Pozdrav: 
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Izajáš 26, 7–13
2. čtení: Matouš 5, 1–8

Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Jenže kdy? Třeba chudoba může být svým způsobem dobrodružný způsob života. Může nás vést k vynalézavosti. Sám vlastním kuchařku Švindlujeme v kuchyni. Můžete se z ní naučit udělat klobásy z brambor, z rybího filé a mrkve si můžete uplácat krevety skoro k nepoznání od pravých. Je to velmi zábavná četba a pokusy v kuchyni s touto knihou v ruce jsou hotové dobrodružství. Ani nemluvím o různých receptech z dob okupace na výrobu umělého medu nebo pěstování tabáku „domovina“ v květináči za oknem.

I pláč umíme přetvořit v něco zajímavého. Většina dobrých básní je smutná, smutné je černošské blues, cikánské housle i židovské zpěvy. A to je všechno velmi krásná, jímavá hudba.

Důsledná tichost nám zase dodává jistou důstojnost. Ostatně už staří Řekové měli úsloví: Kdybys mlčel, zůstal bys filosofem; my máme naše Mluviti stříbro, mlčeti zlato.

Ale na hlad a žízeň se zvyknout nedá. I hrdinové, kteří přežili různé tábory smrti říkají, že na hlad se zvyknout nedalo. Hlad a žízeň udržují člověka ve stálém napětí. Jaksi, člověk si na nich neustele.

Bratři a sestry, vždyť jsme si to minule řekli: Blaze těm, kteří mají ještě na co čekat. Ostatně, klid v životě člověka vlastně nikdy nepřijde. Když se utiší náš pláč, už se ani neznáme k době, kdy nám bylo do pláče. Takzvaně nám otrne. A už se zase chováme suverénně a jdeme si za svým srdcem. Jak samo písmo praví: Pes se vrací ke svému výmětu a omyté čuně se zase válí v blátě. A když se naučíme být tiší, naše nejsilnější nutkání za chvíli bude něco říci. Alespoň někde stranou. Nějaké slovo ostré jako nůž. Klidu v tomto světě prostě nedojdeme. Jak řekl Augustin z Hippo: Nepokojné je naše srdce, Pane, dokud nespočine v tobě.

Dnešní blahoslavenství nám tedy ukazují cestu, kam nasměrovat náš nepokoj. Ježíš nám jimi vlastně říká: Vždycky vás něco nenechá v klidu. Ostatně řekl přímo: Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zemi pokoj. Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Ježíš nám nyní ukazuje pravé důvody, proč se znepokojovat, rozčilovat, ano, proč třeba v noci nespat.

Ježíš, jako náš nebeský velitel, nám dobře radí: Vyberte si sami bojiště. Vždyť i sportovci častěji vyhrávají na vlastním, na domácím hřišti. Snáze člověk snáší útrapy, které si sám vybral — lépe se mu pracuje na vlastním, než na cizím; raději běhá pro zábavu než dobíhá autobus.

Spravedlnost je ta nejlepší starost, kterou si můžeme vybrat. Dovolávají se jí všichni, všichni se na ni vymlouvají. Pokud se o ni nestaráme, necháváme si vzít vítězství před nosem. Spravedlnost je totiž nejslabší místo v obraně tohoto světa. Snad nejčastěji omlouvají lidé svou nevíru v Boha tím, že je Bůh nespravedlivý. Slyšíte ten protimluv? Nevěřím v Boha, protože Bůh je nespravedlivý. Pokud není Bůh, pak jaká spravedlnost? Kdo pak určí, co je spravedlivé? Každý si to určí sám. Ale takovou spravedlnost nikdo nevymůže. Když se lidé nedovedou shodnout na tom, co je spravedlnost, kdo ji pak vymůže? Spravedlnost, kterou nikdo nevymůže, není spravedlnost. A tak je celý tento svět v pasti: Každý počítá se spravedlností. I ten, kdo krade, chlácholí sám sebe, že na to má právo. Protože nemá tolik, co ostatní, protože on potřebuje víc, než ostatní.

A tady je ten rozpor: Podle spravedlnosti světa má člověk něco dostat. Za hodinu práce má dostat třeba sto korun. Spravedlnost Boží je, co má člověk udělat. Spravedlnost je to, co chce Bůh. A tak spravedlnost, kterou máme hledat není, jaké má kdo nároky, ale jaké má kdo povinnosti. Být spravedlivý před Bohem znamená, že každý člověk má nějaké povinnosti. Dítě má poslouchat rodiče, rodiče se mají starat o děti. Manželé si mají zachovávat věrnost. Mladí mají mít úctu ke starým, staří mají být shovívaví a zdrženliví. Občané mají platit státu daně a poslouchat zákony, stát má lidi chránit.

Křesťan má plnit své povinnosti. Sama přirozenost mu říká, co je jeho povinnost a nemá žádnou omluvu, pokud ji neplní. Křesťan má také ode všech žádat, aby plnili své povinnosti a nemůže se jen tak smířit s tím, když lidé nedělají, co mají. Nedá se nikdy dosáhnout takové spravedlnosti, aby každý dostal, co si představuje, že by měl dostat. Ale jde se trochu přiblížit chvíli, kdy každý dělá alespoň něco z toho, co má. V tom lze už v tomto životě dojít alespoň trochu nasycení. Pokud plníme své povinnosti i pokud k nim dokážeme dovést ostatní. Protože hned něco děláme a pak máme uděláno. Naše čest je v tom, že máme splněny své povinnosti, ne v tom, co nám někdo má dát a možná dá, možná nedá. Podobně od druhých pak nevymáháme něco pro sebe, neříkáme stále „dej mi“, ale jen chceme, abychom si jich mohli vážit stejně jako sebe. Aby měli splněny své povinnosti.

Člověk nemá omluvu, pokud neplní své povinnosti. Protože kdyby každý konal své povinnosti, nebylo by téměř třeba milosrdenství. V zemích, kde je stále zvykem brát velmi vážně své povinnosti vůči rodině, je jen velmi málo sirotčinců, domovů důchodců a podobných ústavů. Povinnost postarat se má široká rodina. Ne že by po tom nějak toužila. Ale je to není povinnost, věc její cti. Milosrdenství není ani sousedská výpomoc, ani pomoc lidem ve sboru — to je také něco, co je prostě náš úkol, co se od nás čeká. A už vůbec není milosrdenství zrušení práva. Neznamená: Já přivřu oči nad tím, že neděláte nic dobrého a vy pak přivřete oči nad tím, že já nedělám nic dobrého.

Milosrdenství není něco za něco. Je to něco, na co člověk nemá vůbec právo — a jaký div, že to dostane. Milosrdenství je vždycky překvapení, něco nevysvětlitelného. Je to vždy něco navíc. Něco navíc, co nemůže nahradit naše běžné úkoly. Něco, co si z vlastní vůle přibereme k tomu množství věcí, které podle Boží vůle dělat musíme. Jako třeba milosrdný Samařan, který se zachová milosrdně, ale stejně je jeho povinností za zbitého pocestného v hospodě zaplatit. A pak jde dál za svými povinnostmi. Milosrdenstvím si vždy na vlastní odpovědnost přibíráme něco navíc. Kdyby byl každý odpovědný za své příbuzné, za své sousedy, kdyby lidé neporušovali přikázání, nemuselo by být milosrdenství.

Ale protože se nedostává spravedlnosti, musí sám Bůh vstoupit do světa s milosrdenstvím. Ježíš nám radí, abychom zkusili jednat jako Bůh. Abychom zkusili jednat takto navíc. Když sami dokážeme zažít chvíli, kdy dovedeme jednat a cítit nad Zákon, tím spíše si dovedeme představit a dovedeme pocítit, že i s námi může Bůh naložit nad Zákon. Zákon, spravedlnost se tím však nijak neruší; naopak, potvrzuje. Milosrdenství je vždy něco navíc, je to překvapení a nepochopitelné tajemství.

A tak se nám v blahoslavenstvích dostává velké a bezpodmínečné útěchy: Blaze vám v tom, co už máte, všechno ostatní totiž dostanete. Blaze vám, když pláčete, protože už tím si zasloužíte boží útěchu. Ale také se od nás čeká více, než jací v současnosti jsme. Dostalo se nám ujištění a pevného zázemí: Ano, tebe Bůh chce a tebe také zachrání a štědře odmění. Ale čeká nás změna smýšlení. Nedá se nic dělat, budeme muset dělat, co je správné, zcela samozřejmě, a nečekat za to žádnou odměnu. Až se tohle naučíme, půjde nám dělat i něco navíc — konat milosrdenství. To je boží vlastnost, vlastnost někoho, kdo nad sebou zcela vládne. Jak ale jít touto cestou, abychom nakonec uzřeli Boha?

Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Pokud už srdce čisté máme, nemusíme se ptát, jak ho získáme. Můžeme se jen těšit z toho, že uzříme Boha. A to je to hlavní, co chtěl Ježíš říci. Pokud je naše srdce nečisté, musíme ho prostě chvíli omývat. Vlastně se to tak s vnitřnostmi dělá i v kuchyni. Nejde je jen na chvilku strčit pod vodu a říci: A je to dobré. Musí jím proudit delší dobu proud čisté vody. Čisté musí stále vcházet, aby postupně vytlačilo nečisté.

A tak i my se musíme v čistotě stále cvičit. Pravidelně. Ráno Boha prosit o sílu, večer o slitování. Zlé ze života vytlačovat, dobrého se držet. Učit se s lidmi kolem vycházet. Do konce života se nevzdávat, neusínat. Právě proto, že království Boží a jeho útěcha je již naše, že břeh je již na dosah, právě proto přece nemáme důvod polevovat.

Modlitba po kázání: Pane Ježíši, smiluj se nad námi hříšnými a dej nám sílu. Amen
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Lukáš 17, 7–10
Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.