Introitus: Žalm 27, 1–4
Pozdrav: 
27
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Přísloví 16, 1–13
2. čtení: Matouš 5, 27–32

Kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Když to Kristus řekl, tak to tak musí být, marná věc. Druhá věc je, že obvinění z cizoložství je dosti vážné. Moc horších věcí už člověk za normálních podmínek spáchat nemůže. Urážka rodičů, vražda, únos, křivé svědectví a závistivá chtivost — k těmto pěti nejhorším přečinům, shrnutým na druhé tabuli Zákona, náleží ještě cizoložství. Opravdu je nějaké podívání stejné jako když nás vlastní děti znectí a poníží? Jako když někdo ukradne člověka a naloží s ním jako s věcí? Je to stejné jako zlá pomluva? Je chtivý pohled stejný jako žlučovitý, nenávistný pohled, který vrhá soused na hezčí zahrádku svého souseda? Na to bychom měli najít odpověď.

Když tedy slyším, že by toto mělo být srovnatelné, vzpomenu na jiná Kristova slova. Na jeho řeč k farizeům, kde říká: Cedíte komára a velblouda spoklnete. Vidím před očima celý jeho spor z farizeji: Svazujete lidem těžká břemena a sami se jich nechcete dotknout ani prstem. Vybaví se mi zábavný pokus, který jsem viděl v televizním dokumentu o lidské sexualitě: Kamera sledovala nápadně přitažlivou ženu, jak kráčí ulicí. A tu si divák uvědomil, že snad žádný z můžů, kteří ji na ulici míjeli, nebyl schopen se na ni alespoň po kradmu nepodívat. Jak má člověk unést všechnu těžkou odpovědnost, kterou na něj klade Kristovo „miluj bližního svého“. Každý z nás je odpovědný za všechny své blízké. Denně musí hasit jisrky sporů, aby se nerozhořely v požár nenávisti. Z celého našeho dne patří většina času našim bližním, jejich potřebám; na nás samé nám už mnoho času nezbývá. Křesťan potřebuje veliké sebevědomí, velikou odvahu, aby se postaral o všechny, o které se má postarat, aby na každém místě řekl to správné slovo. Potřebuje mít ten pocit, že mu svět patří, že je to jeho vlastní prostředí, aby za všemi svými úkoly šel s lehkostí. Jak toho může dosáhnout, když má k tomu ještě kontrolovat pohyb svých očí? To je skoro jako muset myslet na vlastní dech, muset myslet na nádech a výdech, jako člověk s těžkou nemocí. Ano, jen velmi nemocný, bezmocný člověk se musí soustředit na tak základní orgány, jako je dech nebo zrak. Zdravý a silný pomalu ani neví, že nějaké oči či nějaké plíce má. A křesťan, jak už jsem řekl, musí být silný, jinak neobstojí.

A znovu vzpomenu na jednu Kristovu řeč k farizeům. Jeho učedníci si před jídlem nemyli ruce. Farizeové se ptali, proč jedí znesvěcujícíma rukama. A Ježíš řekl: Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje. Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost.

Je snad dnešní kázání určeno jen můžům, jsou snad Kristova slova určena mužům, ženy nemusejí poslouchat? Poselství je vážnější. Nejde o maličkosti, nejde o nějaké koukání, o nějaké mytí rukou, nejde o to, aby se člověk ve světě neumazal. Svět je plný špíny. Svět na nás stále doléhá, nedá nám pokoje. A když v něm pak máme obstát, musíme se v něm pohybovat s velkým sebevědomím, s velkou sebejistotou. Křesťan nezmůže nic, pokud si neřekne: Tento svět mne nemůže srazit nakolena; všechno z něj po mě steče. Svět totiž nemá klíč k mému srdci.

Co zmůžete s člověkem, pokud se mu nedostanete do srdce? Můžete slibovat, vyhrožovat, přemlouvat. Pokud nemáte jeho srdce, bude se jen zdvořile usmívat a nic s ním nesvedete.

A tak, kdyby za mužem, který si sám sebe cení, přišla kvodíjaká krasavice, možná ten muž nebude vědět, kam koukat, možná bude naopak pobaven tím nezvyklým setkáním, ale nepohne s ním nic. Není zaručený recept na to, jak získat srdce.

Nad svým srdcem dovede člověk kralovat. Může to být bohaté království, může to být království pusté. Ale ať je země malá nebo velká, bohatá nebo chudá, vládce je vždy vládce.

Proto Kristus mluví o trhání rukou a očí. Je lépe přijít o oko, než celý umřít — pak už je jedno, jestli má mrtvola oko nebo ne. Tak i pro vládce chudé země je lepší ta chudá zem, než aby byl řadovým občanem bohaté země, kde ho nikdo nezná a nic neznamená.

Tak je i lepší vládnout nad svým srdcem, být králem ve svém srdci, protože králové se baví jen s králi. Bůh je král a bude se bavit zasejen s králem. Bůh vládne nebi i zemi, my vládneme alespoň vlastnímu srdci.

Možná jsme přeci jen pochopili Kristův příkaz příliš přísně. Říká kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Ne pouze, kdo hledí na ženu. Ale kdo hledí chtivě. Když něco chceme, nedíváme se na to letmo, ale soustředíme se, díváme se dlouze a hluboce. Jednoduše řečeno, takové civění je nápadné. To už není něco, čemu se člověk neubrání. To už je jasný úmysl, kterému jen vnější okolnosti brání v naplnění. Je to něco, co v sobě člověk začne dlouhodobě nosit.

Pod vládou Božího Zákona je odměnou cizoložství smrt. Bez ohledu na to, jak se třeba ti dva měli rádi, tak to prostě je. A Kristus se ptá: Jaký zákon bude platit v tvém srdci? Protože tvé srdce je ti dáno jako tvé nezadatelné království, které ti nikdo nebere. V tvém srdci dojde k cizoložství. Dobře, je to tvé království, do toho ti nikdo nezasahuje. Již se to stalo, v tvém srdci došlo k cizoložství. Stále, Bůh nijak nezasahuje ani zasahovat nebude. V jeho světě, v tom světě, kde kolem sebe lidé chodí a nějak jednají, se nic nestalo. Není to tedy Boží starost. Ale jak ty sám budeš soudit ve svém království. Pokud zde vykonáš právo, pokud zahubíš, co je zlé, i když tě z toho srdce bolí, nic se před Bohem nestalo. Ale pokud to necháš žít, jsi ještě vládcem, si ještě soudcem, když nedbáš práva? Nejsi. A není ani žádné tvé království, nepatří ti ani vlastní srdce a svět tě brzy sežere.

Platí to pro všechny naše zlé plány a všechny naše zlé myšlenky. Sedí v nás někdy cizoložstí, touha po něčí smrti, která už je na území srdce také vraždou, touha ovládat druhé, která už je na území srdce také krádeží člověka. Sedí v nás nespravedlivé soudy, které jsou už v srdci křivým svědectvím. A jako „opravdovém“ životě tam venku, žádný zločin není potrestán hned. Ale časem spravedlnost přichází. Tak také my musíme, jak nejdříve to lze, zahubit to zlé v našem srdci. Hubíme tím část sebe. Ano, jako bychom si trhali vlastní ruku nebo oko. Když třeba nějaký muž takto ve svém srdci zcizoložil a nějakou ženou, pokud má toto ze sebe nějak vyrvat, může se na ni pak ještě někdy podívat nějak normálně a ne s bolestí či odporem?

A právě proto nám Kristus radí si do srdce nic zlého raději nepouštět. Raději, pokud to jde, plašit mávnutím ruky nedobré myšlenky. Protože když už se něco uhnízdí v srdci, je čas na soud sám nad sebou, aby si člověk zachoval tvář. A každý soud znamená strašnou paseku, hrozné ničení. Ale je nutný.

Závěrem tedy: Cizoložství a žádostivý pohled zde slouží jako ten nekriklavější příklad, protože chtivého civění na ženu si každý všimne a každý vidí, jak je to trapné. A přesto snad každý, snad skoro každý z nás na něco zlého takhle občas upjatě civí. Z vnějšku a tedy i s hůry, před Pánem Bohem se jako by nic nestalo. V tomto nás nebude soudit Bůh. V tomto ale musíme umět odsoudit sami sebe, abychom, až o něco skutečně půjde, dokázali obstát. Jak dobře řekl MArtin Luther, křesťan je sám sobě Zákonem. Buďme tedy sami sobě Zákonem, dokažme odsoudit a zahubit to zlé v sobě, aby k nám shůry místo toho přicházelo evangelium o nekončeném Božím slitování. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Poslání: Galatským 6, 1–8
Požehnání: Pokorní budou jíst dosyta, budou chválit Hospodina ti, kdo se na jeho vůli dotazují. Vaše srdce bude žít navždy. Požehnej vás Všemohoucí
250