Introitus: Žalm 33, 8–9.20–22
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího… Vítám vás, bratři a sestry, ne bohoslužbách 2. neděle po sv. Trojici.
33
Vstupní modlitba: Ó ty, jež neumíráš, který jsi bez proměny a střídání světla a stínu, náš Otče v nebesích. Co jsi řekl, to se stalo, slavíme Tě, protože jsi mocný. Děkujeme Ti za zaslíbení věčného života, která jsi zpečetil krví svého Syna. On je tvé věčné Slovo a tvé slovo je lék nesmrtelnosti. Chceme být tvými dědici, proto před tebe předkládáme vše, co nám brání být tvými dětmi: Své nesplněné sliby, svá neuvážená a zlá slova i činy, všechno naše váhání. Tvůj Duch oživuje a o Tvého Ducha tě žádáme. Ať nám otvírá Písma, ať nám otevírá tvé slovo a tvé slovo ať nám pronikne do srdce a promění nás k podobě, která je ti milá, k podobě Krista, našeho Pána. Amen
1. čtení: Leviticus 19, 9–18
211
2. čtení: Matouš 5, 33–37

Co si na tobě kdo vezme? Nic z toho ti přece nepatří, nad ničím z toho přece nemáš žádnou moc. I kdyby člověk přísahal na svůj život a přitom lhal; nebo kdyby takto přísahal a nesplnil svůj slib — svůj život si nedal. A těžko nějaká přísaha donutí Boha, aby vzal člověku život. Ten, kdo křivě přísahá třeba na svůj život, jak ukazuje zkušenost, žije dál a jeho život není nějak zasažen. Jeho přísaha Boha k ničemu nedonutí. Jako si nejde vynucovat Boží odměny, stejně tak si nemůžeme vynutit jeho tresty.

Ten, kdo přísahá, si usnadňuje život. Neplatí všechna jeho slova, ale jen ta, které se rozhodne potvrdit přísahou. Považuje se výjimečného. Říká si: U mě se slova nemusí brát vážně. Můžu něco říci a pak to zase můžu vzít zpátky. Takový už jsem já. Ale kdo bude takovému člověku věřit? A každý někdy potřebuje, aby se mu věřilo. Takový člověk pak volá Boha za svědka. Pane Bože, potřebuji být věrohodný, ale nic se mi pro to nechce dělat. Udělej to za mě. Buď teď zárukou mých slov, aby mě jindy důvěra lidí nic nestála, abych si zas jindy mohl říkat, co chci. Teď potřebuji, aby mi lidé věřili, teď to potvrď. Ale bude Bůh svědkem každému a všude, kde si lidé zamanou? Stěží, Bůh je Pán a Vládce, nebude lidem dělat matrikářku.

A tak nás Ježíš v svém kázání na hoře už potřetí učí dospělosti a duchapřítomnosti. Dozvěděli jsme se už, že každý hněv musí mít člověk opravdu dobře zdůvodněn. Tak, aby k jeho hněvu mohli kývnout i druzí lidé i Bůh sám. Jinak prohraje na soudu. Dozvěděli jsme se, že člověk nevládne skoro nad ničím, ani sám nad sebou. Ale nad svým srdcem, kde se rodí všechny jeho myšlenky a touhy, nad ním jediným má vládu a rozhoduje, co ve svém srdci nechá růst a uzrát; co z jeho srdce se promění v čin. O tom jsme mluvili minule.

Dnes Ježíš říká: Svoje slova máš ve své moci. Nevolej si Boha za svědka, on ti svědčit nebude. Když řekneš, tak také udělej. A když nevíš, zda můžeš něco dokázat, tak o tom mlč.

Boha si za svědka nevolej, raději se podívej, jak sám Bůh mluví: I řekl Bůh „Budiž světlo“ — a bylo světlo. Když Bůh mluví, jistě se věc stane. Boží moc spočívá v pravdě. Boží moc a pravda jsou jedna věc. V Bohu není žádné váhání, žádná náladovost, žádný „plán B.“. Co Bůh řekne, také se stane, protože Bůh říká jen to, co se má stát. My nemůžeme slovem vyvolat světlo z ničeho. Ale podstata Boží moci, pravda, je nám také přístupná. Naše slova budou mít stejnou moc, jako ta Boží, když budeme říkat jen to, co se opravdu stalo. Proto je lépe se nejdřív pustit do díla a teprve pak o něm mluvit. Musíme zjistit, zda to, na čem začínáme pracovat, je živé. Zda si to zaslouží pečeť našich slov. Naše slovo na o nějaké věci totiž znamená, že se už musí stát, jak jsme řekli.

Aby naše slova byla mocná, tak nejdříve musíme kupodivu poslouchat my je. Pokud nad námi naše slova, naše sliby a vyznání nejdříve panují, pak teprve nám časem začnou sloužit a stanou se mocným nástrojem a zbraní v naší ruce. Až ve chvíli, kdy budeme vědět, že když něco řekneme, také se poslechneme, budeme vědět, že máme v ruce velkou moc. Pak budeme opatrně volit slova, když budeme vědět, že naše slova mění svět. Ale když už něco řekneme, stane se to.

S kým člověk nejraději promluví? S tím, kdo je při věci. Může být zábavné naslouchat člověku, který mluví ze spaní. Rádi si občas poslechneme průpovídky komiků. Ale všimněte si, i když jsou lidé rádi, když je někdo baví bláznivinami, i když takové lidi vyhledávají a baví se jimi, neváží si jich. Všimněte si, že když prostý a přímočarý člověk poslouchá komika, i když se věčně směje, až se prohýbá a slzy mu tečou po tváři, nakonec zakroutí hlavou a řekne „to je přeci blbec“ nebo něco podobného. Takový člověk, i když se mílí, řekl po pravdě, jak se věci jeví. Důvtipnější člověk ví, že skutečně dobří komici jsou skoro vždy smutní lidé. Když sestoupí ze scény, už vystříleli prach a zbývá jim už jen skutečnost. Syrová skutečnost tohoto padlého světa, kterou když svlékneme ze všech ozdob, je vlastně vždy smutná. Ještě že se takto nemusíme živit a můžeme si kdejakou chvilku osladit legrací.

Mluvíme tedy nejraději s těmi, kdo jsou při věci. Bereme vážně děti. Musíme je brát vážně, protože tak Kristus káže. Ale bereme je vážně jen v okruhu jejich malého světa. A jen nerozumný člověk by se dětem svěřoval s dospělými problémy. Naplněný rozhovor lze vést jen s tím, jehož slova se stávají činy, jehož slova jsou podložena skutečností. A tak je někdy i rozhovor s nudným člověkem nakonec více občerstvující, než s člověkem, o němž platí Šalomounovo: Kde mnoho snů, tam samá pomíjivost.

Tak i Bůh si žádá mluvit jen s těmi, jejichž slova jsou podložena skutečností. S těmi,kteří dovedou sami sebe dobře posoudit, s těmi, na jejichž slovo je spoleh.

Jak se ale podle toho zařídit? Snadná cesta je mluvit nezávazně. Tak si nezadáte. Neříkám tak ani tak, ale na má slova dojde. Možná to udělám, ale nic neslibuji. Nevím, nemám názor, nechci se do toho plést. Slyšíme taková slova rádi? Spíše ne, zanechávají v nás neslanou nemastnou pachuť nerozhodnosti. Můžeme s někým takovým počítat? Dobrá, alespoň je taková řeč upřímné. Ale považte tohle:

Jak bychom věřili lékaři, který se vyhne lékařskému slibu? Který by řekl: Nemůžu dopředu říci, že budu vždy svědomitě léčit lidi podle svých nejlepších znalostí a schopností, Možná budu své povinnosti zanedbávat. Jak bychom věřili soudci nebo policistovi, který by řekl: Neslibuji, že budu vždy jednat podle práva, že nebudu brát úplatky, že nezneužiji svou moc. Takový slib po mě nikdo nemůže chtít. Jak by se nám líbil kazatel, který by řekl: Co já vím, zda budu vždy kázat slovo Boží a učit pravému učení. Nakonec, jak divně by působila svatba, kde by si ženich s nevěstou řekli: Já Karel beru si tebe Lucko, ale nechtěj po mě, abych ti řekl, že ti zachovám věrnost, natož že s tebou budu v nemoci i v chudobě. To po mě, holka, nemůžeš chtít. To by přece bylo divné.

Tomu, že máme slibovat jen to, co dokážeme splnit, se nejde vyhnou tak, že nikdy neřekneme závazné slovo. Právě naopak, Ježíš nás vyzývá, abychom dokázali využít obrovskou moc, která je v našich slovech. Ježíš nás vyzývá, abychom obrátili ve svůj prospěch, že slovo nejde brát zpět. Ale sliby jsou především pro nás, méně už pro druhé. Slibem si před sebou vyznačíme jasnou čárou cestu, ze které už nemůžeme uhnout. Budoucnost je před námi jako divočina. Dá se jít kterýmkoliv směrem. A když jde člověk jen tak nazdařbůh, jak vědí všichni zálesáci, začne chodit dokola, protože levou nohou děláme vždy o něco větší kroky. Tak i člověk, kterého do budoucnosti nic neváže, spíše než by užil všech možností života, bude se stále točit v kruhu a opakovat stejné chyby. Důležité životní sliby nás vedou do předu jako kompas. Proto také člověk nemůže natrvalo zůstat Kristovým učedníkem, pokud časem nepřijme křest, který je kromě důležitější věcí ovšem také slibem.

Ale závaznost našich slov, to právě Ježíš žádá. Po nikom se nežádá, naopak, zapovídá se, aby člověk při slibu říkal: Jako že je Bůh nade mnou, tak to bude tak a tak. Co bude v budoucnosti, to nemůžeme bezpečně zajistit, někdy dokonce ani ovlivnit. A snad každý někdy dokonce porušil slib. Co je ale důležité: Jením porušením se slib neruší. Visí nad námi stále. A je jako čára vyznačená světem, čára, která nás vede. Čára, po které můžeme jít dál, i když jsme jednou uhnuli.

Závěrem tedy: Je rozdíl mezi přísahou a slibem. Přísahou děláme z Pána Boha našeho sluhu, nutíme ho potvrzovat, co si sami jen myslíme a zařizovat, co jsme si jen sami vymysleli. Každé naše slovo je ale slibem. A když se řídíme svými slovy, naopak my sloužíme Pravdě. A pravda nám pak dává moc. Chcete-li to přijmout, ze svých slov si člověk na sebe plete bič. Nejdřív jím musí zapráskat sám nad sebou. Ale když zapráská, má ten bič pak v ruce a může jím pak prohánět nejen sebe, ale i svět kolem sebe, který námi jinak smýká ze strany na stranu. Naše slova, naše sliby jsou naše jediná moc ve světě a jediná moc nad námi samými. Každé naše slovo, každý náš slib zůstává ve světě, visí nad námi, ale proto se k němu také vždy můžeme vrátit jako k vytyčené cestě. Nakonec, je dobré, že se po starém způsobu za závažným slibem říká: K tomu mi pomáhej Bůh. Bůh a jeho milost, to, že nás vyvolil ke spáse, právě to nakonec dává moc našim slovům. Právě proto můžeme i sami věřit tomu, co říkáme. Věříme totiž v Toho, jež nikdy nebere své milostivé rozhodnutí o nás zpět. Amen

Modlitba po kázání: 
190
Ohlášení: 
198
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, ty jsi nás vyslal do světa slovy plnými moci. Prosíme Tě tedy za církev, aby promlouvala ve světě jako ta, která má od tebe moc a ne jako učitelé tohoto světa. Dej, ať podle tvého slova i žije, v čele s kazateli a staršími. Prosíme za všechny, kterým svět odnímá sílu. Za lidi zkroušené zármutkem, za nemocné, za osamělé, za lidi bez práce. Požehnej všem zde, aby nabyli nových sil, aby před tebou stáli pevně a mohli dostát svému slovu. Upevni nás všechny, ať svět spatří, že ty kraluješ na nebesích a dáváš svému lidu sílu. Voláme společně k Otci, jak tys nás naučil: Otče náš…
Poslání: Jakub 3, 1–5
Požehnání: Spravedlivý roste jako palma, rozrůstá se jako libanónský cedr. Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není! Požehnej vás Všemohoucí…
197