Introitus: Žalm 42, 1–3
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího… Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 9. neděle po sv. Trojici.
42
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, náš Bože. Ty jsi to světlo, které osvěcuje každého člověka, který přichází na svět. Ty všechny lidi vedeš k soucitu a milosrdenství, těm nejmenším zjednáváš čest a právo v tomto světě, neboť ty jsi v tom největším i v tom nejmenším. Nic není tak velké, aby tě nemohlo pojmout, nic není tak malé, abys i v tom nebyl. Tebe nikdo nevystihne a nemůže spatřit, ale tvůj hlas může každý slyšet. Proto Tě prosíme za odpuštění za naši neposlušnost, za všechnu tvrdost našich srdcí i za změkčilost našeho jednání. Sešli nám svého Ducha, abychom měli srdce živá, srdce z masa a aby naše paže i naše kolena byla pevná na tvé cestě, abychom žili po způsobu Tvého Syna Ježíše, našeho Krista a Pána. Amen
1. čtení: Přísloví 27, 1–2.7–10
198
2. čtení: Matouš 6, 16–18

Netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Lítost lidí, jaká to je odměna? Dnes se zdá, že o lítost vůbec nikdo nestojí. Každý druhý, když je stižen nějakým neštěstím, řekne: Nelitujte mě. Nestojím o soucit.

Při vší úctě k trpícím, i se vzpomínkou na vlastním trápení, řekněme: Je to jen póza. Lidé říkají: Nelitujte mě. A u sebe dodávají: Místo toho mě obdivujte. Mám trápení, ale přece zvládám. Mám to těžší, než vy a přece dokážu to samé, co vy. Alespoň podle našich mravů se trápení, obtíže, pokládají za něco cenného, za něco bližšího skutečnosti, než život bez obtíží. Když někdo řekne: Já vím, co je život, já si svoje zkusil, tak se mu téměř nikdo neodváží odporovat.

Přitom by to tak ale zdaleka nemuselo být. V jiných krajích panují jiné mravy. V Indii, Číně, v pralesích Amazonie a na savanách Afriky zvláště dříve právě život bez potíží byl pokládán za ten pravý život. Nemoc, chudoba, slabost a utrpení vzbuzovali jen lhostejnost ale ještě spíše ošklivost. Mnohé národy mají doteď pocit, že primitivní a chudé národy kolem nich je přirozené spíše vyhladit, aby nehyzdily svět kolem.

A pokud se v dětech, v těch malých divoších, nepěstuje od mala soucit a úcta k trpícím, mají docela podobné sklony: Vyhnat na okraj tlusté, brýlaté, kulhavé — to jsou přeci oblíbené terče dětské zášti. Má-li proto člověk trápení, neměl by říkat: Nechci soucit. Protože tím pod sebou řeže větev a vzdává se nároku na veškerou pomoc. Jen soucit člověka vede k pomoci. Přirozené je však si nešťastné, slabé a nemocné ošklivit.

Nakonec i mezi námi jsou bohatí a úspěšní lidé, kterým se vše daří. A ti nám řeknou: Můj život je ten pravý život. My se mezi sebou budeme přesvědčovat, že to tak není; ale upřímně, dá to práci.

Proč jsme tedy soucitní, proč mezi námi požívá utrpění, chudoba a nemoc vážnosti? Je tomu tak u věřících i u nevěřících. Ale přece, je tomu tak jen proto, že této zemi i zemím všude kolem nás bylo dlouho vlastní křesťanství. Přece však! I pohan a barbar se znepokojí, když jeho dítě přestane jíst a ubírá na váze. Snad bude to samé cítit i ke svým příbuzným a přátelům, dále však ne. Zůstaňme ale u dětí: Právě pro ně je lehké nechlazení nebo řezná rána na prstu pravou odměnou. Náhle je všichni utěšují, jsou středem pozornosti a rodiče jsou na ně mírní. Když jsou nastydlé, nemusí do školy. A když se říznou do prstu, dostanou lízátko, aby je to nebolelo. Když nejedí, najednou se je rodiče začnou ptát: Na co bys měl chuť.

A tak je to i s Bohem. To je tedy půst. Až by člověk řekl: Půst je Písmem povolený způsob nátlaku na Boha. Když člověk dojde tak daleko, že ani nejí, dává najevo, že je pro něj něco ještě důležitější než jídlo a pití. A, co si budeme povídat, jídlo a pití to je skoro sám život, protože se skládáme jen z toho, co sníme a vypijeme.

Napočítal bych asi čtyři důvody, proč se drží půst: Jako pokání. Tehdy jím člověk říká, že není pro svůj hřích hoden života. Jako součást prosebné modlitby: Tehdy jím člověk říká, že nějaká věc je pro něj důležitá jako sám život. Před velkým svátkem, jako jsou Vánoce a Velikonoce. Tehdy se člověk snaží odlišit všední život od dnů, kdy žije jen pro Boha a kdy se tedy také krmí tím nejlepším; proto právě ke každému svátku dobré jídlo a pití neodmyslitelně patří. A naposled, jako prostředek sebekázně a sebevýchovy, kdy si jím člověk připomíná, že život je víc, než pokrm, že život je v Bohu.

V jiných dobách či jiných zemích toto není třeba vysvětlovat. Půst je zvykem a tak si ho každý velmi brzy vyzkouší. Když ho vyzkouší, pozná, že se vždy něco stane. Život po jistou dobu není udržován jídlem, ale funguje jaksi sám ze sebe, z podstaty. Když člověk nejí a přesto žije, tak si prakticky ověří, že život je víc, než jídlo. Ano, člověk může i těch čtyřicet dnů, což je nejzazší hranice půstu, nejíst a přesto žít.

Co člověk zjistí? Že Bůh není jen nahoře na výšinách, ale také dole, v hlubinách. Nahoru za Bohem stejně nemůžeme. Mnozí se o to pokoušeli a pokoušejí. Faraoni si vystavěli pyramidy až do nebe, ale života tím nedosáhli. Boháči se snaží z života vymáčknout co nejvíce, ale končí zklamáni. A tak, když chce člověk z nějakého důvodu pohledět na Boha, musí za ním dolů, až k podstatě života. Života, který trvá, i když je dole, odříznut od svého přirozeného zdroje v jídle. Jen nutno podotknout, že když chce člověk vidět Boha, měl by mít důvod. Ne nadarmo se staří velmi báli spatřit Boha, aby nezemřeli. Boha bohatě stačí slyšet a poslouchat. Přesto důvody spatřit Boha v životě každého člověka nastávají.

Půst funguje naprosto spolehlivě a vždy. Ale jen pokud se člověk postí kvůli Bohu. Musí si vybrat. Není to volba mezi dobrým a zlým. Jen mezi menším a větším dobrem. Když je člověku zle a v jeho trápení mu mohou pomoci lidé, třeba jen pozorností a útěšným slovem, nemusí člověk naprosto v sobě své trápení dusit. Nehlásáme zde kamennou tvář a netečnou důstojnost. Mohou-li vám lidé pomoci, poplačte si. A díky učení Kristovu, které je stále nějak přítomno mezi většinou lidí, se zřejmě najde někdo, kdo vám pomůže.

Ale pokud jde o věci větší než život, se kterými vám člověk nemůže pomoci? Pak platí nejen o půstu, ale i o každém trápení, že je lépe je nedávat najevo před lidmi. Zkoušejme sami sebe, zda se nestavíme chudými, nemocnými, ztrápenými proto, aby nám druzí potvrzovali, že jsme na Boží straně. O starostech má člověk mluvit tehdy, pokud od druhých chce pomoc. Nikoliv pokud chce ujištění, že je ten správný.

Závěrem bych řekl, že nám Ježíš dokonce dává docela praktický návod, jak nést trápení, která jsou větší než náš život, se kterými žádný člověk stejně nemůže pomoci. Úplně doslova, nabádá k použití oleje na vlasy, v jeho době docela nákladné vlasové kosmetiky a k umytí tváře. A tak k překonávání celoživotních problémů pomáhá i tak docela prostá věc, že o sebe člověk dbá. Tak je to v trápení, větším než sám život, tak je to ve zbožnosti a v touze po větším poznání Boha: Nic z toho nemusí být znát navenek. Co je opravdu hlubinné, co je to nejhlubší, to ani nemá cenu dávat najevo navenek. Amen

Modlitba po kázání: 
378
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, ty jsi sám život, proto se k tobě ve všem s důvěrou obracíme. Prosíme Tě za hladové, aby jim nebylo upíráno právo na to, co země z tvého příazu dává. Ať se tě bojí všichni lidé a ať jsou milosrdní, ať nikdo neodpírá druhým, co jim může dát. Prosíme za všechny, kteří hladovějí po tvém slovu. Ať se jim dostane slova jasného, ať Tě slyší a poznají, že ty jsi blízko každému člověku. Prosíme za všechny, kteří touží po vyšším poznání Tebe. Ať se nenamáhají nadarmo, ale Ty sám se jim ukaž ve svém Synu. Prosíme za všechny, které tíží vina a touží po pokání. Pomoz jim překonat jejich pýchu. Tvůj Syn se za nás obětoval a naučil nás myslet jeden na druhého. Byl také člověkem, jako my. A proto tě v tichých modlitbách prosíme jeden za druhého, i za své potřeby. Společně k tobě voláme: Otče náš…
Poslání: Římanům 14, 5–9
Požehnání: Kéž ti, Bože, lidé vzdají chválu, kéž ti vzdají chválu všichni lidé! Země vydala své plody, Bůh nám žehná, Bůh náš. Bůh nám dává svoje požehnání. Nechť se ho bojí všechny dálavy země! Požehnej vás Všemohoucí…
489