zablesknou se a už stékají po tvářích dolů? Ženám ještě ke všemu rozpustí po tváři oční stíny. Jak tohle tělu poslouží? Nanejvýš tak duši.

A to ještě spíš jen, když je člověk dítě. Když má dítě to štěstí a přijde na svět na dobrém místě, jakmile začne plakat, přivolá k sobě někoho, kdo jej začne horoucně těšit. Tu bychom i pochopili, že je blaze těm, kteří pláčou. Když nás těšili, už nám bylo dobře, i když jsme ještě plakali. Snad jsme si tak trochu ten pláč i užívali.

Ale pro dospělého se nesluší plakat před lidmi, pokud se jen trochu může ovládnout. Pláčem se otevírá nitro člověka. Zlý má z pláče druhých škodolibou radost; má pocit, že druhého ovládl, když jej viděl plakat. Že se mu podařilo proniknout do hájemství srdce druhého, že pronikl na jeho nejtajnější místo. Plakat před lidmi tedy není prozíravé vůči zlým. A nemá se to ani za slušné vůči spravedlivým – protože ti se nad plačícím vždy ustrnou. Pláčem je držíme v šachu, nedáváme jim jinou možnost, než nám vyhovět. Proto se dospělí jeden před druhým raději drží, když je jim do pláče. Dítě pláče kvůli věcem, které se mu zdají velké, ale které dospělý většinou snadno překlene. Ale dospělý může plakat jen kvůli věcem velkým; kvůli věcem, které by byly příliš velké i pro jiného dospělého, které by ani jiný dospělý nést nemohl. A tak dospělí, pokud mohou, berou na sebe navzájem ohledy a nepláčou na veřejnosti.

To ještě neznamená, že nepláčou vůbec. Pláčou, ale za zavřenými dveřmi. Na co je pláč? Na co je pláč, který nikdo neslyší a slzy, které svět nevidí? Přesto i v takovém skrytém pláči bývá někdy stopa útěchy. Něco jako hasnoucí jiskra. Nebývá už nikdo, kdo by přišel a utěšil. Plačící ale přesto někdy vidí sám sebe jako dítě. Vzpomíná na doby, kdy bylo ještě všechno možné. Vzpomíná na chvíle, kdy vstupoval do světa s nadějí, ještě plný sil. Říká si: Proč jen toto všechno má být zahozeno? Na začátku přeci ještě nebylo všechno zlé. Bylo ve mě něco dobrého, co by bývalo mohlo růst. A jsem to ještě přece pořád já. Plačící pláče sám nad sebou a jeho samotného je mu líto. Chtěl by zachránit sám sebe, jaký byl dřív. Dřív, než udělal něco zlého. Dříve, než se jemu stala křivda, než se jemu stalo něco zlého, co jej proměnilo. Plačící dospělý se dívá sám na sebe s pochopením a sám sebe by se ujal.

Už v tom je něco maličko útěšného. Uslzenýma očima vidí člověk sám sebe jako někoho, koho by se stálo za to ujmout. Říká si: Bylo by dobré, kdyby i pro mne mohla být nějaká naděje. Dívá se na sebe jakoby z výšky, jako by se díval na někoho jiného a říkal si: Toho by byla škoda.

A teď Ježíš říká: Ta útěcha přijde. Ježíš mluví k připraveným. Přichází k těm, kteří ho čekají. Přichází k plačícím, protože ti se po něm ptají právě tak, jak jsme si právě řekli. Přichází k těm, kteří poznali pravou cenu věcí. Poznali, že co činí Bůh, zůstává na věky: Že Bůh stvořil některé věci, aby přetrvali tento svět.

Nejupřímněji budeme asi plakat nad ztrátou toho, koho jsme měli rádi. Protože jeho život na tomto světě už skončil. Protože se nám vzdálil. Protože mi sami jsme si k němu uzavřeli cestu. V tom poznáváme, že někteří lidé pro nás mají větší cenu, než celý svět. Lidé patří do světa. Na světě nic věčně netrvá. A přece si říkáme: Správné by to bylo jinak. Bůh učinil takového člověka, který by měl zůstat na věky. Pak ale souhlasíme s původním záměrem Boha, aby byl člověk jeho obrazem, aby jedl ze stromu nesmrtelnosti a byl živ na věky. Odvracíme se od hadovy nabídky: Budete jako Bůh znát dobré a zlé. Uznáváme, že Bůh sám lépe řekl, co je dobré pro člověka. Nejsme to jen my, kdo by si něco přál. Pláčeme nad ztraceným člověkem a říkáme si: Správné by bylo, aby tu byl stále. Uznáváme něco správnějšího, většího, než je náš svět, ve kterém jsme doma, kde víme, jak to chodí. Uznáváme, že lidi kolem nás nám dal sám Bůh.

Nad sebou pláčeme, jak už jsem řekl, protože litujeme dětství a mladých let, litujeme předchozích časů, kdy bylo ještě mnoho možné. Kdy se ještě mohly věci obrátit dobrým směrem. Je mě škoda, říká si člověk. Ale tím uznává, že je tu pro něco více než pro pomíjivý svět. Že byl určen pro věčnost. Uznává svého Stvořitele a také, že člověku má poslouchat Boží záměry s ním samým. To, co po mě chce Bůh, je to správné. To co chce Bůh je lepší, než co jsem pro sebe chtěl já sám.

Člověk pozná, že už přišel o něco, co mělo opravdu cenu. A pak ztichne. Nebude už do světa křičet: Chci víc, chci víc. Víc už měl – a ztratil. Mokrýma očima se člověk na svět dívá mírněji. Už nic nového nechce, už jen chce, aby to bylo jako dřív. A Bůh vyhledává, co zašlo. Bůh u sebe střádá všechny ty věci, kvůli kterým jsme ztichli. Bůh sám u sebe střádá cenné věci, které jsme poztráceli. Kristus řekl: V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. To místo, kde jsou naši ztracení lidé, kde je naše ztracená nevinnost, naše ztracená radost a síla, to místo už v nebesích je. Bůh u sebe střádá všechno cenné, co jsme v životě ztratili. Mysleme na to všechno ztracené. Dávejme pozor, abychom neztratili to opravdu cenné, co ještě máme a z čeho se můžeme těšit. A pak nebudeme volat do světa: Chci víc. Pak se nebudeme přetahovat s bližním s křikem: Dej mi to, musím to mít. Pak budeme tiší. A až zemře svět, pak si podržíme jako dědictví to opravdu cenné a hezké co už máme, i to, co na nás už čeká u našeho Nebeského Otce, který nám setře každou slzu z očí. Amen