Introitus: Žalm 124
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího? Vítám vás, bratři a sestry, na bohoslužbách 3. neděle po sv. Trojici.
440
Vstupní modlitba: 
1. čtení: 1 Samuelova 2, 1–10
434
2. čtení: Matouš 5, 38–48

Nechat se tlouci vlastně není tak težké. Za námi je století, v jehož větší části bezbranné většině vládla surová menšina, která si mohla dělat, co chtěla. Ani naše dnešní doba není úplně spořádaná a časy předchozí přinesly své ovoce v surovosti, se kterou se člověk v nočních hodinách může potkat třeba na ulici.

Dobře víme, že po ráně do pravé tváře můžeme čekat ránu i do druhé. Málo lidí udělá něco jiného, než že nastaví druhou nebo si tak nanjvýše zakryje obličej rukou a bude se snažit násilníka nějak uchlácholit. Většina z nás se ani neumí prát, neumí se bránit. Pro naplnění tohoto příkazu tak vlastně není třeba udělat nic, jen dát průchod přirozené zbabělosti. Snad nemáme Ježíšova slova chápat takto.

Protože i láska k nepřátelům do takového scénáře zapadá. Asi jste už slyšeli o tzv. stockholmském syndromu. Projevuje se u obětí únosů a rukojmích obecně. Velmi často se totiž až „zamilují“ do svých únosců a věznitelů. Není to zase takové překvapení. I v přírodě to tak někdy je: Nejoddanější jsou obvykle psi starých surovců, kteří odsvého pána denně zakoušejí bití. Podivně oddané bývají i ženy surových mužů či muži zlých žen. I tento příkaz, tak jak jej bez dalšího slyšíme, umožňuje člověku pohodlně naplnit obyčejná slabost či sklon ke zbabělosti.

Dále: Je často těžké milovat i přátele. Myslím tím vytrvale je milovat, protože jiná láska než stálá není ani láska. Ale přátele dokážeme milovat snad právě proto, že dobrých přátel má každý jen několik. Dobří přátelé vystupují z davu kolem, z těch tisícovek tváří právě ty jejich známe povědomně. A jako nás uprostřed trávy upoutá květ, jako urpsotřed kamení polodrahokam, ostatně jako mezi perlami nás upoutá ta jedna největší a nejcennější, tak: Jak nás mýjí spousta lhostejných tváří, když vidíme své přátele, najednou ožijeme. A hne se nám cosi u sdrce. Jak máme ten samý pocit mít i vůči nepřátelům? Copak něčeho tak vzácného, jako je láska, je na rozdávání? A tak soudím, že pokud by měl člověk začít milovat hned každého, kdo ho praští do obličeje, z jeho lásky by se muselo stát něco naučeného, automatického, falšného. Něco zcela chladného a bez citu.

A naposled: I kdyby naše láska k nepřátelům byla tak horoucí, jako bývala k přátelům, domnívám se, že na přátele už pak nezbyde. Protože nikdo nemůže sloužit dvěma pánům a koho člověk miluje, tomu rád slouží. Nikdo nemůže sloužit dvěma Pánům, protože jednoho bude milovat a druhého nenávidět. A je známo, že zejména muži, kteří jsou poníženi na veřejnosti, vybíjejí si zlost doma na rodině. Je známo, že třeba ženy, které se staly obětí násilí, trestají za to pak své blízké.

A tak by bylo zcela nemravné na tomto Ježíšově příkaze založit etiku. Pacifismus, zásada neodporovat zlu silou, je zcela nemravná, protože brání těm, kteří jsou toho schopni, bránit slabé. To se dá obhájit i ze samotných Ježíšových slov. Protože sice přikazuje nastavit druhou tvář nám, ale neříká nic o tom, že bychom měli nečinně přihlížet násilí vůči druhým. Jak farizejská byla odpověď slavného Mahatmy Gandího, který na počátku holokaustu radil v otevřeném dopise německým židům, aby nacisty porazili pasivním odporem. On sám přitom se svým divadlem čelil kultivovaným, křesťanským Britům, vlastně využíval ve svém boji jejich soucitu a cti. Rozhodně mu nehrozil koncentrační tábor a rozhodně nestál proti bezbožné nacistické lůze. Kdybychom z nenásilí učinili zákon jako Gandhí, byli bychom přesně těmi farizeji, kteří svazují těžká břemena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem.

Ježíš sám sahá k násilí, k násilí ve jménu víry, když bičem vyhání penězoměnce z chrámu. A jistě sám Učitel nebude přestupovat svá pravdidla. Jako vždy, i v tomto případě spíše sahá do našeho svědomí, do našeho srdce. A mluví ponejvíce o těch, které známe podle tváře, o našich bližních. Mluví o všedním životě.

Opravdu tu tedy nejde o zločin a válku, o to, když nám či našim blízkým jde o život či zdraví. Jde o facky. Jde o soud o košili, o malicherný soud. Jde o jednu míli navíc, což je asi jeden a půl kilometru — to ujdete za půl hodiny. Konec konců, málo kdo z nás má v současné chvíli zkušenost s tak tvrdým zacházením či s nějakým pronásledováním. Spíše nás někteří lidé vytrvale urážejí, jako by nás fackovali. A někteří lidé nás prostě štvou — štvát je jiný výraz pro hnát, prohánět nebo pronásledovat.

Tohle se nás přece týká daleko více. Malicherné spory, otravní lidé, neoprávněné, drzé požadavky. Nakonec Ježíš končí svůj výčet přece slovy: Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. Kdo po nás něco chce, ten nám obvykle nejvíce leze na nervy.

Ano, jsou to naši nepřátelé, o které jde. Naši, to je to důležité slovo. Jde o lidi, které bychom sami, pokud bychom dokázali být upřímní, označili za své nepřátele. Člověk, který tvrdí, že nemá něpřátele, obvykle nedokáže být upřímný sám s sobě. Již děti formují různé party a spolčení: S těmi kamarádíme, s těmi ne. Druhý den je to zase jinak. A toto s námi roste. Nechat se mlátit od někoho, kdo je silnější nebo má dokonce pistoli, to dokáže každý a často mu ani nic jiného nezbývá. Na tom nic není. Ale netvářit se stejně kysele na protivnou prodavačku, neprovést manželce či manželovi za jeden naschvál druhý naschvál, nevrátit kamarádovi hloupou poznámku, to je těžší. Je těžší nevracet facky, když si na toho druhého dokážeme troufnout.

Může ostatně může být náš nepřítel někdo, koho vůbec neznáme? Někdo, koho vysadí z letadla s puškou na rameni? Někdo, kdo vylezl z kdovíjaké věznice či nějakého brlohu? O takovém člověku ani nevíme, že na světě žije, dokud se s ním nestřetneme. Skutečné nepřátele musí člověk vídat častěji. Skutečné nepřátelství, stejně jako přátelství, musí trvat. Nepřátelství, o kterém se zde mluví, je vlastně to celoživotní soupeření kdo s koho. Když narazíme na srovnatelně silného. Tohle, na rozdíl od válek a loupežných přepadení, zakouší každý z nás dnes a denně.

Nejlépe je to vidět v oné službě na jednu míli. Římská okupační armáda uvalila na každého obyvatele Galileje a Judeje povinnost sloužit jednu míli jako průvodce. Jedna míle, jeden a půl kilometru, co to je? Je to ztracená půlhodina času, s cestou na zpátek tak hodina. To nikoho nezabije, ale každého otráví. A právě na odpírání této služby stavělo mnoho obyvatel svůj odpor k Římanům, jako podobným způsobem vyjadřoval onen Gandhí svůj odpor k Britům. Taková prkotina. Římané byli skutečně nepřátelé: Lidé, kteří vás štvou, ale se kterými tak jako tak musíte žít. A oplácí-li člověk takovým naschvály, co zlepší? Právě že nepřijde žádná změna, jen větší dusno. Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš Otec. O Bohu rozhodně nemůžeme říci, že by nikdy nejednal v hněvu. Vyhladil nepřátele Izraele, stíhal lidi tresty. Bůh bránil svou čest i své nepatrné a slabé. Ale nikdy nedělal naschvály, nikdy neoplácel stejným za stejné. Se svými tresty dlouho čekal, varoval ty, kteří přestupovali jeho Zákon. Sahal k trestům nerad a ne s gustem, s jakým soused sousedovi za ulomenou větev poláme zase jeho strom.

Učme se lásce k nepřátelům od sportovců. Mnohý zdatný sportovec má nějakého celoživotního soupeře, se kterým se stále poměřuje. Ale když s ním prohraje zápas, podá mu ruku. Nepůjde mu dupnout na nohu nebo ho píshcnout do oka. Protože sport je jenom hra a nic opravdového neznamená.

Také úrážky a ústrky, které někdy deno denně zakoušíme, musíme brát jako hru, na jejíž pravidla navíc nemusíme přestoupit. Nemusíme oplácet, to je to osvobozující slovo, které nám dnes Kristus říká. A Kristus nás věru přišel osvobodit a ne nás svázat pravidly nad naše síly. A tak právě od tohoto dne, kdy slyšíme jeho slovo, nemusíme vrátit každou jedovatost, každý zlý pohled. Nemusíme se hned ohradit proti každé drzosti. Můžeme být shovívaví a nad věcí, protože ani Hospodin nám nepočítá všechno, ani Hospodin nám hned nevrací každou naši chybu, ač jich stále děláme mnoho. Nad těmi, s kterými v běžbém životě zápasíme, nemusíme vždycky vyhrát, ani jim nemusíme okatě ukázat: Já jsem lepší. Neomalenost můžeme také přejít a nebo zůstat jen nechápavě hledět, s druhou tváří nastavenou.

A kdo si osvojí takové smýšlení, ten nebude prahnout ani po válkách, ani po pomstách. Ten pak dokáže prokázat základní slušnost snad i zločinci či příslušníku nepřátelského národa, neokázale a samozřejmě, aniž by to pomalu vnímal. Takový nemá zálibu v trestání a hněvu, jako ani sám Hospodin nemá v těchto věcech zalíbení. Amen

Modlitba po kázání: 
164
Ohlášení: 
171
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Galatským 5, 13–26
Požehnání: 
195