Introitus: Žalm 133
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 2. neděle v půstu.
482
Vstupní modlitba: Abrožovo Te Deum
1. čtení: Izajáš 1, 16–20
397
2. čtení: Matouš 5, 9

Když se dva perou, třetí se směje. Rozděl a panuj. Zkrátka, ze sporů druhých, pokud do nich přímo nevstupujeme, máme skoro jistý prospěch. Když se dva perou, pak my jsme v jasné výhodě. Už to samo o sobě pro nás znamená ponaučení: Kdo je hádavý a nevraživý, sám sebe oslabuje, dává výhodu druhým. Je něčím svázán, něčím posedlý, už o sobě zcela nerozhoduje.

A zároveň, koho pohltí nějaký spor, přestává být ostražitý. Nepřítel mého nepřítele je můj přítel, abychom si zase pomohli příslovím. Nepřátelstvím se nám všechno zlé a nebezpečné na světě scvrkne do jednoho člověka. Všechno zlo jako by se zdánlivě stáhlo na jedno místo a jinde už nezůstalo. Pak jsme ochotní věřit každému a spolčit se s každým. Vojáci, kteří jsou v boji, jsou od svých velitelů ochcotni snášet komandování a ponižování, které by si jinak nikdo nenechla líbit. Nepřítel je jasný, je tam za kopcem. A co je tu u nás nemůže být už tak zlé.

Každý, kdo vede nějaký spor, hledá spojence. Rozdělení mezi lidmi znamená, že zajdeme do jednoho tábora a tam nás nekriticky přivítají. Zajdeme do druhého tábora a tam se dočkáme téhož. Spor dvou lidí nám zajistí hned dva nekritické přátele.

A co znamená tvořit pokoj? Pravý opak této výhody. Je to jako stoupnout si mezi dva rozparáděné boxery. Nejspíš schytáme ránu z každé strany. Hned si uděláme dva nepřátele. Co je pokoj, co smíření, co odpuštění? Když spolu lidé zase mohou normálně mluvit. Když v druhém opět vidí „jednoho z nás“. A tak, když působíme pokoj, snažíme se, aby člověk svého protivníka začal vidět trochu lépe. Tedy jdete za někým a mluvíte dobře o tom, koho nenávidí. Co ve vás může vidět jiného než spojence jeho protivníka. Někoho, kdo se proti němu spikl s jeho úhlavním nepřítelem. Navrch ještě půjdete za druhou stranou a tam si způsobíte stejné potíže.

Ale, jak jsem už naznačil, není pokoje, kde není pravda a spravedlnost. Pokoj nevzniká tak, že jednoduše zakážeme spory. Většina z nás zažila krvavý konec bývalé Jugoslávie. Tamním znesvářeným národům bylo prostě na čtyřicet let zakázáno mít spory. Pod touto pokličkou již si všichni chystali zbraně na své protivníky a hýčkali v sobě nenávist.

Urovnávat spory tak zároveň obnáší hledat spravedlnost. Jen citlivým odhalením pravdy můžeme zajistit skutečné smíření. Dost často za spor mohou tak trochu obě strany. Ale jen opravdu výjimečně je na obou stranách úplně stejně velká vina. Působit pokoj tak znamená jednomu říkat: Provinil ses, nemáš pravdu. A stejným dechem říkat druhému: Zanech pomsty. Jen takový pokoj může zůstat, ke kterému už pak nejde říci žádné „ale“. Teď je sice klid, ale on za to stejně může.

Působit pokoj tak znamená nejspíše říci: Tento udělal větší chybu, tento menší, nebo skoro žádnou. No a co? Právě to k tomu můžeme dodat. No a co? Pravda je venku. Ale musí ten, kdo si začal, svou chybu opakovat? To říkáme postiženému: Chybyl, ale přece to nemusí udělat znovu. A říkáme to i viníkovi: Že jsi chybyl ještě neznamená, že teď už od tebe dále budeme čekat jen samé chyby. Nakonec, říkáme i tomu, na jehož straně je více pravdy: Získal jsi něco tím, že se ti stala křivda? Ne, tím jsi nepochybně utrpěl. Ale přeci jsi něcozískal: Právo, nikoliv povinnost, ale právo druhému odpustit. Jinak nemáš nic. Máš právo na odplatu, ano. Ale ta tě bude stát mnoho úsilí. A nemusí se ti vůbec povést. Máš rpávo na odplatu, ale je to práce jen pro tebe a nikdo ti s ní nebude pomáhat. Tvůjn nepřítel je připraven na tvou odplatu; bude se ji snažit znemožnit. Není připraven na tvé odpuštění. V tom ti navch budou mnozí pomíhat, i Bůh sám. Ale opět, pravý pokoj vzniká jen z pravdy a spravedlnsoti. Může nastat jen tam, kde je viník ochoten přijmout, že se provinil. Jen když, třeba i beze slov, svou viu přijímá, může přijmout i odpuštění.

Působit pokoj tak znamená zvěstovat dvě pravdy, které se spolu mezi lidmi těžko snesou: Je zde skutečná vina. Stalo se něco, co člověk skutečně dělat neměl, provinil se. A přece nepřijde strest. Lidé se spíše postaví za pravý opak těchto dvou věcí: Není žádná skutečná vina. Tak se to ponejvíce hlásá dnes. Nikdo za nic nemůže. A tudíž nejspíš ani není důvod se na někoho hněvat. A tak by měl být pokoj. Ale není a nebude. Bez spravedlnosti není pokoje. Nebo se lidem líbí trestat. Tak to bylo spíše dříve. Jako by trestání už byla celá spravedlnost. Ale trest přichází právě tehdy, když spravedlnost chybí. Pokud je třeba stále trestat, mělo by nás to znepokojovat.

Působit pokoj znamená říci: Je zde vina, skutečná vina, kterou nejde zamluvit. Protože Bůh ji vidí ajeho nikdo neumlčí ani nezastaví. Ale trest kamsi zmizel; nese jej na zádech Ježíš na Golgotu. A tak viník vidí, kdo nese jeho sparvedlivý trest za něj, kdo za něj a jeho vinou trpí rány. A ten, kdo má právo na odplatu, zjistí, že za hodna trestu uznal za nás svého jediného Syna sám Bůh všemohoucí. A snad se ustrne a nebude toužit přidávat rány tomuto spravedlivému. Kde nejspíše půjde působit pokoj? Kde je nejrozumější s tím začít a kde se má nejspíše čekat úspěch? Tak, kde lidé věří v Ukřižovaného, který vstal z mrtvých.

A tak jsme syny a dcerami Božími, když nás nijak neláká získat přátelství toho a onoho za cenu nepřátelství s někým jiným. Když každý svár vidíme na zádech Krista, který jím trpí. Když, řekněme to jednoduše, chceme pokoj v rodině. Pokoj v rodině víry. V té musí zůstat pravda, přímost a upřímnost. A přece v ní, díky ranám kristovým, nemusí létat rákoska trestu. Pokoj na dorbých základech nacházíme jen tehdy, pokud víme, že je draze zaplacen Kristovými ranami. Že vše, co druhým dpouštíme, Bůh svému Synu za nás neodpustil.

Modlitba po kázání: 
505
Ohlášení: 
510
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Janova 4, 16–21
Požehnání: Žalm 144, 12–15
488